2011/11/20

Boží tým. Instalační kázání (1K 12,12-13)

Čtení: Ž 42,2-12; Jr 1,4-10.18-19; kázání: 1 K 12,12; poslání: Mt 10,40.
Písně: EZ 406, 430, 678, 636, 699.

12 tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13 neboť my všichni, ať Židé či Řekově, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž duchem. 1K 12,12-13

Milé sestry a bratři, starší a mladší, ale také – fanoušci i nefanoušci fotbalu,

Když jsem si četla tento biblický oddíl, jedna z prvních asociací, které mě napadly, byl právě fotbal. Dnes se mu věnuje mnoho lidí po celém světě – ať už na profesionální nebo amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu Mezinárodní fotbalové federace FIFA z roku 2000 hrají fotbal pravidelně 4 % světové populace ve více než 200 zemích světa.

Fotbal se stal nejpopulárnějším kolektivním sportem vůbec. Mizí v něm sociální, politické či náboženské rozdíly a vysvětlení tohoto jevu zajímá nejen sociology, ale i teology.

Vůdčí osobností fotbalového klubu je trenér. Je zkušený, sestavuje tým, rozděluje úkoly, učí, povzbuzuje, při nezdaru utěšuje, ale také trestá neposlušnost. Vede tréninkový proces jednotlivců, připravuje je na utkání, dohlíží na jejich postup v průběhu hry a je spoluodpovědný za dosažený výsledek. Nese se svými svěřenci dobré i zlé, jejich vzestupy a pády, výhry i prohry, zajímá se osobně o každého z nich, je tažnou silou celého týmu a vládne mu pevnou rukou, ale nezapomíná být přitom i laskavým přítelem a milujícím, starostlivým otcem. A právě takového Trenéra s velkým T, Otce, máme my – členové Božího týmu, kteří jsme uslyšeli Jeho výzvu a odpověděli na ni. Stali jsme se součástí nejdůležitější hry našeho života, ale cesta k vítězství nebude snadná...

Příští rok se bude konat Mistrovství Evropy ve fotbale a už teď se rozhoduje o tom, který klub se ho zúčastní. A uvnitř každého klubu bojují hráči o svou vlastní pozici u trenéra, který počítá úspěch, vnitřní sílu a zkušenosti. Ten náš takový není. Před týdnem jsme slyšeli, jak Velký Trenér, náš Bůh, povolal rybáře Petra, před chvílí zase Jeremiáše. Být povolán je velká čest, ale zároveň i obrovská odpovědnost. Jak to Bůh udělal? Jak z týmu hráčů prahnoucích po Jeho přízni vybral ty své? On se nedíval na jejich úspěchy, nezajímaly Ho jejich vlastnosti nebo předpoklady pro úkol, který pro ně připravil. On totiž ne vždy jmenuje ty nejschopnější, ale vždy uschopňuje ty jmenované. Měl s nimi Svůj plán. Znal jejich slabosti, nedostatky i vady, ale přesto je chtěl použít. Právě je, je a nikoho jiného. Byli mu potřební právě tak, jak je stvořil. Jeremiáš se tak bál reakcí okolí, že Boží povolání nechtěl přijmout. Myslel si o sobě, že je Bohu neužitečný a že ke svému úkolu ještě nedospěl. Ale Bůh mu dodal odvahy, posilnil ho slibem, že je s ním, že s ním bude a stane se jeho záchranou. Náš Trenér nenechává o samotě toho, koho povolal. Nenechává nás bezbranné. Nad svým vyvoleným pracuje, očišťuje ho, otesává, aby jeho život stále víc a víc odpovídal úkolu, který mu svěřil. Aby skutečně, plně a bez postranních závazků, patřil do Jeho týmu. Do týmu dokonalých, Bohem milovaných dětí.

Sestry a bratři, tohle kázání je kázáním instalačním. Možná teď přemýšlíte, jaké místo v celém tom Božím týmu zaujímá farář. Jaké místo budu zaujímat já sama. Jak jistě víte, ve fotbalovém mužstvu má každý svou přesně definovanou roli - včetně kapitána. Byla by ale chyba myslet si, že já budu tím kapitánem. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Kapitánem našeho týmu není farář – je jím sám Ježíš Kristus. On je náš Kapitán, náš Vůdce, naše hybná síla. Každý z nás malých je obdařen různými dary a talenty na hřišti našeho života. Jeden je brankář, druhý obránce, třetí útočník a někdo stojí v záloze. Lišíme se věkem a zkušenosti, máme rozdílná obdarování a jsme povoláni k různým věcem – ale společně jsme tým. Jeden známý polský fotbalista kdysi řekl, že v týmu mohou být dva, tři, čtyři mladí hráči, ale oni samotní zápas nevyhrají. Překáží jim jejich přílišná impulzivita a sebevědomí, potřebují moudrost a zkušenosti svých starších kolegů, a na oplátku vyváží jejich často poněkud jednosměrné myšlení. Jsme to my, kdo kopeme za stejný tým – ať mladí či staří, velcí nebo ti úplně maličcí. Jen společně máme šanci na výhru.

Je mnoho lidí na světě, kteří povolání do Božího týmu nepřijali. Možná mají strach, nemohou uvěřit, že oni, tak nezkušení, tak špatní, tak nezpůsobilí ke hře, že oni by snad mohli... Neví, že v tomhle týmu je místo pro každého bez výjimky.

Před hráči stojí důležitý úkol. Příprava na mistrovství. Absolvují školení, při nichž Trenér mění své vyvolené. Z Bible se seznamujeme s pravidly hry. Víme z ní, jak hrát fair play, protože Bohu, našemu Trenéru, Otci, není lhostejné, jak čistou hru hrajeme. On nám říká: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (Mt 7,12). To je dobrý základ. Ale Ježíš, náš Kapitán, žádá ještě víc. Nejen, že nemáme nikomu ubližovat, ale: Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích (Jk 4,17). Takže už žádný faul, žádná zakázaná hra a nesportovní chování. Už nic takového. Trestem je žlutá karta. Nebo červená, která je totožná s vyloučením hráče ze hry. O udílení karet rozhoduje rozhodčí.

Má snad být farář rozhodčím? Mám to být já, kdo vyloučí ze hry? Ne. Jen Všemohoucí Bůh rozhodne. Jen On bude soudit.

Možná už sami nějakou tu žlutou kartu máme, a je téměř jisté, že jich v průběhu hry ještě několik dostaneme. Mějme na paměti, že dokud budeme mimo hru, nedostaneme cenu. Abychom se mohli vrátit do hry nejvyšší, do hry o naše životy, čiňme pokání. Náš Trenér je přijme.

Hrajeme vždy odevzdaně pro tým, nebo spíše jen sami pro sebe? Nekolují mezi námi úplatky, nebereme doping? Využití hry pro své vlastní účely vede často ke zranění. A zraněný hráč potřebuje lékaře.

Farář není ani tím lékařem. Tím je Duch svatý. Kolikrát jsme se ptali: proč, proč právě my, proč právě my jsme byli zraněni. Ne vždy se našim otázkám dostane odpovědi, ale Duch svatý je stále tady, aby nás utěšil a posílil naši víru skrze naše utrpení.
My jsme byli stvořeni hrát a vyhrát ten nejdůležitější zápas. Zápas o náš život. Vítězstvím po závěrečném hvizdu je setkání s živým Bohem.

Farář není žádný zvláštní člověk. Ani já jím nebudu. Nejsem váš trenér, kapitán ani lékař. Jsem obyčejný hráč v dresu každého z vás. Děkuji Bohu za to, že mi dal možnost hrát ve vašem týmu. Zápas pro nás všechny totiž už dávno začal. Uctívejme Hospodina zástupů, našeho Trenéra. Naslouchejme pokynů Kapitána. Pomáhejme si vzájemně, spolu bojujme se soupeřem, nenechme ho vstřelit nám branku, nedejme si vlastní gól. Bojujeme přece o největší ze všech trofejí – o korunu života.

Modlitba: Pane, Ty jsi náš Trenér, Kapitán a Lékař. Chceme hrát ve Tvém týmu. Dávej nám vše potřebné, abychom mohli zůstat jedním tělem. Amen.