2012/12/24

Štědrý večer 2012 (L 2,1-15)

Čtení: Ž 96,7-13; Fp 2,5-13; Neh 8,10-12
Písně: EZ 299, 655, 618, 297

Text kázání: L 2,1-15

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ L 2,1-15 


Milé sestry a milí bratří, milé děti! 

Kolik pohádek jste už dneska zhlédli? Kolik ještě uvidíte? U pohádek můžeme zapomenout na starosti se zdravím, starosti doma, v práci, ve škole. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí spory, lidé budou k sobě přátelštější, a svět bude plný pokoje a štěstí. Někdy mohou pohádky opravdu okouzlit.

Měli jste stejný dojem, když jste poslouchali o Marii, Josefovi, o dítěti, andělech a pastýřích v Betlémě? Není také Evangelium nádhernou pohádkou? Možná si někteří z vás mysleli: ach, kéž by i nás okouzlil tento příběh, abychom mohli zapomenout na problémy, předvánoční stres, abychom mohli doma mít opravdu krásné Vánoce. To není jenom vaše přání. Ta touha doprovází lidi už hodně dlouho.

Ale vánoční příběh nezačíná bájnými slovy "Kdysi dávno, pradávno", ale se slovy: "Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta". Takhle nezačíná pohádka. V téhle také nejsou víly, jen císař August, který nařídil sčítání lidu.

Všichni na tohle sčítání šli, také Josef a Marie. Skutečnost, že muži a ženy měli jít ke sčítání, znamenala zařazení do daňového seznamu. Ne, ani začátek vánočního příběhu nás v ničem neokouzluje. Ale když se na něj podíváme pozorně, všimneme si, že navzdory všem zmatkům se sčítáním a nervózní atmosférou, září z něho nějaký vnitřní lesk. Tak, jako tehdejší daňová politika státu nezahlušila pastýřům poselství o narození Ježíše, tak stejně i dnes nemůžeme odolat Vánocům s jejich poselstvím. Toto jednání ztělesněného Boha působí, že v tom poselství je přesvědčivá síla, v tom evangeliu, které shromažďuje dnes v kostelech davy lidí, a to i těch, kteří s nimi mají obvykle jen málo společného.

„Okamžik, námitky!“ - může někdo z vás zavolat. „Sestro farářko, a víte vůbec, jaké jsou v dnešní době Vánoce? Zdeformované, komercializované, postrádající hlubší význam! Kýčovité reklamy. Všude se ptají, jestli už mám dárky, napečeno, uklizeno, jakoby s tím Vánoce stály a padaly! Připomíná to přípravy na konec světa, letos tak aktuální téma (anebo už ani ne). Jakoby před každým Štědrým dnem lidé brali útokem obchody a dělali zásoby pro případ fatální katastrofy. Předvánoční shon pak vybublává v rodinách právě ve sváteční dny. Takové malé domácí apokalypsy…A tak každý rok! To je karikatura Vánoc, kompletní zkreslení jejich podstaty!“

Ano, vím. A přesto, dovolte mi, abych nesouhlasila s tímto myšlením. To, že se nemůžeme vzdát reklam, že nám stále není dost všech dárků, které dostaneme nebo darujeme, nás upozorňuje, že Vánoce mají v sobě něco zvláštního. A díky té nervozitě podvědomě cítíme, že s narozením Ježíše se začíná něco nezvratného. Něco, co zcela změní naše životy.

Takže co je tak zvláštního a stále fascinujícího v poselství Vánoc?

Dnes se vám narodil Spasitel. Vám – pověděl anděl. A zní to zcela jinak, než záznam v učebnicích dějepisu: „V Betlému se narodil Ježíš, který dal vzniknout křesťanskému náboženství“. To je informace, kterou se všichni učí, ale zdaleka ne všichni v ní chtějí věřit. Ale anděl Páně řekl jasně: vám. To platí ve stejné míře pro nás tady, jako i pro pastýře na polích u Betléma. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud přicházíme, jestli jsme věřící nebo jestli máte potíže s vírou. Dnes se vám narodil Spasitel.

A tohle je dar od Boha. Tohle je jeho dárek pro nás dneska. Takový dárek pod stromeček e… 
Ale ale... ten je prázdny – asi se stala nějaká chyba. Třeba stejná chyba, jako před týdnem na bohoslužbách. Pokud si pamatujete, před týdnem když jsem uváděla Vánoční hru, řekla jsem něco pro vás divného. Tak mi to pak říkal bratr farář. Řekla jsem, že Bůh nám daroval hřích. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co je v té větě špatného. Až po delší době jsem se podívala do slovníku, a zjistila, že v češtině slovo „darovat“ znamená jenom… darovat. Polsky totiž, slovo darovat může znamenat jak právě obdarovat někoho nějakým dárkem, taktéž může znamenat… odpustit. Takže, když jsem řekla, že Bůh nám daroval hřích, jsem tím myslela jenom to, že Bůh nám odpustil hřích, nebo že nám daroval odpuštění hříchu. Je škoda, že česky to není totéž. Protože o Vánocích bychom si nemuseli jenom darovat… dárky, ale právě si… odpouštět. Tohle je taky obrovský dar. I tohle udělal pro nás Pán. Odpustil nám hříchy. Přišel k nám jako Spasitel U

Pastýři se zhrozili, když uslyšeli tuto zprávu. Ale v zásadě, proč? My se obáváme bankrotu, jak veřejného, tak i toho skrytého v našich životech, máme strach z výčitek svědomí po špatném rozhodnutí, nebo když se nedaří. Bojíme se stáří, osamělosti a smrti. Bojíme se katastrof a teroru. A mohli bychom jistě ještě dlouho líčit zlo, které zatemňuje naše životy.

Proč se pastýři bojí? Myslím si, že se báli, protože v tu chvíli je napadlo, že jejich život bude oslepený září a už nic nebude jako dřív. V nich, stejně jako v nás, vnitřní lenost spouští strach zbavit se rutiny. Nebojte se! Nedržte se křečovitě návyků! Anděl řekl také nám: Nebojte se! Neignorujte toto poselství, Bůh přichází k nám! Jako dítě, které přichází ke každému z nás.

Vlastně, proč jako dítě? Děti v nás vyvolávají nevyčerpatelnou sílu a energii. S narozením dítěte se v nás probouzí síly, které nám umožňují překonat beznaděj, únavu a zármutek, který nás obklopuje. Bůh se stal člověkem, aby zachránil z beznaděje jak pastýře v Betlémě, tak i nás, kteří jsme se zde sešli na Štědrovečerní bohoslužbu.

Narodil se vám Spasitel, narodil se Spasitel pro tebe a mne. Přeji vám milé sestry a bratři, abyste vzali tuto zprávu do svých srdcí, odmítli strach z nového, a již nyní začali pochybovat o vlastní nevíře.

Ježíš: Bůh Spasitel, přichází a dává: 
pokoj tam, kde vládne chaos; 
lásku tam, kde vládne zášť; 
naději tam, kde vládne zoufalství; 
radost tam, kde vládne smutek; 
věrnost tam, kde vládne zrada; 
posilu tam, kde vládne bezmoc; 
vysvobození tam, kde vládne spoutanost; 
záchranu tam, kde vládne zkáza; 
život tam, kde vládne smrt; spásu - záchranu i do tvého života 
Stačí věřit a brát...

Pane Ježíši Kriste, Tobě patří sláva za všechno, co nám denně dáváš. Amen

2012/12/16

ČRo 1 Radiožurnál - Doteky víry

radiozurnal.png (176×50)Polská farářka Ewa Jelinek posílila ostravské duchovenstvo



Příběh ostravské evangelické farářky Ewy Jelinek

Málo kněží, hodně kostelů. Problém, se kterým se už řadu let potýká katolická církev v Česku. Stále častěji tak na pomoc přichází faráři ze zahraničí, a to hlavně ze silně katolického Polska. Jen na území Moravskoslezského kraje jich momentálně působí 56. Je mezi nimi i jedna žena. Ta ovšem přišla do Česka posílit skupinu evangelických bohoslovců, protože v její rodné zemi už pro ni nebylo místo. Jmenuje se Ewa Jelinek.
Jsme právě v Kristově kostele v centru Ostravy a za varhanami sedí vysoká sympatická černovláska. Je jí 28 a na první pohled byste netipovali, že obléká kněžskou sutanu.

„Já jsem druhou farářkou ve sboru a jako druhá farářka mám na starosti především děti, mládež, takže náboženství, setkání mladší mládeže…“ 
Ve volném čase pak Ewa Jelinek jezdí ráda na koních, střílí ze vzduchovky nebo hraje na kytaru. Řekli byste moderní farářka. V kostele Českobratrské církve v centru Otravy působí už rok a půl a je to historicky první žena v dějinách tohoto sboru. Zajímavých okolností je ale v jejím životě mnohem víc. Pochází totiž z polského městečka Zelow, kde stále žije početná česká menšina. A všichni to jsou potomci pobělohorských exulantů.  
„Prvními českými kolonisty v Zelowě bylo 19 hospodářů z táborska a mezi nimi byli i jména Jelínek a Smetana, což přímo patří k mé rodině. Vít Jelínek pocházel z Kutné Hory a jeho syn byl starostou Kutné Hory v roce 1600 a právě tehdy řekl, že nechce patřit ke katolické církvi a chce být evangelíkem.“ 
A od té doby je ve Vaší rodině, ve Vaší rodové linii evangelické vyznání?  
„Ano. Vyznání si udržovali, vyznání a jazyk – tyto dvě věci. Proto to taky byla taková držící se spolu skupina. Čeští bratři pak se připojili k evangelické církvi v Polsku. Teď se ta církev jmenuje Evangelická reformovaná církev.“
V Polsku je to nejmenší z evangelických církví, která dohromady nemá ani 10 sborů. Jako jediná tam ale dovoluje ordinovat ženy do úřadu pastora. První průkopnicí byla teprve před devíti lety Ewina maminka Wiera Jelinek.  
„Máma prostě chtěla být farářkou. Dlouho to nešlo. Táta dokonce napsal svoji diplomovou práci o ordinování žen v církvi. Snažili se oba dlouho. Prostě to nikdy nebylo v naší církvi v Polsku, takže bylo nutné změnit církevní zřízení a řády. Trvalo to, myslím, 10 roků, než se to povedlo, takže dlouhé čekání a maminka nevěděla, jestli to přijde nebo ne, ale povedlo se to.“ 
Když si prohlížíme jedno z rodinných alb, tak tady jsme narazili na fotku, kde jsou Ewiny rodiče, tatínek s maminkou jak si navzájem váží něco na taláru. Je to tak?  
„Ano, chystají se právě na bohoslužby a vážou si tabulky na talár.“ 
Kolik lidí vlastně z Vaší rodiny dělá povolání bohoslovce?  
„Já, rodiče, strýc, teď syn mého strýce šel taky na bohosloví, ale můj bratr taky skončil a jeho manželka skončila bohosloví taky.“ 
Chtělo by se říct, že s výběrem budoucího povolání neměla Ewa moc starostí. I přesto ji ale doma od kariéry farářky odrazovali.  
„Myslím, že všem se vymlouvá, protože víme, co to obnáší a není to moc příjemné kvůli rodině, třeba žádné volné víkendy, každých pár let se stěhuje…“ 
A to byl i případ Ewiných rodičů, kteří museli po nějaké době změnit své působiště a kvůli nedostatku míst vyměnit Zelow za Valašsko. To ještě nevěděla, že ji čeká podobný osud.  
„Když se rozhodovalo o tom, že odejdou, já jsem právě byla půl roku už po skončení studií a mně bylo řečeno, že není pro mě místo ve sboru v církvi v Polsku, takže jsem hledala jiné místo v jiných dokonce i civilních zaměstnáních. Dostala jsem nabídku makléře do Ostravy. Dokonce jsem přijela tady na rozhovor a byla bych přijata, kdybych den na to nedostala nabídku právě ze synodní rady Českobratrské církve evangelické, že by mě vzali tady do sboru.“ 
Takže vyšší síla rozhodla, že opravdu nemáte být makléřskou, ale že máte být duchovní.  
„Ano a jsem za to vděčná.“ 
Ještě aby ne, farníci ji tady mají rádi, do práce to má z bytu jen asi 20 metrů a jak mi prozradila na samý závěr našeho rozhovoru, v Ostravě už si našla i spřízněnou duši.