Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Ex 20,1-3
Milí přátele... Ahoj! Jste tady, nebo co?? :)
Tento týden slyšeli jsme už o asertivitě, o tom, že Ježíš není normální. Vtipné téma, vtipní lide, vtipná atmosféra, ale... velmi nevtipní základ kázání. První přikázání. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Aha... Cože? to už nemůžeme si vybrat? Když někdo slyší, co se smí a co nesmí – má většinou pocit, že se mu někdo příliš plete do života. Nemáme rádi NAsertivni chování. Když někdo prosazuje vlastní názor bez ohledu na ostatní. Když nám někdo poroučí a organizuje život. Touha po nezávislosti bývá také jedním z hlavních důvod, proč dnes mnoho lidí nechce věřit v Boha. Nejde o to, že by nedovedli nebo nemohli uvěřit. Ve skutečnosti nechtějí nikoho poslouchat a ničemu se podřizovat. Všichni toužíme po samostatnosti. Bychom si mohli vybírat sami.
AHA! Ale teď se nám připomínají chvíle, kdy nám bylo špatně, kdy jsme někoho potřebovali do rozhovoru, někoho se poradit. Jsme rádi, když máme někoho, na jehož doporučení a zkušenosti se může spolehnout.
AHA! Něco nás zrovna napadlo! Té Boží přikázání možná nejsou prosazující ale jsou jako ti naši přátele! Desatero je pro nás jako zábrana před propastí, do které bychom hnáni svými touhami, brzy spadli. Ano, nikdo z nás nechce být omezován. Ale když se octne sám v hlubokém lese, je mu k ničemu, že si může jít, kam chce. Je vděčný za každou šipku, která mu ukáže cestu. Boží přikázání není rozkaz, ale "pomoc".
A dnešní pomoc rádi nám, že Hospodin je náš Bůh. On nás vyvede z každého problému, otroctví. Už nikdy se nemusíme obracet k jiným bohům. On sám nám dá všechno, co potřebujeme.
Totiž Bohem - tj. silou, která ovlivňuje a určuje náš život - se nám stává všechno, čeho se bojíme, co nekriticky, neasertivně, obdivujeme, po čem marně toužíme, co nás ovládá, bez čeho nemůžeme být, komu sloužíme a co nad námi má moc. Všechny tyto věci i lidi, bez kterých nemůžeme žít, dřív nebo později ztratíme. A pro co pak budeme žít? Tímto způsobem rychle se najdeme s depresi.
Nikomu jinému než Hospodinu na lidech tak nezáleží. Jako Ježíš Kristus se stal člověkem, odpustil nám naše hříchy a vstal z mrtvých. Tím nám dal naději a svobodu, jako nikdo jiný. Dnes také nás zve k Večeří Páně. Jít za ním bude vždycky projevem naší důvěry. Nikdo nás k té cestě nepřinutí. Nikdo za nás však to rozhodnutí také neudělá. Ježíš nebo co? Jít nebo nejít Boží cestou zůstává nejvyšším naplněním naší svobody.
Rok 2010 se konči. Možná mate strach. Možná ten rok bude pro vás těžký. Možná by jste si chtěli udělat nějaké rozhodnuti pro příští rok. Napsali jsme si na papírech dneska naše starosti, představy o roce 2011, prosby. A Bůh v odpovědi na to nám říká:
Jsem jiný než všechno, co znáš. Jsem tu však pro tebe. Jsi můj. Nikdo jiný na tebe nemá právo. Nikdo jiný ti nemůže zkazit život. Nikdo jiný si tě nemůže koupit ani učinit šťastným. Já jsem život. Já jsem s tebou byl v uplynulým roce. Já s tebou budu i v příštím roce. Jen já jsem tvým pánem. Já jediný. Jsem tvým soudcem i obhájcem. Já sám tě potrestám a já ti také odpustím. Jsem příčinou tvé radostí i výčitek svědomí. Všechno, co kolem sebe vidíš a tušíš - je v mých rukou. Všechno, co tě trápí, čeho se bojíš i po čem toužíš – to vše vyřešíme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný nám do toho nemá, co mluvit. Ať se dostaneš v životě do jakékoli situace, vždycky smíš hledat pomoc a naději u Mne. Na světě není místa, kde bych s tebou nebyl. Proto ti pravím: Ničeho se neboj. Před ničím se nekrč. U nikoho neškemrej. Nikomu se neklaň. Nikomu se nezavazuj. Jsi pouze můj.
Amen.
S pomocí: http://brno1.evangnet.cz/node/144
2010/12/31
2010/12/24
Štědrý večer 2010
Na stezce Tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Iz 26,8-9a
Dneska je 24. prosince, poslední den adventního období. Vrchol našeho očekávání na příchod Ježíše Krista. Ale slunce už zapadlo, takže podle judaismu nastal nový den. Proto myšlenkou dnešního kázání je ještě adventní touha po Hospodinu, ale zároveň vánoční téma Jeho příchodu. Doufáme, že přijde po druhé. Doufáme. I když už vice než dva tisíce let nepřichází.
V dnešní době už není tak snadné důvěřovat někomu. A komu vůbec můžeme? Politikům, prodavačům aut? Jsou ale taky profese, které mají větší důvěru. Takže zdravotnickým záchranářům, hasičům, doktorům, právníkům... Ale i my známe několik příběhu o zkorumpováních právnících, nebo jak hasič sám zapaloval domy. V našem srdci se mísí nepokoj, strach a nedůvěra.
26. kapitola Izajášová proroctví se skládá ze dvou části. S písně a modlitby. V oslavné písni je opěvována věrnost a síla Hospodinova. Také tam pravě nalézáme odpověď na otázku, komu můžeme důvěřovat. Čteme: stvoření opírající se o Tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v Tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků.
Význam doufání uvedeného v Bibli je odlišný od významu, který občas běžně používáme. Když slyšíme slovo doufat, myslíme si na slovo „možná“. Kupříkladu: „doufám, že se něco stane“ jako „možná se to stane“. Myslíme na to slovo, jako na určitou nejistotu. Ale Bible představuje doufání v jiném světle. Nemáme o Něm pochybovat. Doufejte v Hospodina neboť přijde.
Dneska je 24. prosince. Štědrý den. Název ten je spojeny z krásným slovem štědrost. Štědrost - to je ochota dávat; to je uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů, láska k bližním, charita, velkorysost. Slyšeli jste už možná citát: pesimista říká, že vidí sklenici poloprázdnou, optimista tu samou sklenici vidí zpola plnou. Tak poslyšte ještě, že štědrý člověk vidí sklenici s vodou a hledá někoho, kdo by mohl mít žízeň. Otočme se kolem sebe. Možná je někdo, kdo potřebuje naší štědrost.
Opakem štědrosti je lakomství či lakota. To je nekontrolovaná touha hromadit majetek, pýcha a neochota se dělit. Izajáš k tomu píše: Hospodin sehnul obyvatele výšiny, město nedostupné, On je snižuje, až k zemi je snižuje, až do prachu je sráží. Pošlape je noha, nohy utištěného a kroky slabých. Jde tu ovšem i o lidskou hrdost a sebejistotu, která spoléhá na vlastní zdatnost a dovednost. Obyvateli výšin jsou míněni lidé, kteří na Boha nespoléhají, jsou pyšní, doufají v majetek. Právě božská všemohoucnost a spravedlnost sráží do prachu i nejpyšnější, ale také pozvedne z prachu bědné.
Vánoční poselství, narození Pána Ježíše Krista, nespočívá v množství a ceně darů, které dáváme, nebo přijímáme. Pro mnohé, obzvláště pro děti, jsou Vánoce nekonečně dlouhý osobní seznam snů a nesplněných přání. Veďme děti k tomu, aby nebyly zklamané tím, co dneska nedostanou, ale aby se radovaly z pozornosti a štědrosti k druhým lidem. Umění rozdávat lásku a laskavost se musí učit každý z nás dospělých, i děti.
Učit se štědrosti můžeme od Boha. Jak to jednou řekl Pavel Kosorin: na Bohu se mi líbí, že svoji štědrost neprojevuje jen na Vánoce.
Jak jsem už zmínila, v 26. kapitole knihy proroka Izajáše k jásavé písní nad spásou Hospodinovou je připojena modlitba. To jsou kupříkladu verše, které najdete na programu bohoslužeb. Na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Stezka tu znamená křivolakou životní cestu. Ano, člověk neumí jít přímo a proto ta cesta je poznamenána soudy, s kterými občas nesouhlasíme, kterým možná nerozumíme. Ale na té cestě vyhlížíme Boží jméno. A na části té cesty, kterou je Advent, to prožíváme ještě hlouběji. Za touhou po jménu Hospodinovu a po připomínání jeho činů se skrývá touha po blízkosti Boží. Hledání Boha je tedy soustředěná činnost celého člověka, toužícího poznat Boží vůli a podřídit se jí. Ale také očekávání na Jeho druhy příchod.
Celý Advent čekali jsme na příchod Ježíše Krista. Představme si teď, co cítí Bůh, který očekává nás...
Zítra budeme oslavovat den Narození Páně, kdy jméno přijalo tvar v lidském životě. Celý život jednoho člověka se stal zjevením. Ježíš Kristus je to jméno, skrze něž poznáváme to podstatné, co je nám k poznání dáno, skrze něž vidíme celek Božího díla se světem jako spásu.
Radujme se z narození Božího Syna a našeho Spasitele. Otevřme svá srdce Božímu Synu, aby je naplnil láskou a radostí. Najděme místo v našich srdcích, v našich domovech. Hledejme moudrost, hledejme Toho, jehož láska zahrnuje všechny lidi, všechny rasy a všechny věky. Jen On má lék na trápení, bolest a zklamání. Přistupujme k Němu s očekáváním, jako malé děti, a s bázní dospělého, který si uvědomuje Boží velikost a spravedlnost.
Pane, v těchto dnech mnoho lidí očekává mnoho věci, dárku, ale ne Tebe. Kvůli něm prosíme Tě: přijď rovněž do těch, kteří po Tebe nic nechtějí a kteří ani s Tebou nepočítají. Ať naše duše v noci po Tobě touží, náš duch v nás za úsvitu Tebe hledá. Amen.
Dneska je 24. prosince, poslední den adventního období. Vrchol našeho očekávání na příchod Ježíše Krista. Ale slunce už zapadlo, takže podle judaismu nastal nový den. Proto myšlenkou dnešního kázání je ještě adventní touha po Hospodinu, ale zároveň vánoční téma Jeho příchodu. Doufáme, že přijde po druhé. Doufáme. I když už vice než dva tisíce let nepřichází.
V dnešní době už není tak snadné důvěřovat někomu. A komu vůbec můžeme? Politikům, prodavačům aut? Jsou ale taky profese, které mají větší důvěru. Takže zdravotnickým záchranářům, hasičům, doktorům, právníkům... Ale i my známe několik příběhu o zkorumpováních právnících, nebo jak hasič sám zapaloval domy. V našem srdci se mísí nepokoj, strach a nedůvěra.
26. kapitola Izajášová proroctví se skládá ze dvou části. S písně a modlitby. V oslavné písni je opěvována věrnost a síla Hospodinova. Také tam pravě nalézáme odpověď na otázku, komu můžeme důvěřovat. Čteme: stvoření opírající se o Tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v Tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků.
Význam doufání uvedeného v Bibli je odlišný od významu, který občas běžně používáme. Když slyšíme slovo doufat, myslíme si na slovo „možná“. Kupříkladu: „doufám, že se něco stane“ jako „možná se to stane“. Myslíme na to slovo, jako na určitou nejistotu. Ale Bible představuje doufání v jiném světle. Nemáme o Něm pochybovat. Doufejte v Hospodina neboť přijde.
Dneska je 24. prosince. Štědrý den. Název ten je spojeny z krásným slovem štědrost. Štědrost - to je ochota dávat; to je uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů, láska k bližním, charita, velkorysost. Slyšeli jste už možná citát: pesimista říká, že vidí sklenici poloprázdnou, optimista tu samou sklenici vidí zpola plnou. Tak poslyšte ještě, že štědrý člověk vidí sklenici s vodou a hledá někoho, kdo by mohl mít žízeň. Otočme se kolem sebe. Možná je někdo, kdo potřebuje naší štědrost.
Opakem štědrosti je lakomství či lakota. To je nekontrolovaná touha hromadit majetek, pýcha a neochota se dělit. Izajáš k tomu píše: Hospodin sehnul obyvatele výšiny, město nedostupné, On je snižuje, až k zemi je snižuje, až do prachu je sráží. Pošlape je noha, nohy utištěného a kroky slabých. Jde tu ovšem i o lidskou hrdost a sebejistotu, která spoléhá na vlastní zdatnost a dovednost. Obyvateli výšin jsou míněni lidé, kteří na Boha nespoléhají, jsou pyšní, doufají v majetek. Právě božská všemohoucnost a spravedlnost sráží do prachu i nejpyšnější, ale také pozvedne z prachu bědné.
Vánoční poselství, narození Pána Ježíše Krista, nespočívá v množství a ceně darů, které dáváme, nebo přijímáme. Pro mnohé, obzvláště pro děti, jsou Vánoce nekonečně dlouhý osobní seznam snů a nesplněných přání. Veďme děti k tomu, aby nebyly zklamané tím, co dneska nedostanou, ale aby se radovaly z pozornosti a štědrosti k druhým lidem. Umění rozdávat lásku a laskavost se musí učit každý z nás dospělých, i děti.
Učit se štědrosti můžeme od Boha. Jak to jednou řekl Pavel Kosorin: na Bohu se mi líbí, že svoji štědrost neprojevuje jen na Vánoce.
Jak jsem už zmínila, v 26. kapitole knihy proroka Izajáše k jásavé písní nad spásou Hospodinovou je připojena modlitba. To jsou kupříkladu verše, které najdete na programu bohoslužeb. Na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Stezka tu znamená křivolakou životní cestu. Ano, člověk neumí jít přímo a proto ta cesta je poznamenána soudy, s kterými občas nesouhlasíme, kterým možná nerozumíme. Ale na té cestě vyhlížíme Boží jméno. A na části té cesty, kterou je Advent, to prožíváme ještě hlouběji. Za touhou po jménu Hospodinovu a po připomínání jeho činů se skrývá touha po blízkosti Boží. Hledání Boha je tedy soustředěná činnost celého člověka, toužícího poznat Boží vůli a podřídit se jí. Ale také očekávání na Jeho druhy příchod.
Celý Advent čekali jsme na příchod Ježíše Krista. Představme si teď, co cítí Bůh, který očekává nás...
Zítra budeme oslavovat den Narození Páně, kdy jméno přijalo tvar v lidském životě. Celý život jednoho člověka se stal zjevením. Ježíš Kristus je to jméno, skrze něž poznáváme to podstatné, co je nám k poznání dáno, skrze něž vidíme celek Božího díla se světem jako spásu.
Radujme se z narození Božího Syna a našeho Spasitele. Otevřme svá srdce Božímu Synu, aby je naplnil láskou a radostí. Najděme místo v našich srdcích, v našich domovech. Hledejme moudrost, hledejme Toho, jehož láska zahrnuje všechny lidi, všechny rasy a všechny věky. Jen On má lék na trápení, bolest a zklamání. Přistupujme k Němu s očekáváním, jako malé děti, a s bázní dospělého, který si uvědomuje Boží velikost a spravedlnost.
Pane, v těchto dnech mnoho lidí očekává mnoho věci, dárku, ale ne Tebe. Kvůli něm prosíme Tě: přijď rovněž do těch, kteří po Tebe nic nechtějí a kteří ani s Tebou nepočítají. Ať naše duše v noci po Tobě touží, náš duch v nás za úsvitu Tebe hledá. Amen.
2010/11/21
Když přicházejí špatné časy (Jk 1,2-6a)
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Jakubův 1,2-6a
Co děláte, když přijdou na vás problémy? Jak je prožíváte? Jak se cítíte když se vaši dobré úmysly mění v katastrofu?
Problémy. Některé jsou velké a některé z nich jen předstírají, že takové jsou. Kolikrát se Vám stalo, že jste slyšeli stěžovaní děti, a říkali si, že to dětství byl čas bezstarostný. Ale i oni mají své starosti. V každé době měli lide těžkosti. Věděl to taky americký inženýr Edward Murphy, kterému se připisuje směs vtipných poznámek, známých jako Murphyho zákon. Nejslavnější je: Může-li se něco pokazit, pokazí se to.
Abychom měli představu co Murphyho zákon znamená, přečtu Vám ještě několik vtipných vět:
• Usmívejte se. Zítra bude hůř.
• Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav. To přejde.
• Předměty padají tak, aby napáchaly co nejvíce škody.
• Pravděpodobnost, že chléb spadne namazanou stranou nahoru, je přímo úměrná ceně koberce.
Ale Jakubův zákon zní: mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.
Jestli chceme chápat ten verš jako frázovitou řeč, něco na podobenství Murphyho zákona, vzpomeňme si, že Jakub žil v časech, ve kterých křesťane byli pronásledovaní. Věděl co to jsou „rozličné zkoušky“ a naučil se, že utrpení mohou přinést vytrvalost a ne zatrpklost. Všimněte si, že Jakub neříká, že zkoušky možná budeme mít. Místo toho ohlašuje, že je budeme mít. Podle něj jako i podle Murphyho zákona je to čistý realismus.
Kolikrát jsme si mysleli, že jakmile ukončíme školu, jakmile se staneme majitelem skvělého auta, koupíme lepši pračku... nebo kolikrát jsme slyšeli, že jakmile se někdo stane křesťanem, všechny problémy skončí a život se stane nádherný a klidný?
Ne, tak to tady Jakub nemysli. Křesťanství a víra není zárukou pro bezstarostný život.
Ale možná si myslíme, že jsme jediní, kteří mají problémy. "Jak se máš?" ptá se nás někdo upřímně. "Fajn," odpovídáme, a mezitím schováváme se za usmívající masku v domnění, že jenom my musíme řešit hrozné problémy. Co ti druzi mohou z toho rozumět...
Špatné časy přicházejí. Možná jsme uprostřed nich právě teď. Bible učí, že před koncem světa to bude ještě a ještě hůř. Proto Jakub nám nabízí předběžný plán, takovou mapu pro křesťany. Dává nám návod, jak se ochránit před nebezpečím. Na začátku říká: mějte z toho jen radost. Jakub nepřemýšlí tady o zkouškách jako o skvělé zábavě. On chce abychom se podívali na konečný důsledek našich nepříznivých okolnosti. Ježíš poskytuje dokonalý příklad. Jestli se někdo naházel v nepříznivě situací, byl to Ježíš na kříži. Považoval ho za největší radost kvůli budoucím důsledkům. Našemu spaseni. Naši radosti v Království Božím. Bůh plánuje budoucnost našich zkoušek. To je přesně ten důvod proč se můžeme radovat v utrpení. A radost pomůže nám se učit vytrvalosti.
Vytrvalost je ověřením našeho růstu. Děti jsou známé tím, že se předčasně vzdávají. Už jste sledovali vaše děti jak dělají své domácí úkoly? Každé rozptýlení upoutá jejich pozornost. Nemají žádnou vytrvalost. Ji nelze vyučovat ve škole. Nemůžeme kázat o vytrvalosti, a tím ji učit. Nelze ji dostat ani skrze modlitbu. Ona přichází pouze skrze zkoušky. Skrze každodenní praxi.
Kdy se modlíme o vytrvalost, Bůh možná klade před námi neposlušné dítě anebo podrobného šéfa? To jsou odpovědi na naše modlitby.
Když jsem přišla na první setkání starší mládeže tady v Ostravě, bylo mi řečeno, že každá strávena tam minuta vůbec není ztracena. I když se mi nechce, když mám udělat úkol do školy, napsat kázání, den ve kterým jsem na mládeži kupříkladu 2 hodiny, má 26 místo 24 hodin. Teď, po měsíci a půl vím co měli na mysli. Stejně je když máme jit v neděli do kostela a se nám nechce. Vytrvalost se vyplatí.
Jednou budeme úplně stejní jako Ježíš Kristus. Budeme dokonalí. Ale teď jsme ještě v předchozím stavu. Jsme jako housenka, která se stává motýlem. Rosteme, ale v bolesti.
Možná je to pro nás nepochopitelné. Jestli chceme se spolehnout na největší radost a nevíme jak, nebo neumíme to udělat, existuje jedna věc, kterou budeme potřebovat. To je moudrost. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Jakub neříká abychom prosili Boha o osvobození od utrpení, které prožíváme. Říká abychom žádali o moudrost. Moudrost nám pomáhá vidět věci z Božího pohledu. Pak dostaneme větší náhled. Je to jako dívat se na perský koberec. Máme-li ho zkoumat s lupou, zobrazí se jako ošklivá změť spletích témat bez viditelného vzoru. Lepší náhled získáme, když máme možnost dívat se na koberec v celku, pak můžeme ocenit jeho krásný vzor.
Totéž platí o životě. Když jsme uprostřed zlé situaci, máme dojem, že jsme marně zamotaní. Ale Bůh má lepši náhled, vidí cely koberec našeho života. My ho nemůžete teď vidět, není ještě ukončen. Ale můžeme věřit, že to tam je. Ve víře, se můžeme spolehnout na největší radost.
Ale jak můžeme získat tu Boží moudrost? Jakub dává skvělou a jednoduchou odpověď: můžeme Boha o ní prosit. Bůh je zdrojem pravé moudrosti. Když Ho o tu ní budeme upřímně a bez pochybnosti prosit, dá nám, protože Bůh chce, abychom měli podíl na Jeho moudrosti. Chce, abychom viděli věci Jeho očima. Tato pasáž se často chápe tak, že pokud naše víra není dost silná, modlitby nebudou zodpovězeny. Myslím, že takový výklad zcela ignoruje kontext. Jakub nemluví o síle své víry. On mluví o kvalitě vytrvalosti. Říká, že pokud chceme získat moudrost Boží, musíme Ho o to požádat, a pak musíme byt vytrvali ve své touze.
Murphyho zákon je pesimisticky. Nedává radu, jak projít přes utrpení. Dnešní text kázání nás učí, že i ve smutných chvílích můžeme najít útěchu.
Prosme Boha o moudrost a vytrvalost, abychom mohli projít přes špatné časy. Prosme Ho, aby nám dál lepši náhled na náš život. A pak podle tohoto náhledu začneme růst a stávat se tím, kim Bůh chce, abychom byli. Když přijdou zlé časy, budeme mít z toho jen radost.
Pomoz nám Pane se na Tebe spolehnout, i když nemáme sílu a naději, že bude lépe. Dej nám ve zlých dobách neztratit víru. Amen.
Co děláte, když přijdou na vás problémy? Jak je prožíváte? Jak se cítíte když se vaši dobré úmysly mění v katastrofu?
Problémy. Některé jsou velké a některé z nich jen předstírají, že takové jsou. Kolikrát se Vám stalo, že jste slyšeli stěžovaní děti, a říkali si, že to dětství byl čas bezstarostný. Ale i oni mají své starosti. V každé době měli lide těžkosti. Věděl to taky americký inženýr Edward Murphy, kterému se připisuje směs vtipných poznámek, známých jako Murphyho zákon. Nejslavnější je: Může-li se něco pokazit, pokazí se to.
Abychom měli představu co Murphyho zákon znamená, přečtu Vám ještě několik vtipných vět:
• Usmívejte se. Zítra bude hůř.
• Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav. To přejde.
• Předměty padají tak, aby napáchaly co nejvíce škody.
• Pravděpodobnost, že chléb spadne namazanou stranou nahoru, je přímo úměrná ceně koberce.
Ale Jakubův zákon zní: mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.
Jestli chceme chápat ten verš jako frázovitou řeč, něco na podobenství Murphyho zákona, vzpomeňme si, že Jakub žil v časech, ve kterých křesťane byli pronásledovaní. Věděl co to jsou „rozličné zkoušky“ a naučil se, že utrpení mohou přinést vytrvalost a ne zatrpklost. Všimněte si, že Jakub neříká, že zkoušky možná budeme mít. Místo toho ohlašuje, že je budeme mít. Podle něj jako i podle Murphyho zákona je to čistý realismus.
Kolikrát jsme si mysleli, že jakmile ukončíme školu, jakmile se staneme majitelem skvělého auta, koupíme lepši pračku... nebo kolikrát jsme slyšeli, že jakmile se někdo stane křesťanem, všechny problémy skončí a život se stane nádherný a klidný?
Ne, tak to tady Jakub nemysli. Křesťanství a víra není zárukou pro bezstarostný život.
Ale možná si myslíme, že jsme jediní, kteří mají problémy. "Jak se máš?" ptá se nás někdo upřímně. "Fajn," odpovídáme, a mezitím schováváme se za usmívající masku v domnění, že jenom my musíme řešit hrozné problémy. Co ti druzi mohou z toho rozumět...
Špatné časy přicházejí. Možná jsme uprostřed nich právě teď. Bible učí, že před koncem světa to bude ještě a ještě hůř. Proto Jakub nám nabízí předběžný plán, takovou mapu pro křesťany. Dává nám návod, jak se ochránit před nebezpečím. Na začátku říká: mějte z toho jen radost. Jakub nepřemýšlí tady o zkouškách jako o skvělé zábavě. On chce abychom se podívali na konečný důsledek našich nepříznivých okolnosti. Ježíš poskytuje dokonalý příklad. Jestli se někdo naházel v nepříznivě situací, byl to Ježíš na kříži. Považoval ho za největší radost kvůli budoucím důsledkům. Našemu spaseni. Naši radosti v Království Božím. Bůh plánuje budoucnost našich zkoušek. To je přesně ten důvod proč se můžeme radovat v utrpení. A radost pomůže nám se učit vytrvalosti.
Vytrvalost je ověřením našeho růstu. Děti jsou známé tím, že se předčasně vzdávají. Už jste sledovali vaše děti jak dělají své domácí úkoly? Každé rozptýlení upoutá jejich pozornost. Nemají žádnou vytrvalost. Ji nelze vyučovat ve škole. Nemůžeme kázat o vytrvalosti, a tím ji učit. Nelze ji dostat ani skrze modlitbu. Ona přichází pouze skrze zkoušky. Skrze každodenní praxi.
Kdy se modlíme o vytrvalost, Bůh možná klade před námi neposlušné dítě anebo podrobného šéfa? To jsou odpovědi na naše modlitby.
Když jsem přišla na první setkání starší mládeže tady v Ostravě, bylo mi řečeno, že každá strávena tam minuta vůbec není ztracena. I když se mi nechce, když mám udělat úkol do školy, napsat kázání, den ve kterým jsem na mládeži kupříkladu 2 hodiny, má 26 místo 24 hodin. Teď, po měsíci a půl vím co měli na mysli. Stejně je když máme jit v neděli do kostela a se nám nechce. Vytrvalost se vyplatí.
Jednou budeme úplně stejní jako Ježíš Kristus. Budeme dokonalí. Ale teď jsme ještě v předchozím stavu. Jsme jako housenka, která se stává motýlem. Rosteme, ale v bolesti.
Možná je to pro nás nepochopitelné. Jestli chceme se spolehnout na největší radost a nevíme jak, nebo neumíme to udělat, existuje jedna věc, kterou budeme potřebovat. To je moudrost. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Jakub neříká abychom prosili Boha o osvobození od utrpení, které prožíváme. Říká abychom žádali o moudrost. Moudrost nám pomáhá vidět věci z Božího pohledu. Pak dostaneme větší náhled. Je to jako dívat se na perský koberec. Máme-li ho zkoumat s lupou, zobrazí se jako ošklivá změť spletích témat bez viditelného vzoru. Lepší náhled získáme, když máme možnost dívat se na koberec v celku, pak můžeme ocenit jeho krásný vzor.
Totéž platí o životě. Když jsme uprostřed zlé situaci, máme dojem, že jsme marně zamotaní. Ale Bůh má lepši náhled, vidí cely koberec našeho života. My ho nemůžete teď vidět, není ještě ukončen. Ale můžeme věřit, že to tam je. Ve víře, se můžeme spolehnout na největší radost.
Ale jak můžeme získat tu Boží moudrost? Jakub dává skvělou a jednoduchou odpověď: můžeme Boha o ní prosit. Bůh je zdrojem pravé moudrosti. Když Ho o tu ní budeme upřímně a bez pochybnosti prosit, dá nám, protože Bůh chce, abychom měli podíl na Jeho moudrosti. Chce, abychom viděli věci Jeho očima. Tato pasáž se často chápe tak, že pokud naše víra není dost silná, modlitby nebudou zodpovězeny. Myslím, že takový výklad zcela ignoruje kontext. Jakub nemluví o síle své víry. On mluví o kvalitě vytrvalosti. Říká, že pokud chceme získat moudrost Boží, musíme Ho o to požádat, a pak musíme byt vytrvali ve své touze.
Murphyho zákon je pesimisticky. Nedává radu, jak projít přes utrpení. Dnešní text kázání nás učí, že i ve smutných chvílích můžeme najít útěchu.
Prosme Boha o moudrost a vytrvalost, abychom mohli projít přes špatné časy. Prosme Ho, aby nám dál lepši náhled na náš život. A pak podle tohoto náhledu začneme růst a stávat se tím, kim Bůh chce, abychom byli. Když přijdou zlé časy, budeme mít z toho jen radost.
Pomoz nám Pane se na Tebe spolehnout, i když nemáme sílu a naději, že bude lépe. Dej nám ve zlých dobách neztratit víru. Amen.
2010/10/17
Tichá pošta (Iz 59,1-3.10-13.20-21)
Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin. Iz 59,1-3.10-13.20-21
Znáte hru Tichá pošta? Pokud ne, tak Tichá pošta anebo Telefon je párty hra. Hráči sedají v kruhu, první si vymyslí nějakou větu a pošeptá ji sousedovi, tento ji pošeptá dalšímu sousedovi, dokud tichá pošta nedorazí k poslednímu hráči. Ten poslední vysloví větu, která k němu dorazila a startující řekne co v skutečnosti řekl. Většinou je výsledná věta značně zkomolená a pozměnění věty jsou zdrojem zábavy. *Tichá pošta se používá také jako motivační hra při výuce cizích jazyků, a proto se Vás ptám: jaký by byl výsledek tuto hry, kdybych Vám řekla polsky jazykolam? Myslím si, že většina z Vás ani ne zopakuje ho i když řeknu to teď nahlas: "Chrząszcz brzmi w trzcinie w Strzebrzeszynie a Strzebrzeszyn z tego słynie".
Ta hra připomíná mi modlitby. Občas prosíme Boha o něco, a pokud neslyšíme odpověď, myslíme si, že nás nerozumí. Nedoslyší. Nebo dává nám úplně jinou odpověď na naši otázku. A když zadáme takový jazykolam, když máme veliký problém, nevíme, jestli On je schopen nám pomoci. Jeslí to není Tichá pošta s Bohem. Jestli nás vůbec uslyší.
Prorok Izaiáš praví, že Hospodin nás neuslyší protože jsme v hříchu. V hříchu který muže znamenat mnoho věcí. Možná je to konkrétní zlý čin, slovo, zanecháni pomoci. Hříchem Izraelského lidu, o kterém prorok vypraví bylo: bezcitné a špatné zacházení se slabšími lidmi, nemorálnost, pomlouváni a lidská touha po zlých věcech a sklon k násilí.
Pravě kvůli tím hříchům prorok Izaiáš přichází s odpovědí: Ne! Nemáte pravdu! On není hluchý! „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“ (v. 1). Naopak! Jeho ruka dosáhne všude, každému může pomoci. Jeho ucho slyší každou modlitbu, dokonce i takovou, která je pouhým povzdechnutím.
Jako křesťane chceme důvěřovat Pánu v každé situaci našeho života, věřit a očekávat na příchod Ježíše Krista. Každý náš den začínat modlitbou, vyznávat hříchy a vzájemně si odpouštět. Ale pořad zřídkakdy máme chvíle, kdy jsme ve víře nadšeni, přijde nám těžké poslouchat vlastní svědomí a ještě těžší přizpůsobovat se tomu, co jsme si přečetli v Písmu Svatém a zaposlouchat se do Božího hlasu.
Občas zdá se nám, že stačí Bohu svěřit v modlitbě své osudy, a On se o nás postará bez ohledu na to, jak se budeme chovat. Kupříkladu, čekají nás zkoušky, tak prosíme Boha, abychom je udělali co nejlépe, ale současně ponecháváme učení na poslední chvíli. Když je zima, modlíme se o zdraví, ale současně se neoblékáme dostatečně. Vydáváme se na cestu autem, proto prosíme Boha o bezpečnou jízdu a Jeho vedení, ale přitom si nezapneme bezpečností pás anebo nedodržujeme dopravní předpisy. A jsme udiveni, když výsledky zkoušky jsou pro nás nevalné, když nás postihne chřipka, anebo když jsme měli silniční nehodu. Snad obviňujeme Boha, že nevyšel vstříc našim prosbám, že nevyslyšel naše modlitby, že nám nepomohl, když jsme potřebovali.
Naše nedbalosti se stávají překážkou k Božímu vyslyšení našeho volaní a Jeho působení. Bůh nám chce pomoci v boji s našimi slabostmi, abychom nepodlehli pokušení, ale my sami se musíme rozhodnout pro tento boj. Bůh nám chce pomoci při zkouškách, ale máme se na ně připravit sami. Bůh nám dává zdraví, ale měly bychom se o ně starat sami. *Bůh nás nechce zastupovat.
Možná i slovo proroka Izaiáše je pro nás aktuální. Že jsme zhřešili a ten hřích odloučil nás od Pána. Ať je to cokoliv, co nám dává pocit, že jsme vzdáleni od Boha. Očekáváme, že Bůh dá světlo – a ona je tma. Ohmatáváme stěnu jako slepí (v. 10a) a zaslíbené Boží světlo nepřichází, poněvadž se pořád vzdalujeme od zřídla světla, zavrtávajíce se čím dál hlouběji do země, jak horník při své práci. Občas se stává, že vlastně až v tom nejtemnějším místě uhelného dolu, když jsme již na dně, si uvědomujeme, jak moc jsme se vzdálili od Boha, jak velké temno je v našem srdci (v. 12). Přiznáváme se, že to je naše vina, my jsme se zapřeli Pána, my jsme křivdili bližním a vypovídali jsme lživé slovo (v. 13).
Poté co jsme se vzpamatovali, může do našeho života vkročit Pán. Vzpamatovat se, činit pokání, za prve znamená: pociťovat hluboký smutek, upřímnou lítost nad spáchaným činem, a za druhé duchovní změnu. Projevuje se v poslušnosti vůle Boží i v důvěře v Něho. "Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel".
Zármutek a vyznání hříchu, to je jedna stránka pokání, druhá je víra a naděje současně vyrůstající z vykupitelské smrti Ježíše Krista.
Třeba na naše prosby neuslyšíme hned odpověď. Třeba uslyšíme něco na co nečekáme. Ale možná je něco, co ruší signál našeho rozhovoru s Bohem. Že během té Tiché pošty, naše myšlenky utíkají někam na jiná témata. Ne zlobme se, že zase nemůžeme se soustředit v modlitbě. Možná to Bůh schválně řídí naše myšlenky na té věcí, abychom je svěřili Mu v modlitbě. To taky je to Jeho způsob odpovědi.
Vědomí hříchu vede k touze po očištění. Zkroušený duch je tím, co Bůh očekává od kajícníka (Žalm 51,19), jak jsme to už slyšeli na začátku tohoto shromáždění. A pak uslyšíme Boží požehnaní: Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky", praví Hospodin. (Iz 59,20-21).
Zahrajme si samí v hru Tichá pošta. Pomluvme s Bohem. Pošeptejme Mu co sedí v našem nitru. Slyší to jenom On a my.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Tvé ucho slyší každou modlitbu. Dodávej nám silu a trpělivostí v modlitbě a odstraň vše, co nám k tomu překáží. Amen.
Znáte hru Tichá pošta? Pokud ne, tak Tichá pošta anebo Telefon je párty hra. Hráči sedají v kruhu, první si vymyslí nějakou větu a pošeptá ji sousedovi, tento ji pošeptá dalšímu sousedovi, dokud tichá pošta nedorazí k poslednímu hráči. Ten poslední vysloví větu, která k němu dorazila a startující řekne co v skutečnosti řekl. Většinou je výsledná věta značně zkomolená a pozměnění věty jsou zdrojem zábavy. *Tichá pošta se používá také jako motivační hra při výuce cizích jazyků, a proto se Vás ptám: jaký by byl výsledek tuto hry, kdybych Vám řekla polsky jazykolam? Myslím si, že většina z Vás ani ne zopakuje ho i když řeknu to teď nahlas: "Chrząszcz brzmi w trzcinie w Strzebrzeszynie a Strzebrzeszyn z tego słynie".
Ta hra připomíná mi modlitby. Občas prosíme Boha o něco, a pokud neslyšíme odpověď, myslíme si, že nás nerozumí. Nedoslyší. Nebo dává nám úplně jinou odpověď na naši otázku. A když zadáme takový jazykolam, když máme veliký problém, nevíme, jestli On je schopen nám pomoci. Jeslí to není Tichá pošta s Bohem. Jestli nás vůbec uslyší.
Prorok Izaiáš praví, že Hospodin nás neuslyší protože jsme v hříchu. V hříchu který muže znamenat mnoho věcí. Možná je to konkrétní zlý čin, slovo, zanecháni pomoci. Hříchem Izraelského lidu, o kterém prorok vypraví bylo: bezcitné a špatné zacházení se slabšími lidmi, nemorálnost, pomlouváni a lidská touha po zlých věcech a sklon k násilí.
Pravě kvůli tím hříchům prorok Izaiáš přichází s odpovědí: Ne! Nemáte pravdu! On není hluchý! „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“ (v. 1). Naopak! Jeho ruka dosáhne všude, každému může pomoci. Jeho ucho slyší každou modlitbu, dokonce i takovou, která je pouhým povzdechnutím.
Jako křesťane chceme důvěřovat Pánu v každé situaci našeho života, věřit a očekávat na příchod Ježíše Krista. Každý náš den začínat modlitbou, vyznávat hříchy a vzájemně si odpouštět. Ale pořad zřídkakdy máme chvíle, kdy jsme ve víře nadšeni, přijde nám těžké poslouchat vlastní svědomí a ještě těžší přizpůsobovat se tomu, co jsme si přečetli v Písmu Svatém a zaposlouchat se do Božího hlasu.
Občas zdá se nám, že stačí Bohu svěřit v modlitbě své osudy, a On se o nás postará bez ohledu na to, jak se budeme chovat. Kupříkladu, čekají nás zkoušky, tak prosíme Boha, abychom je udělali co nejlépe, ale současně ponecháváme učení na poslední chvíli. Když je zima, modlíme se o zdraví, ale současně se neoblékáme dostatečně. Vydáváme se na cestu autem, proto prosíme Boha o bezpečnou jízdu a Jeho vedení, ale přitom si nezapneme bezpečností pás anebo nedodržujeme dopravní předpisy. A jsme udiveni, když výsledky zkoušky jsou pro nás nevalné, když nás postihne chřipka, anebo když jsme měli silniční nehodu. Snad obviňujeme Boha, že nevyšel vstříc našim prosbám, že nevyslyšel naše modlitby, že nám nepomohl, když jsme potřebovali.
Naše nedbalosti se stávají překážkou k Božímu vyslyšení našeho volaní a Jeho působení. Bůh nám chce pomoci v boji s našimi slabostmi, abychom nepodlehli pokušení, ale my sami se musíme rozhodnout pro tento boj. Bůh nám chce pomoci při zkouškách, ale máme se na ně připravit sami. Bůh nám dává zdraví, ale měly bychom se o ně starat sami. *Bůh nás nechce zastupovat.
Možná i slovo proroka Izaiáše je pro nás aktuální. Že jsme zhřešili a ten hřích odloučil nás od Pána. Ať je to cokoliv, co nám dává pocit, že jsme vzdáleni od Boha. Očekáváme, že Bůh dá světlo – a ona je tma. Ohmatáváme stěnu jako slepí (v. 10a) a zaslíbené Boží světlo nepřichází, poněvadž se pořád vzdalujeme od zřídla světla, zavrtávajíce se čím dál hlouběji do země, jak horník při své práci. Občas se stává, že vlastně až v tom nejtemnějším místě uhelného dolu, když jsme již na dně, si uvědomujeme, jak moc jsme se vzdálili od Boha, jak velké temno je v našem srdci (v. 12). Přiznáváme se, že to je naše vina, my jsme se zapřeli Pána, my jsme křivdili bližním a vypovídali jsme lživé slovo (v. 13).
Poté co jsme se vzpamatovali, může do našeho života vkročit Pán. Vzpamatovat se, činit pokání, za prve znamená: pociťovat hluboký smutek, upřímnou lítost nad spáchaným činem, a za druhé duchovní změnu. Projevuje se v poslušnosti vůle Boží i v důvěře v Něho. "Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel".
Zármutek a vyznání hříchu, to je jedna stránka pokání, druhá je víra a naděje současně vyrůstající z vykupitelské smrti Ježíše Krista.
Třeba na naše prosby neuslyšíme hned odpověď. Třeba uslyšíme něco na co nečekáme. Ale možná je něco, co ruší signál našeho rozhovoru s Bohem. Že během té Tiché pošty, naše myšlenky utíkají někam na jiná témata. Ne zlobme se, že zase nemůžeme se soustředit v modlitbě. Možná to Bůh schválně řídí naše myšlenky na té věcí, abychom je svěřili Mu v modlitbě. To taky je to Jeho způsob odpovědi.
Vědomí hříchu vede k touze po očištění. Zkroušený duch je tím, co Bůh očekává od kajícníka (Žalm 51,19), jak jsme to už slyšeli na začátku tohoto shromáždění. A pak uslyšíme Boží požehnaní: Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky", praví Hospodin. (Iz 59,20-21).
Zahrajme si samí v hru Tichá pošta. Pomluvme s Bohem. Pošeptejme Mu co sedí v našem nitru. Slyší to jenom On a my.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Tvé ucho slyší každou modlitbu. Dodávej nám silu a trpělivostí v modlitbě a odstraň vše, co nám k tomu překáží. Amen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)