2011/08/07

Život na počkání. Hra bez zkoušky (Gen 2,4-9.15)

4. Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, 5. nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. 6. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. 7. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. 8. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. 9. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. 15. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Gen 2,4-9.15

Ž 127,1-2; Mt 6,25-34; 1Pt 5,5-11

Představte si:
NA JEVIŠTI VELKÉHO DIVADLA SE OBJEVUJE ČLOVĚK. OPONA STVOŘENÍ SE JIŽ DÁVNO ZVEDLA NAHORU, ORCHESTR ZAČAL HRÁT: JE SLYŠET PTAČÍ TRYLEK, RŽÁNÍ KONÍ, PÍSKÁNÍ MALÝCH MYŠÍ.
SCÉNOGRAFIE JE SKROMNÁ: STROMY, DŮM A POLE. NIC VÍC. TEPRVE NA SIGNÁL REŽISÉRA ČLOVĚK ZAČÍNÁ PRACOVAT: MÁ SE STARAT O ZAHRADU A HLÍDAT JI. JIŽ SROLOVAL RUKÁVY, CHYTIL LOPATU. ČAS UTÍKÁ. DOKONCE I DIVÁK Z POSLEDNÍ ŘADY V HLEDIŠTI SI VŠIMNE, JAK TENTO ČLOVĚK TVRDĚ PRACUJE. ALE MUŽ SE RYCHLE UNAVUJE, JE TO DŘINA. NA CHVÍLI SE ZASTAVUJE, OTÍRÁ POT Z ČELA.
PO NĚJAKÉM ČASE SE NAJEDNOU ČLOVĚK ROZHLÍŽÍ KOLEM SEBE, JAKO BY POTŘEBOVAL SUFLÉRA, DOKONCE I MEZI DIVÁKY HLEDÁ NÁPOVĚDU – TO JAKOŽE ZAPOMNĚL SVŮJ TEXT? TAK SE ZDÁ ÚPLNĚ ZLOMENÝ. DIVÁCI JSOU ZNECHUCENÍ. TAK JEDNODUCHÁ ROLE, JAK ON MOHL VŮBEC ZÍSKAT TUTO PRÁCI? HRA BEZ ZKOUŠKY? JAKOBY ŽIVOT NA POČKÁNÍ, HRA BEZ ZKOUŠKY...
BLÍŽÍ SE PŘESTÁVKA VE HŘE.

Zda i vy, milé sestry, milí bratři, nenalézáte v tomto snímku něco, co je vám povědomé? Nechováme se často jako tento člověk?

Po obrácení jsme dostali angažmá v dokumentárním filmu pod názvem „Náš život s Kristem“, ale občas zapomínáme na naši roli, náš text. Nevíme, co máme dělat, jak se dostat k práci, ke konkrétnému úkolu, ztrácíme se. Spousta různých obav a úzkosti v nás vyvolává bezmocnost, strach a únavu. Možná než jsme ještě začali pořádně pracovat, měli jsme chuť jít do důchodu. Často bychom si chtěli vzít dovolenou, dovolenou od odpovědnosti, od ostatních lidi. Možná máme potíže nalézt a definovat naše místo ve světě, myšlenky o budoucnosti nás lekají.

Blíží se mi konec vikariátu, čeká mě první volba na sbor. Třeba někdo jiný přemýšlí co dál se školou, někdo hledá práci, bydlení, čeká první dítě, bojuje se zdravím. Otázky jak to bude dál, co mám dělat, jak pokračuje scénář našeho filmu, se kladou samy. Každý z nás má, měl nebo teprve bude mít problém najit své místo, své povolání, smysl života.

Ve verši 4 základu dnešního kázání čteme: Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. Nebe a země. Podívejme se – Bůh se postaral o to, abychom mohli pevně a bezpečně chodit po zemi a mít střechu nad hlavou. Jedná se o dva referenční body, které definují prostor, ve kterém žijeme. To je naše místo. A mezi nebem a zemi je velký prostor, ve kterém se můžeme realizovat. To je tak na začátek. Čteme dál.
V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch.

Jednou z dalších lidských starosti je strach ze samoty, strach, že během realizace našeho povolání jsme necháni sami sobě. A již na prvních stránkách Bible se nám Bůh snaží ukázat, že nás vždy doprovází a podporuje vzadu za kulisami, napovídá ze Své budky sufléra.

Nám dává právo a čest pracovat, obdělávat zemi, ale pamatujme, že je to On, kdo posílá déšť. Při pověřovaní tohoto důležitého úkolu, Bůh nikoho nechtěl urazit. Není to nezdvořilé z Jeho strany. A co víc, nejde o to, že musíme toto obdělávání země chápat jako nějakou starost, jenom naši povinnost. Bůh otevírá široko svou náruč a říká: „Pojď, ukážu Ti, jak na to“, nebo lépe: „Uděláme to společně“. Naše každodenní práce a všechny ty pravidelné i náhle úkoly jsou dalším místem Božího díla v nás a také naší služby na tomto světě ať už je to práce jakákoliv.

Popis stvoření, který jsme slyšeli, je psán z jiného pohledu, než ten první, více známý. Je ale jeho rozvinutím. Těžiště zde není založené na vytváření světa za sedm dní, na rozlišovaní tvořených bytostí nebo přesným popisem událostí, jak je tomu v první kapitole Genesis. Zde, v 2 kapitole od 4 verše, je nejdůležitější člověk. Bůh tady není jen jako tvůrce, ale je uveden ve vztahu ke svým lidem.

Tato úžasná zpráva, že Bůh vstupuje do vztahu s člověkem, začíná už od aktu stvoření. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Hezká slovní hříčka. Člověk, hebrejský Adam, byl vytvořen z Adamah – ze země. Nejen tělo, ale také jméno bylo vzato od země. A země, chápána jako synonymum pro naše povolání a práci, je zde zobrazena velmi pozitivním způsobem. Ve verši 15 čteme, že Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Máme se vypořádat s povinností na této zemi i proto, že tato země je naše. Poněvadž my jsme z této zemi. To je naše druhé jméno.
Kdy přijmeme s pokorou Boží vedení, pak zjistíme, kde je naše místo. Pochopíme, že naše povolání je život, jak čteme ve verši 7: Tak se stal člověk živým tvorem. Naši rodiče, manželé, děti, zaměstnavatelé, přátelé – to je naše životní prostředí, náš Eden, kam nás Bůh ukládá, zahrada, o kterou se máme starat a kterou máme chránit. Bůh nám důvěřuje tak moc. Sdílí s námi Své stvoření, poskytuje nám místo k životu. Více – uděluje nám Svého Ducha, Svoji lásku v Ježíši Kristu, udržuje naživu, zůstává v těsném kontaktu.

Adam byl Božím pracovníkem. On měl rozumně spravovat Boží stvoření. Ani po jeho pádu ho Bůh neopustil, pomáhal mu a zaměstnával ho. I pro nás je situace stejná. Pořád jsme zaměstnáni u Boha, ať už děláme cokoliv. Je to On, kdo nás najal a neodstoupil od smlouvy.

Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
On nám požehná, jak to udělal v zahradě, že Eden byl nádherný, a jeho ovoce bylo dobré k jídlu. Uprostřed zahrady byly dva stromy, a jen z jednoho z nich mohli Adam a Eva trhat ovoce. V našem životě je to podobně. Stromem, který stojí v centru našeho života by měl být kříž Ježíše Krista. Kříž, který se skládá ze dvou úseček či obdélníků (jak ho tady před námi vidíme), popisuje spojení božského (vertikála) a lidského prvku (horizontála). Popisuje náš vztah s Bohem, který prolíná vztahy mezilidské. Stvořitel nejen obdařil náš Eden florou a faunou, vztahy s lidmi, ale také tím nejdůležitějším, Spasitelem, který je naší nápovědou, průvodcem životem.

PŘESTÁVKA VE HŘE ZA CHVÍLI SKONČÍ. DIVÁCI SE VRÁTÍ POMALU NA SVÁ MÍSTA. JSOU ZVĚDAVI, JESTLI SE HEREC STIHL PODÍVAT DO SCÉNÁŘE A DOUČIT SE SVŮJ TEXT.

My nemusíme zapomínat na náš text, ztrácet se. Jsme Hospodinovi požehnaní; on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem (Ž 115). Nejsme tady cizí a nejsme pro Něho cizí. Amen.

Tví jsme my. Prosíme, Napovídej, pomáhej, buď s námi. Ty jsi náš smysl života. Amen.