EZD 642 Už svítá jasný bílý den
1K 4,6-10 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Milé kolegyně, kolegové, sestry a bratři,
celý týden přemýšlíme o majetku, o penězích. Zatím jsme ale ještě nemluvili o peněženkách. Či trochu biblický řečeno: o hliněných nádobách.
Apoštol Pavel zde mluví o pokladu uloženém v hliněných nádobách. Pokladem je evangelium, světlo Boží slávy ve tváři Kristově, a hliněnými nádobami jsme my, lidé.
Jak může být něco tak vzácného v něčem tak křehkém a snadno zničitelném? Tak se přece dneska nezabezpečují poklady. Třeba údajný portrét Leonarda da Vinciho dorazil před dvěma týdny na zámek ve Zbirohu „za mimořádných bezpečnostních opatření a s ozbrojeným policejním doprovodem“.
Poklad, něco neuvěřitelně drahého a cenného, by měl mít v našem chápání nejlepší a nejbezpečnější obal. Ideální. Pokud jde o ten nejcennější poklad, evangelium, jeho obal, aby koreloval s jeho účelem, by měl být přece tím spíše ideální. Tak proč hliněný? Proč ne ze zlata, stříbra?
Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z čínského porcelánu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe, a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.
Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svoji práci. Hezky to vystihuje stará čínská moudrost:
Jedna starší žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.” Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Ta naše mizernost je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
Pomodleme se nyní, zpívajíce píseň Učiň mne, Pane, nástrojem (EZD 684).
