2013/02/24

Žízeň (J 4,3-34)


Čtení: Ž 122,1J 4,3-34Ř 5,1-2.5-8 
Písně: EZ 420, 392, 635, 673
Text kázání: J 4,15
(Ježíš) opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho prosili jeho učedníci: „Mistře, pojez něco!“ On jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si mezi sebou říkali: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. J 4,3-34 

Přátele v Kristu, 
Je postní období. Naše sestry a bratři římští katolíci si na začátku půstu sypou popel na hlavu, což je doprovázeno slovy z první knihy Mojžíšové “Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“.
Ta věta ve mně vždycky vzbuzuje úzkost a vzpouru. Ona nemůže být pravdivá! Protože když já čtu knihu Genesis, tak čtu, že člověk, ano, byl stvořený z prachu země, ale zároveň je duchem, protože Bůh mu vdechl v chřípí dech života.
Jenomže paradox spočívá v tom, že ta věta je pravdivá v jedné situaci. Ta věta se vyskytuje ve chvíli, kdy člověk hřeší. Když hřeší, vzdaluje od sebe Boží dech života. A tehdy doopravdy zůstává jenom prach. Když člověk hřeší, přestává žít. Takže když někdy zase uslyšíme tato slova „jsi prach a v prach se navrátíš“, měla by se nám rozsvítit kontrolka s otázkou po našem vztahu s Bohem. Jsme s Ním v relaci? Půst dostáváme, abychom obnovili, nebo posílili, opravili, náš vztah s Bohem. Dostáváme ten čas, abychom v sobě vzbudili žízeň po Bohu. Abychom se sebe samých zeptali: po čem doopravdy toužíme, co si ode mne přeje Bůh. Po čem touží Bůh.

A právě o tom mluví základ dnešního kázání. Setkání Ježíše se samařskou ženou. Jaká je to scéna? Jsme prakticky na poušti. Vedle studny je hora Gerizim (Dtn 11,29), kvůli které Židé a Samařané vedou spory, nenávidí se.
Je poledne. Řekněme, že je tam kolem 40 stupňů ve stínu. Prostě horko. Vzduch je suchý, všude prach, písek. My bychom v tu dobu seděli doma a nikam v takovém horku nevyráželi.
Tak proč zrovna teď ta samařská žena jde ke studni? Třeba se vyhýbá setkání s lidmi. Chce si být jistá, že nikoho nepotká. Samozřejmě, tohle nám Bible neříká. Můžeme se jen domnívat, že si na ní ukazovali prstem. Že musela o sobě slyšet jen to nejhorší, když měla pět mužů a teď žije na hromádce. (Jo, asi jsem zapomněla říct, že se příběh odehrává v prvním století našeho letopočtu, ne dneska.)
Ta žena žila na okraji společnosti. Přála si nesetkat se s nikým. Aby nikdo nepřipomenul její hřích. Zase a znova.
A tak jde ke studni. Ale pro její neštěstí zaprvé tam někdo je, zadruhé je to Žid, a zatřetí je to muž. Prostě její noční můra. Ale je tu naděje – přece Židé a Samařané spolu nemluví. Snad ji nic neřekne.

Ale Ježíš v tom příběhu jakoby přehlíží všelijaké konvence. Začíná rozhovor jednoduše banální prosbou. „Dej mi napít!“ Má žízeň. První rovina rozhovoru je fakticky o vodě. „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká“. Rozhovor je to velmi obecný, k ničemu nevede. Samařanka mluví jenom o vodě a fyziologické potřebě. Může to tak být i s námi. Často mluvíme s Ježíšem o takových našich obyčejných věcech, obecných potřebách, o ničem hlubším. Nikdo tady neříká, že o tom s Bohem nesmíme mluvit, Ježíš tu ženu vůbec nezavrhuje, on pokračuje v rozhovoru. Ale chce se dostat k něčemu hlubšímu. Chce mluvit o největších touhách. A samařská žena je samozřejmě má. A má je obrovské. Touha po lásce, po přijetí, po poznání své vlastní hodnoty. Kdo z nás po tom netouží? Ona také hledá své štěstí, hledá někoho, kdo ji řekne: miluju tě, jsi krásná. Ale nikdo ji ho nedává. Možná ona sama to také neumí někomu jinému říct. Ale Ježíš ten rozhovor vede takovým způsobem, že se přece jen dotýká toho nejpodstatnějšího. Mluví o jejím hříchu. „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ Ježíš s ní o tom rozmlouvá takovým způsobem, že jí ta pravda nezabíjí, on ji neodsuzuje, jak zřejmě ti, před kterým se žena schovává. Říká jí všechno, co dělala, ne proto, aby ranil, ale aby léčil. Ježíš ji vidí, ne tělem, ale duší nahou. A tam, v té nahotě, ona zatoužila po Bohu. Ježíš z té pravdy o člověku začíná těžit to, co je v něm dobré, krásné. Právě to je nejkrásnější v tom příběhu. Všimněte si, prosím, že když Ježíš začíná mluvit o živé vodě, říká: „voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. Ta voda nepochází odněkud zvenčí. Pramen té vody bude v člověku. V té Samařance také. Tím pramenem je Ježíš. To on svou přítomností může všechny její touhy realizovat. Ona už nevěřila, že může milovat, že může být šťastná. Že může s druhým člověkem hovořit. Bála se sebe, jiných, utíkala. Ježíš svou láskou činí, že samařská žena začíná žít nanovo.

Následuje přehodnocení tuh, potřeb, se kterými přichází hlavní postavy toho příběhu:

  • Žena, která přišla ke studni pro vodu, protože měla žízeň, nechává svůj džbán a odchází do města.
  • Žena, která přišla ke studni v poledne, aby nikoho nepotkala, běží do města k lidem a říká jim: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
  • Ježíš, který poslal své učedníky do města, aby nakoupili něco k jídlu, jim, když přicházejí, říká, že nemá hlad. 

Ježíš si nesedl k té studni, aby počkal na jídlo, Ježíš měl hlad (toužil) po něčem jiném. I slovo Ježíše z kříže „Žízním“ můžeme chápat, jako touhu po záchraně všech lidi. Nejenom Židů, ale i Samařanů. Touhu po záchraně i téhle hříšné ženy. A Samařanka Ježíšovo „žízním“ slyší a jedná podle toho. To ji proměňuje. Nenechává si to slovo jenom pro sebe. První věc, kterou dělá, je, že běží k ostatním se slovy: „potkala jsem Mesiáše. Přijďte k němu taky!“
A ti jako velbloudi s prázdnými hrby, jdou za ní ke studni. Bez vědra pijí. Od Žida berou léčivou vodu. Prosí jej, aby zůstal. Ježíš tam zůstal dva dny, a pak on mohl jít a oni zůstat.

I nám za chvíli skončí bohoslužby, i my za chvíli zůstaneme sami se sebou. Můžeme si odtud ale odnést především dvě věci:
  1. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči nám samým. Promluvme si s ním o našich největších touhách. Nemějme strach mluvit s ním o tom, co je nejzávažnější. 
  2. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči našim bližním. Prožijme ten čas také s druhými. Neotvírejme jenom peněženky. Podívejme se kolem sebe. Možná někdo vedle nás touží po něčem důležitým, možná touží po Bohu. Nabídněme jim také živou vodu. Prožijme půst s Ježíšovým „žízním“ po spasení.

Bože Stvořiteli, který jsi počátek, přítomnost i věčnost. Naše duše žízní po tvé pravdě, po rozpoznání a následování tvé vůle. Žízníme po tobě, živý Bohu. Amen