Vzpomínkový sjezd exulantů pro víru 8. června 2013

Čtení: Mt 5,3-10
Písně: EZ 411 Ó město Boží, ty jsi štít

Text kázání: Žd 13,14

Český ekumenický překlad: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Bible kralická: Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucí-ho hledáme.

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

když jsem hledala biblický verš pro dnešní kázání, nevěděla jsem, že bude až tak aktuální. Určitě to nevěděli ani Ochranovští, kteří základ tohoto kázání vylosovali jako verš pro letošní rok v Heslech Jednoty bratrské.
Už si přece týden kvůli povodním připomínáme, že zde nemáme trvalý domov. Deset mrtvých, 19 000 evakuovaných a miliardové škody. Díky Bohu za pomocníky, hasiče, záchranáře, diakonie, dárce…
Kdysi dávno a z různých důvodů z českých zemí také bylo „evakuovaných“ mnoho věřících lidí. My jim říkáme exulanti. Nalezli domovy mimo svou vlast. Třeba v Zelowě (což zrovna není až tak záplavová oblast jako Praha), kde postavili domy, školu a kostel, kde četli z Bible kralické.

Zmiňuji přímo Zelów, protože i já jsem v tom městě měla svůj dům a domov. A také proto, že i já jsem si na tom Zelowě uvědomila, co to znamená: nemít trvalý domov.
Před třemi lety jsem se totiž odstěhovala ze Zelowa a tak jsem ztratila i domov, protože jsem hned nastoupila do služby v Ostravě.
Ano, v Ostravě. A zase jsme u povodní. Nebyly tady náhodou nedávno záplavy? A tak myslím na svůj byt. Jsem v něm bezpečná? Je to ten pravý, ve kterém chci bydlet? Cítím se v něm dobře? „Kde domov můj, kde domov můj…“
Protože slavíme 400. výročí vydání Bible kralické, použijme její překlad: vylosovaný verš totiž říká, že na zemi nemáme „město zůstávající“. To znamená odolné místo, ve kterém se můžeme osídlit, postavit svůj dům, vypěstovat zahrádku, zajistit svoji budoucnost. Něco jako „My home is my castle“
– můj dům jest mým zámkem.
A dům, to stálé lidské obydlí. To nějaké místo, které má zdi, okna a střechu. Je to budova, která se nachází na konkrétních souřadnicích a máme tam trvalé nebo přechodné bydliště. Je to právě ta věc, kterou je nejsnazší ztratit při povodních a kterou ztratili exulanti při vystěhování.
Místo, o kterém mluvíme jako o svém domově, vytváří ale ještě něco jiného, než to, co vytváří dům. Ano, definice se u každého z nás liší, ale asi se shodneme v názoru, že domov je především bezpečné místo, kam se můžeme vždy vracet a místo, ke kterému nás něco váže. Je to zázemí. Patří tam i rodina, zážitky, vzpomínky. Někteří by dokonce i řekli:
„Nevzali jsme s sebou nic
– po všem veta! –
jen Bibli kralickou,
Labyrint světa.“
A takový domov se nedá jen tak ztratit. Ani povodněmi, ani vystěhováním.
Ale je docela smutné nemít na zemi trvalý domov. Když si něco pořídíme, chtěli bychom to už mít natrvalo, nebo aspoň na delší dobu. Když začneme mít nějaký vztah, chceme, aby byl trvalý, jistý. A přece, i kdybychom se snažili sebevíc, lidé umírají, věci se kazí a… povodně se dějí. Jednou určitě
přijde chvíle rozloučení. A loučení bolí.
Ale mít tady takové přechodné bydliště je na druhou stranu vlastně dobře. Ty povodně, vystěhování, smutky, rozloučení – to všechno je jen dočasné, přechodné. S tím bude radost se rozloučit.
Smutné… Dobré… Je těžko se v tom najít. Tak jak? Evangelium z prvního čtení nám říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Prostě tichým. To znamená těm, kterým nic jiného než skromnost, pokora, tichost nezbývá, protože jsou znevýhodnění, odsunutí na okraj, zabavení svého práva a majetku. Stávají se poutníky.
Avšak právě takovým poutníkům je blaze, protože oni dostanou zemi za dědictví. Právě těm, jimž je všechno upíráno, dostane se zásadní restituce.
Společenství poutníků. Tím byli naši předkové a my jim můžeme děkovat. Je to veliké upozornění, že existují hodnoty, pro které stojí za to žít a umírat. Pro které stojí za to opustit svůj domov a jít do neznáma.
Já sama jsem se s tou exulantskou historií dlouho nemohla vypořádat. Až teď, když jsem se sama odstěhovala, jsem z toho něco málo pochopila. Když jsem bydlela v Polsku, byla jsem považovaná za Češku. Teď v Ostravě jsem Polka. Prostě jsem pořád cizinkou. Stejně to prožívá režisérka Agnieszka Holland, která nedávno natočila film o Janu Palachovi. Řekla o sobě: „Můj otec byl Žid, ale matka není, takže pro ortodoxní židy nejsem židovka. Mám to špatné z obou stran. Situaci outsidera mám ale ráda, protože je to obohacující. Dává mi to širší pohled na společnost. Vidíte, jak jsou věci komplikované, nemáte pohled determinovaný jasně definovanou příslušností.“
I my křesťané to máme také „špatné“ z obou stran. Na této zemi jsme outsideři, cizinci, a to naše město ještě nepřišlo. Ale může to být pro nás obohacující. Totiž v slovech „nemáme zde trvalý domov“ zní také obrovská svoboda. Nelpíme na věcech okolo nás. Na tom, co jsme museli opustit. Na tom, co nám bylo nespravedlivě zabaveno. A to vše díky Ježíši Kristu ze dvou důvodů:
Zaprvé: On přišel na toto místo, na tuto zem. I když to naše město ještě nepřišlo, nejsme tady jen sami pro sebe. I my jsme poutníci, abychom šli od místa k místu a zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
A zadruhé: Můžeme se už teď těšit do budoucna, protože On přece odešel připravit nám místo v domě svého Otce (J 14,1–3): „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Tam je náš domov. I když dnes nás mnoho věcí rozděluje, bydlíme v různých městech a místech zeměkoule, oslavujeme Boha různými způsoby a na různých místech, všichni chceme mít jedno občanství – to v Království Božím. Protože bezdomovci, to jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána (Pavel Kosorin).

Pane Ježíši Kriste, očekáváme nové město. Město bez povodní, bez vystěhování, město dokonalé, trvalé a věčné. Přijmi nás do jeho bran. Chceme být jeho obyvateli. Amen.

Žízeň (J 4,3-34)

Čtení: Ž 122,1; J 4,3-34; Ř 5,1-2.5-8 
Písně: EZ 420, 392, 635, 673
Text kázání: J 4,15

(Ježíš) opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho prosili jeho učedníci: „Mistře, pojez něco!“ On jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si mezi sebou říkali: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. J 4,3-34 

Přátele v Kristu, 

Je postní období. Naše sestry a bratři římští katolíci si na začátku půstu sypou popel na hlavu, což je doprovázeno slovy z první knihy Mojžíšové “Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“.
Ta věta ve mně vždycky vzbuzuje úzkost a vzpouru. Ona nemůže být pravdivá! Protože když já čtu knihu Genesis, tak čtu, že člověk, ano, byl stvořený z prachu země, ale zároveň je duchem, protože Bůh mu vdechl v chřípí dech života.
Jenomže paradox spočívá v tom, že ta věta je pravdivá v jedné situaci. Ta věta se vyskytuje ve chvíli, kdy člověk hřeší. Když hřeší, vzdaluje od sebe Boží dech života. A tehdy doopravdy zůstává jenom prach. Když člověk hřeší, přestává žít. Takže když někdy zase uslyšíme tato slova „jsi prach a v prach se navrátíš“, měla by se nám rozsvítit kontrolka s otázkou po našem vztahu s Bohem. Jsme s Ním v relaci? Půst dostáváme, abychom obnovili, nebo posílili, opravili, náš vztah s Bohem. Dostáváme ten čas, abychom v sobě vzbudili žízeň po Bohu. Abychom se sebe samých zeptali: po čem doopravdy toužíme, co si ode mne přeje Bůh. Po čem touží Bůh.

A právě o tom mluví základ dnešního kázání. Setkání Ježíše se samařskou ženou. Jaká je to scéna? Jsme prakticky na poušti. Vedle studny je hora Gerizim (Dtn 11,29), kvůli které Židé a Samařané vedou spory, nenávidí se.
Je poledne. Řekněme, že je tam kolem 40 stupňů ve stínu. Prostě horko. Vzduch je suchý, všude prach, písek. My bychom v tu dobu seděli doma a nikam v takovém horku nevyráželi.
Tak proč zrovna teď ta samařská žena jde ke studni? Třeba se vyhýbá setkání s lidmi. Chce si být jistá, že nikoho nepotká. Samozřejmě, tohle nám Bible neříká. Můžeme se jen domnívat, že si na ní ukazovali prstem. Že musela o sobě slyšet jen to nejhorší, když měla pět mužů a teď žije na hromádce. (Jo, asi jsem zapomněla říct, že se příběh odehrává v prvním století našeho letopočtu, ne dneska.)
Ta žena žila na okraji společnosti. Přála si nesetkat se s nikým. Aby nikdo nepřipomenul její hřích. Zase a znova.
A tak jde ke studni. Ale pro její neštěstí zaprvé tam někdo je, zadruhé je to Žid, a zatřetí je to muž. Prostě její noční můra. Ale je tu naděje – přece Židé a Samařané spolu nemluví. Snad ji nic neřekne.

Ale Ježíš v tom příběhu jakoby přehlíží všelijaké konvence. Začíná rozhovor jednoduše banální prosbou. „Dej mi napít!“ Má žízeň. První rovina rozhovoru je fakticky o vodě. „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká“. Rozhovor je to velmi obecný, k ničemu nevede. Samařanka mluví jenom o vodě a fyziologické potřebě. Může to tak být i s námi. Často mluvíme s Ježíšem o takových našich obyčejných věcech, obecných potřebách, o ničem hlubším. Nikdo tady neříká, že o tom s Bohem nesmíme mluvit, Ježíš tu ženu vůbec nezavrhuje, on pokračuje v rozhovoru. Ale chce se dostat k něčemu hlubšímu. Chce mluvit o největších touhách. A samařská žena je samozřejmě má. A má je obrovské. Touha po lásce, po přijetí, po poznání své vlastní hodnoty. Kdo z nás po tom netouží? Ona také hledá své štěstí, hledá někoho, kdo ji řekne: miluju tě, jsi krásná. Ale nikdo ji ho nedává. Možná ona sama to také neumí někomu jinému říct. Ale Ježíš ten rozhovor vede takovým způsobem, že se přece jen dotýká toho nejpodstatnějšího. Mluví o jejím hříchu. „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ Ježíš s ní o tom rozmlouvá takovým způsobem, že jí ta pravda nezabíjí, on ji neodsuzuje, jak zřejmě ti, před kterým se žena schovává. Říká jí všechno, co dělala, ne proto, aby ranil, ale aby léčil. Ježíš ji vidí, ne tělem, ale duší nahou. A tam, v té nahotě, ona zatoužila po Bohu. Ježíš z té pravdy o člověku začíná těžit to, co je v něm dobré, krásné. Právě to je nejkrásnější v tom příběhu. Všimněte si, prosím, že když Ježíš začíná mluvit o živé vodě, říká: „voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. Ta voda nepochází odněkud zvenčí. Pramen té vody bude v člověku. V té Samařance také. Tím pramenem je Ježíš. To on svou přítomností může všechny její touhy realizovat. Ona už nevěřila, že může milovat, že může být šťastná. Že může s druhým člověkem hovořit. Bála se sebe, jiných, utíkala. Ježíš svou láskou činí, že samařská žena začíná žít nanovo.

Následuje přehodnocení tuh, potřeb, se kterými přichází hlavní postavy toho příběhu:

• Žena, která přišla ke studni pro vodu, protože měla žízeň, nechává svůj džbán a odchází do města.
• Žena, která přišla ke studni v poledne, aby nikoho nepotkala, běží do města k lidem a říká jim: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
• Ježíš, který poslal své učedníky do města, aby nakoupili něco k jídlu, jim, když přicházejí, říká, že nemá hlad. 

Ježíš si nesedl k té studni, aby počkal na jídlo, Ježíš měl hlad (toužil) po něčem jiném. I slovo Ježíše z kříže „Žízním“ můžeme chápat, jako touhu po záchraně všech lidi. Nejenom Židů, ale i Samařanů. Touhu po záchraně i téhle hříšné ženy. A Samařanka Ježíšovo „žízním“ slyší a jedná podle toho. To ji proměňuje. Nenechává si to slovo jenom pro sebe. První věc, kterou dělá, je, že běží k ostatním se slovy: „potkala jsem Mesiáše. Přijďte k němu taky!“
A ti jako velbloudi s prázdnými hrby, jdou za ní ke studni. Bez vědra pijí. Od Žida berou léčivou vodu. Prosí jej, aby zůstal. Ježíš tam zůstal dva dny, a pak on mohl jít a oni zůstat.

I nám za chvíli skončí bohoslužby, i my za chvíli zůstaneme sami se sebou. Můžeme si odtud ale odnést především dvě věci:

1. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči nám samým. Promluvme si s ním o našich největších touhách. Nemějme strach mluvit s ním o tom, co je nejzávažnější. 
2. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči našim bližním. Prožijme ten čas také s druhými. Neotvírejme jenom peněženky. Podívejme se kolem sebe. Možná někdo vedle nás touží po něčem důležitým, možná touží po Bohu. Nabídněme jim také živou vodu. Prožijme půst s Ježíšovým „žízním“ po spasení.

Bože Stvořiteli, který jsi počátek, přítomnost i věčnost. Naše duše žízní po tvé pravdě, po rozpoznání a následování tvé vůle. Žízníme po tobě, živý Bohu. Amen