Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin. Iz 59,1-3.10-13.20-21
Znáte hru Tichá pošta? Pokud ne, tak Tichá pošta anebo Telefon je párty hra. Hráči sedají v kruhu, první si vymyslí nějakou větu a pošeptá ji sousedovi, tento ji pošeptá dalšímu sousedovi, dokud tichá pošta nedorazí k poslednímu hráči. Ten poslední vysloví větu, která k němu dorazila a startující řekne co v skutečnosti řekl. Většinou je výsledná věta značně zkomolená a pozměnění věty jsou zdrojem zábavy. *Tichá pošta se používá také jako motivační hra při výuce cizích jazyků, a proto se Vás ptám: jaký by byl výsledek tuto hry, kdybych Vám řekla polsky jazykolam? Myslím si, že většina z Vás ani ne zopakuje ho i když řeknu to teď nahlas: "Chrząszcz brzmi w trzcinie w Strzebrzeszynie a Strzebrzeszyn z tego słynie".
Ta hra připomíná mi modlitby. Občas prosíme Boha o něco, a pokud neslyšíme odpověď, myslíme si, že nás nerozumí. Nedoslyší. Nebo dává nám úplně jinou odpověď na naši otázku. A když zadáme takový jazykolam, když máme veliký problém, nevíme, jestli On je schopen nám pomoci. Jeslí to není Tichá pošta s Bohem. Jestli nás vůbec uslyší.
Prorok Izaiáš praví, že Hospodin nás neuslyší protože jsme v hříchu. V hříchu který muže znamenat mnoho věcí. Možná je to konkrétní zlý čin, slovo, zanecháni pomoci. Hříchem Izraelského lidu, o kterém prorok vypraví bylo: bezcitné a špatné zacházení se slabšími lidmi, nemorálnost, pomlouváni a lidská touha po zlých věcech a sklon k násilí.
Pravě kvůli tím hříchům prorok Izaiáš přichází s odpovědí: Ne! Nemáte pravdu! On není hluchý! „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“ (v. 1). Naopak! Jeho ruka dosáhne všude, každému může pomoci. Jeho ucho slyší každou modlitbu, dokonce i takovou, která je pouhým povzdechnutím.
Jako křesťane chceme důvěřovat Pánu v každé situaci našeho života, věřit a očekávat na příchod Ježíše Krista. Každý náš den začínat modlitbou, vyznávat hříchy a vzájemně si odpouštět. Ale pořad zřídkakdy máme chvíle, kdy jsme ve víře nadšeni, přijde nám těžké poslouchat vlastní svědomí a ještě těžší přizpůsobovat se tomu, co jsme si přečetli v Písmu Svatém a zaposlouchat se do Božího hlasu.
Občas zdá se nám, že stačí Bohu svěřit v modlitbě své osudy, a On se o nás postará bez ohledu na to, jak se budeme chovat. Kupříkladu, čekají nás zkoušky, tak prosíme Boha, abychom je udělali co nejlépe, ale současně ponecháváme učení na poslední chvíli. Když je zima, modlíme se o zdraví, ale současně se neoblékáme dostatečně. Vydáváme se na cestu autem, proto prosíme Boha o bezpečnou jízdu a Jeho vedení, ale přitom si nezapneme bezpečností pás anebo nedodržujeme dopravní předpisy. A jsme udiveni, když výsledky zkoušky jsou pro nás nevalné, když nás postihne chřipka, anebo když jsme měli silniční nehodu. Snad obviňujeme Boha, že nevyšel vstříc našim prosbám, že nevyslyšel naše modlitby, že nám nepomohl, když jsme potřebovali.
Naše nedbalosti se stávají překážkou k Božímu vyslyšení našeho volaní a Jeho působení. Bůh nám chce pomoci v boji s našimi slabostmi, abychom nepodlehli pokušení, ale my sami se musíme rozhodnout pro tento boj. Bůh nám chce pomoci při zkouškách, ale máme se na ně připravit sami. Bůh nám dává zdraví, ale měly bychom se o ně starat sami. *Bůh nás nechce zastupovat.
Možná i slovo proroka Izaiáše je pro nás aktuální. Že jsme zhřešili a ten hřích odloučil nás od Pána. Ať je to cokoliv, co nám dává pocit, že jsme vzdáleni od Boha. Očekáváme, že Bůh dá světlo – a ona je tma. Ohmatáváme stěnu jako slepí (v. 10a) a zaslíbené Boží světlo nepřichází, poněvadž se pořád vzdalujeme od zřídla světla, zavrtávajíce se čím dál hlouběji do země, jak horník při své práci. Občas se stává, že vlastně až v tom nejtemnějším místě uhelného dolu, když jsme již na dně, si uvědomujeme, jak moc jsme se vzdálili od Boha, jak velké temno je v našem srdci (v. 12). Přiznáváme se, že to je naše vina, my jsme se zapřeli Pána, my jsme křivdili bližním a vypovídali jsme lživé slovo (v. 13).
Poté co jsme se vzpamatovali, může do našeho života vkročit Pán. Vzpamatovat se, činit pokání, za prve znamená: pociťovat hluboký smutek, upřímnou lítost nad spáchaným činem, a za druhé duchovní změnu. Projevuje se v poslušnosti vůle Boží i v důvěře v Něho. "Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel".
Zármutek a vyznání hříchu, to je jedna stránka pokání, druhá je víra a naděje současně vyrůstající z vykupitelské smrti Ježíše Krista.
Třeba na naše prosby neuslyšíme hned odpověď. Třeba uslyšíme něco na co nečekáme. Ale možná je něco, co ruší signál našeho rozhovoru s Bohem. Že během té Tiché pošty, naše myšlenky utíkají někam na jiná témata. Ne zlobme se, že zase nemůžeme se soustředit v modlitbě. Možná to Bůh schválně řídí naše myšlenky na té věcí, abychom je svěřili Mu v modlitbě. To taky je to Jeho způsob odpovědi.
Vědomí hříchu vede k touze po očištění. Zkroušený duch je tím, co Bůh očekává od kajícníka (Žalm 51,19), jak jsme to už slyšeli na začátku tohoto shromáždění. A pak uslyšíme Boží požehnaní: Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky", praví Hospodin. (Iz 59,20-21).
Zahrajme si samí v hru Tichá pošta. Pomluvme s Bohem. Pošeptejme Mu co sedí v našem nitru. Slyší to jenom On a my.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Tvé ucho slyší každou modlitbu. Dodávej nám silu a trpělivostí v modlitbě a odstraň vše, co nám k tomu překáží. Amen.
