2012/05/27

Nový Duch vstoupil do toho mužstva (J 14,23-27)

Čtení: Ž 42,2-6; Gn 11,1-9, Ř 8,14-17
Písně: EZ 675, 370, 161, 378
Text kázání: J 14,23-27

Ježíš učedníkům odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! J 14,23-27

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

Tuto svatodušní neděli si obyčejně vzpomínáme na Letnice, jak je prožili učedníci v Jeruzalémě. Jak Duch Boží na ně sestoupil v podobě ohnivých jazyků a oni, jím naplněni, všemožnými jazyky zvěstovali Kristovo vzkříšení. A jak na základě zvěstování, evangelizace, vzniklá první společenství křesťanů.
Ale místo toho jsme se dnes během prvního čtení ocitli v babylónském městě u stavby slavné věže Bábel. A jak tam někdo z lidí plácne nápad stavět věž a zbytek tomu nadšeně tleská. Jak mluví o sobě, o budovatelských plánech, o tom, jak si bez Boha vystačí. Jak se chtějí sjednotit a poslouchat jen sami sebe; sami sobě určovat pravidla, jen v sobě hledat sílu, sami zabezpečit svou existenci a zajistit budoucnost. A o tom, jak Boží zásah, pomateni jazyků, přichází v pravou chvíli. Lidstvo je rozmetáno mezi národy, každý mluví svým jazykem. Jsou zmateni lidé, jsou zmatené národy. Jsou zmatené ideály, životy, hodnoty. Bábel to znamená zmatek.

Ale co má společného věž v Babylóně a letnice v Jeruzalémě? Učedníci o Letnicích čekají ve městě Jeruzalém. Nevyplňují čas nanicovatou stavbou, ale očekávají Boží zásah, něco mocného a silného – moc předivnou. A právě do takového očekávání to přijde. Něco jako vichr či hukot z nebe. Jsou naplněni Duchem svatým a první co učiní, promluví. Promluví v jazycích. Mluví jinými jazyky. Stejně jako v Babylónu, i když tady nemluví o sobě a svých budovatelských plánech, ale o Božích činech. A nejde tady o nesrozumitelné církevní fráze. Posluchači všech národů těm příběhům rozumí. Všichni cizinci slyší a rozumí. A to proto, že věděli, že bez Boha si nevystačí, že to jen On může zabezpečit existenci lidi a zajistit jim budoucnost. A tak národnostní i jazykové bariéry se bortí. A tak byli jednotní. Vzniká společenství křesťanů. Církev.

To všechno jsou dějiny, příběhy z Bible. Ale seslání Ducha svatého není jen sváteční událost v dějinách církve. Nebyl to jen ten bouřlivý úkaz za hromů a blesků. Duch svatý k nám přichází denně a je tu stále. Jako světlo, jako vzduch, jako láska… Jak o tom říká základ dnešního kázání. Bůh je láska, a proto ho můžeme poznávat všude, kde lidé z lásky vědomě či nevědomě žijí. Láska spojuje nás s Bohem. A tak jako láska spojuje dvě bytosti, byť je sama neviditelná, tak takhle působí Duch: je neviditelný, ale je. Je to neviditelná skutečnost Boha v nás.

A ten Duch, jak říká Ježíš: Přímluvce, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
Až do tohoto okamžiku se Ježíš zjevoval svým učedníkům. Nyní bude v jeho zjevení pokračovat Duch tím, že učedníky „naučí všemu“ a „připomene jim všechno“, co Ježíš řekl.

Učením se nemyslí jen teoretické učení, které je zaměřeno pouze na rozum. Je to hlásání, které chce oslovit a uchopit celého člověka. A také na rozdíl od učení Ježíšova bude učení Ducha vnitřním poučením, které nepotřebuje slov. Připomínání je myšleno jako prohloubení a aktualizace Ježíšova poselství. Ten výraz „připomene“ vyvolává také asociaci na večeři Páně, kterou budeme dneska slavit. Je ona památkou posledního Ježíšova hodu s učedníky. I tady Duch svatý nás učí smyslu večeře Páně, zachovává a zpřítomňuje jeho památku uprostřed církve. Ve večeři Páně je přítomen Ježíš, ukřižovaný a vydaný za nás. Jednou z významných částí večeře Páně je pozdravení pokoje. Ježíš říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Pokoj, který Ježíš dává, přesahuje vše, co může dát svět. Zahání zármutek, strach, zmatek. Za chvíli i my budeme si předávat ten pokoj dál.

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci z Janova evangelia, a přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Sice svatodušní svátky nejsou obtížené nakupovací dárkovou reklamou a nervózní uspěchaností jako o vánocích a velikonocích, a přesto jsou to ne méně důležité svátky.

V každé generaci, v každém jednotlivém člověku, v tobě, ve mně, v nás všech se dějí hotové divy, když se Božímu Duchu neuzavřeme, když v něm rosteme: divy, které jsou opakem babylónské zhouby: pak dokážeme chápat druhého, i když má jiné názory. Dokážeme společně dělat divy a udělat dobré dílo. Dokážeme vytvářet přátelství, společenství a dobré soužití. Dokážeme zdeptaným vrátit životní elán. Dokážeme hýřit dobrými nápady, fantazií, vtipem a vynalézavostí. Dokážeme dary Ducha svatého přijímat a spolupracovat s nimi.

Chtěla bych to říci ještě názorněji. Před týdnem skončilo Mistrovství světa v ledním hokeji 2012 a tak jsem se na několik utkání dívala. Zvláštní bylo, kdy třeba první dvě třetiny jedno družstvo hrálo nicovatě, ale na začátku poslední třetiny už to bylo o něčem jinem. A tehdy nadšený reportér volal: „Do toho mužstva vstoupil nový duch!“ A vskutku ti hráči, kteří se v předchozí hře pohybovali jako svázaní, najednou jakoby teď ožili. Puk putoval jako blesk z hole na hůl, padaly branky, hráči se objímali, diváci jásali. Dobře si pamatuji ta slova: „Nový duch vstoupil do toho mužstva!“ Čím to bude? Asi si o přestávce dali poradit od trenéra…

Ano, asi si o přestávce dali poradit od trenéra. I my si necháváme poradit od Trenéra. I my se také o svatodušních svátcích modlíme, aby do nás vstoupil nový duch, Duch svatý. Když mezi námi není, vypadá to jako u Babylonské věže – jako naprostý zmatek. Bez Ducha svatého je nám Bůh daleko, Kristus zůstává v minulosti, evangelium je mrtvou knihou, autorita panováním, misie propagandou, bohoslužby kouzelnickým zaříkáváním Boha, křesťanská morálka drezúrou otroků, morálkou předpisů a povinností. Avšak v Duchu svatém Vzkříšený Kristus žije v nás, evangelium je životem v lásce, církev je společenstvím Božích dětí, autorita je službou k svobodě, misie jsou letničním zážitkem, liturgie je prožíváním nebeského společenství, lidské jednání odráží a zpodobuje Boží krásu a dobrotu. Často si proto připomínejme: Duch svatý je tu pro nás. Je tu pro nás denně, stále. Má podobu dobrého nápadu. Má podobu zahlédnutí správného řešení, správné životní cesty dopředu. Má mnoho podob, ale vždy vede k dobru, kráse, pokoji, k nebeskému Otci. Jde o to, abychom se mu vždy třeba hned ráno při ranní modlitbě dokázali otevřít. Jde o to, abychom během dne vnímali dobrá vnuknutí, jeho vanutí, dobré nápady, hnutí svědomí a lásky. Abychom je vnímali, slyšeli, a abychom je poslechli. Pak to půjde s námi jako s těmi hokejisty: Do nás, do našeho života vstoupí nový Duch, duch věčného mládí Božích dětí. Amen.