Písně: EZ 411 Ó město Boží, ty jsi štít
Text kázání: Žd 13,14Český ekumenický překlad: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Bible kralická: Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucí-ho hledáme.
Milé sestry a milí bratří v Kristu,
když jsem hledala biblický verš pro dnešní kázání, nevěděla jsem, že bude až tak aktuální. Určitě to nevěděli ani Ochranovští, kteří základ tohoto kázání vylosovali jako verš pro letošní rok v Heslech Jednoty bratrské.
Už si přece týden kvůli povodním připomínáme, že zde nemáme trvalý domov. Deset mrtvých, 19 000 evakuovaných a miliardové škody. Díky Bohu za pomocníky, hasiče, záchranáře, diakonie, dárce…
Kdysi dávno a z různých důvodů z českých zemí také bylo „evakuovaných“ mnoho věřících lidí. My jim říkáme exulanti. Nalezli domovy mimo svou vlast. Třeba v Zelowě (což zrovna není až tak záplavová oblast jako Praha), kde postavili domy, školu a kostel, kde četli z Bible kralické.
Zmiňuji přímo Zelów, protože i já jsem v tom městě měla svůj dům a domov. A také proto, že i já jsem si na tom Zelowě uvědomila, co to znamená: nemít trvalý domov.
Před třemi lety jsem se totiž odstěhovala ze Zelowa a tak jsem ztratila i domov, protože jsem hned nastoupila do služby v Ostravě.
Ano, v Ostravě. A zase jsme u povodní. Nebyly tady náhodou nedávno záplavy? A tak myslím na svůj byt. Jsem v něm bezpečná? Je to ten pravý, ve kterém chci bydlet? Cítím se v něm dobře? „Kde domov můj, kde domov můj…“
Protože slavíme 400. výročí vydání Bible kralické, použijme její překlad: vylosovaný verš totiž říká, že na zemi nemáme „město zůstávající“. To znamená odolné místo, ve kterém se můžeme osídlit, postavit svůj dům, vypěstovat zahrádku, zajistit svoji budoucnost. Něco jako „My home is my castle“
– můj dům jest mým zámkem.
A dům, to stálé lidské obydlí. To nějaké místo, které má zdi, okna a střechu. Je to budova, která se nachází na konkrétních souřadnicích a máme tam trvalé nebo přechodné bydliště. Je to právě ta věc, kterou je nejsnazší ztratit při povodních a kterou ztratili exulanti při vystěhování.
Místo, o kterém mluvíme jako o svém domově, vytváří ale ještě něco jiného, než to, co vytváří dům. Ano, definice se u každého z nás liší, ale asi se shodneme v názoru, že domov je především bezpečné místo, kam se můžeme vždy vracet a místo, ke kterému nás něco váže. Je to zázemí. Patří tam i rodina, zážitky, vzpomínky. Někteří by dokonce i řekli:
„Nevzali jsme s sebou nic
– po všem veta! –
jen Bibli kralickou,
Labyrint světa.“
A takový domov se nedá jen tak ztratit. Ani povodněmi, ani vystěhováním.
Ale je docela smutné nemít na zemi trvalý domov. Když si něco pořídíme, chtěli bychom to už mít natrvalo, nebo aspoň na delší dobu. Když začneme mít nějaký vztah, chceme, aby byl trvalý, jistý. A přece, i kdybychom se snažili sebevíc, lidé umírají, věci se kazí a… povodně se dějí. Jednou určitě
přijde chvíle rozloučení. A loučení bolí.
Ale mít tady takové přechodné bydliště je na druhou stranu vlastně dobře. Ty povodně, vystěhování, smutky, rozloučení – to všechno je jen dočasné, přechodné. S tím bude radost se rozloučit.
Smutné… Dobré… Je těžko se v tom najít. Tak jak? Evangelium z prvního čtení nám říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Prostě tichým. To znamená těm, kterým nic jiného než skromnost, pokora, tichost nezbývá, protože jsou znevýhodnění, odsunutí na okraj, zabavení svého práva a majetku. Stávají se poutníky.
Avšak právě takovým poutníkům je blaze, protože oni dostanou zemi za dědictví. Právě těm, jimž je všechno upíráno, dostane se zásadní restituce.
Společenství poutníků. Tím byli naši předkové a my jim můžeme děkovat. Je to veliké upozornění, že existují hodnoty, pro které stojí za to žít a umírat. Pro které stojí za to opustit svůj domov a jít do neznáma.
Já sama jsem se s tou exulantskou historií dlouho nemohla vypořádat. Až teď, když jsem se sama odstěhovala, jsem z toho něco málo pochopila. Když jsem bydlela v Polsku, byla jsem považovaná za Češku. Teď v Ostravě jsem Polka. Prostě jsem pořád cizinkou. Stejně to prožívá režisérka Agnieszka Holland, která nedávno natočila film o Janu Palachovi. Řekla o sobě: „Můj otec byl Žid, ale matka není, takže pro ortodoxní židy nejsem židovka. Mám to špatné z obou stran. Situaci outsidera mám ale ráda, protože je to obohacující. Dává mi to širší pohled na společnost. Vidíte, jak jsou věci komplikované, nemáte pohled determinovaný jasně definovanou příslušností.“
I my křesťané to máme také „špatné“ z obou stran. Na této zemi jsme outsideři, cizinci, a to naše město ještě nepřišlo. Ale může to být pro nás obohacující. Totiž v slovech „nemáme zde trvalý domov“ zní také obrovská svoboda. Nelpíme na věcech okolo nás. Na tom, co jsme museli opustit. Na tom, co nám bylo nespravedlivě zabaveno. A to vše díky Ježíši Kristu ze dvou důvodů:
Zaprvé: On přišel na toto místo, na tuto zem. I když to naše město ještě nepřišlo, nejsme tady jen sami pro sebe. I my jsme poutníci, abychom šli od místa k místu a zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
A zadruhé: Můžeme se už teď těšit do budoucna, protože On přece odešel připravit nám místo v domě svého Otce (J 14,1–3): „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Tam je náš domov. I když dnes nás mnoho věcí rozděluje, bydlíme v různých městech a místech zeměkoule, oslavujeme Boha různými způsoby a na různých místech, všichni chceme mít jedno občanství – to v Království Božím. Protože bezdomovci, to jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána (Pavel Kosorin).
Pane Ježíši Kriste, očekáváme nové město. Město bez povodní, bez vystěhování, město dokonalé, trvalé a věčné. Přijmi nás do jeho bran. Chceme být jeho obyvateli. Amen.
Už si přece týden kvůli povodním připomínáme, že zde nemáme trvalý domov. Deset mrtvých, 19 000 evakuovaných a miliardové škody. Díky Bohu za pomocníky, hasiče, záchranáře, diakonie, dárce…
Kdysi dávno a z různých důvodů z českých zemí také bylo „evakuovaných“ mnoho věřících lidí. My jim říkáme exulanti. Nalezli domovy mimo svou vlast. Třeba v Zelowě (což zrovna není až tak záplavová oblast jako Praha), kde postavili domy, školu a kostel, kde četli z Bible kralické.
Zmiňuji přímo Zelów, protože i já jsem v tom městě měla svůj dům a domov. A také proto, že i já jsem si na tom Zelowě uvědomila, co to znamená: nemít trvalý domov.
Před třemi lety jsem se totiž odstěhovala ze Zelowa a tak jsem ztratila i domov, protože jsem hned nastoupila do služby v Ostravě.
Ano, v Ostravě. A zase jsme u povodní. Nebyly tady náhodou nedávno záplavy? A tak myslím na svůj byt. Jsem v něm bezpečná? Je to ten pravý, ve kterém chci bydlet? Cítím se v něm dobře? „Kde domov můj, kde domov můj…“
Protože slavíme 400. výročí vydání Bible kralické, použijme její překlad: vylosovaný verš totiž říká, že na zemi nemáme „město zůstávající“. To znamená odolné místo, ve kterém se můžeme osídlit, postavit svůj dům, vypěstovat zahrádku, zajistit svoji budoucnost. Něco jako „My home is my castle“
– můj dům jest mým zámkem.
A dům, to stálé lidské obydlí. To nějaké místo, které má zdi, okna a střechu. Je to budova, která se nachází na konkrétních souřadnicích a máme tam trvalé nebo přechodné bydliště. Je to právě ta věc, kterou je nejsnazší ztratit při povodních a kterou ztratili exulanti při vystěhování.
Místo, o kterém mluvíme jako o svém domově, vytváří ale ještě něco jiného, než to, co vytváří dům. Ano, definice se u každého z nás liší, ale asi se shodneme v názoru, že domov je především bezpečné místo, kam se můžeme vždy vracet a místo, ke kterému nás něco váže. Je to zázemí. Patří tam i rodina, zážitky, vzpomínky. Někteří by dokonce i řekli:
„Nevzali jsme s sebou nic
– po všem veta! –
jen Bibli kralickou,
Labyrint světa.“
A takový domov se nedá jen tak ztratit. Ani povodněmi, ani vystěhováním.
Ale je docela smutné nemít na zemi trvalý domov. Když si něco pořídíme, chtěli bychom to už mít natrvalo, nebo aspoň na delší dobu. Když začneme mít nějaký vztah, chceme, aby byl trvalý, jistý. A přece, i kdybychom se snažili sebevíc, lidé umírají, věci se kazí a… povodně se dějí. Jednou určitě
přijde chvíle rozloučení. A loučení bolí.
Ale mít tady takové přechodné bydliště je na druhou stranu vlastně dobře. Ty povodně, vystěhování, smutky, rozloučení – to všechno je jen dočasné, přechodné. S tím bude radost se rozloučit.
Smutné… Dobré… Je těžko se v tom najít. Tak jak? Evangelium z prvního čtení nám říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Prostě tichým. To znamená těm, kterým nic jiného než skromnost, pokora, tichost nezbývá, protože jsou znevýhodnění, odsunutí na okraj, zabavení svého práva a majetku. Stávají se poutníky.
Avšak právě takovým poutníkům je blaze, protože oni dostanou zemi za dědictví. Právě těm, jimž je všechno upíráno, dostane se zásadní restituce.
Společenství poutníků. Tím byli naši předkové a my jim můžeme děkovat. Je to veliké upozornění, že existují hodnoty, pro které stojí za to žít a umírat. Pro které stojí za to opustit svůj domov a jít do neznáma.
Já sama jsem se s tou exulantskou historií dlouho nemohla vypořádat. Až teď, když jsem se sama odstěhovala, jsem z toho něco málo pochopila. Když jsem bydlela v Polsku, byla jsem považovaná za Češku. Teď v Ostravě jsem Polka. Prostě jsem pořád cizinkou. Stejně to prožívá režisérka Agnieszka Holland, která nedávno natočila film o Janu Palachovi. Řekla o sobě: „Můj otec byl Žid, ale matka není, takže pro ortodoxní židy nejsem židovka. Mám to špatné z obou stran. Situaci outsidera mám ale ráda, protože je to obohacující. Dává mi to širší pohled na společnost. Vidíte, jak jsou věci komplikované, nemáte pohled determinovaný jasně definovanou příslušností.“
I my křesťané to máme také „špatné“ z obou stran. Na této zemi jsme outsideři, cizinci, a to naše město ještě nepřišlo. Ale může to být pro nás obohacující. Totiž v slovech „nemáme zde trvalý domov“ zní také obrovská svoboda. Nelpíme na věcech okolo nás. Na tom, co jsme museli opustit. Na tom, co nám bylo nespravedlivě zabaveno. A to vše díky Ježíši Kristu ze dvou důvodů:
Zaprvé: On přišel na toto místo, na tuto zem. I když to naše město ještě nepřišlo, nejsme tady jen sami pro sebe. I my jsme poutníci, abychom šli od místa k místu a zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
A zadruhé: Můžeme se už teď těšit do budoucna, protože On přece odešel připravit nám místo v domě svého Otce (J 14,1–3): „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Tam je náš domov. I když dnes nás mnoho věcí rozděluje, bydlíme v různých městech a místech zeměkoule, oslavujeme Boha různými způsoby a na různých místech, všichni chceme mít jedno občanství – to v Království Božím. Protože bezdomovci, to jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána (Pavel Kosorin).
Pane Ježíši Kriste, očekáváme nové město. Město bez povodní, bez vystěhování, město dokonalé, trvalé a věčné. Přijmi nás do jeho bran. Chceme být jeho obyvateli. Amen.