Farářka vs. ksiądz

Życie w Czechach to nie taka łatwa sprawa. Już chociażby tytulatura osoby duchownej przysparza nie małych problemów. Znaczenia czeskich tytułów w Polsce, jak się okazuje, nie są takie jednoznaczne.

Po czesku: = po polsku: - (logicznie wg mnie powinno być:)

Farář = ksiądz, proboszcz - (pleban, bo fara=plebania)
Kněz = kapłan - (ksiądz)
Kaplan = kapelan - (kapłan)

Przynajmniej tytulatura używana w niektórych Kościołach ma logiczne tłumaczenie:

Pastor = pastor
Kazatel = kaznodzieja

Na szczęście w Czechach jestem farářka i nikogo nie dziwi ta żeńska forma. A w Polsce ciągle nie wiem... ksiądz, pani pastor, pastorka...? (Proszę, tylko nie mówcie, że pastorałka, bo wybuchnę śmiechem :D). Ja w podtytule bloga napisałam "ksiądz", ale to tylko z ewidentnego braku żeńskiej formy tego tytułu.

Hliněné nádoby (Farářský kurz 2012 - 1K 4,6-10)

EZD 642 Už svítá jasný bílý den

1K 4,6-10 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Milé kolegyně, kolegové, sestry a bratři,
celý týden přemýšlíme o majetku, o penězích. Zatím jsme ale ještě nemluvili o peněženkách. Či trochu biblický řečeno: o hliněných nádobách.
Apoštol Pavel zde mluví o pokladu uloženém v hliněných nádobách. Pokladem je evangelium, světlo Boží slávy ve tváři Kristově, a hliněnými nádobami jsme my, lidé.
Jak může být něco tak vzácného v něčem tak křehkém a snadno zničitelném? Tak se přece dneska nezabezpečují poklady. Třeba údajný portrét Leonarda da Vinciho dorazil před dvěma týdny na zámek ve Zbirohu „za mimořádných bezpečnostních opatření a s ozbrojeným policejním doprovodem“.
Poklad, něco neuvěřitelně drahého a cenného, by měl mít v našem chápání nejlepší a nejbezpečnější obal. Ideální. Pokud jde o ten nejcennější poklad, evangelium, jeho obal, aby koreloval s jeho účelem, by měl být přece tím spíše ideální. Tak proč hliněný? Proč ne ze zlata, stříbra?
Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z čínského porcelánu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe, a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.
Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svoji práci. Hezky to vystihuje stará čínská moudrost:
Jedna starší žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.” Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Ta naše mizernost je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Pomodleme se nyní, zpívajíce píseň Učiň mne, Pane, nástrojem (EZD 684).

Ostravský sborový verš 2012 (L 6,37)

Čtení: Ž 50,6; Sk 18,9-17; Iz 41,11-13
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37

Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.

Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.

Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.

Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.

Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).

Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!

A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.

Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.

Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.


(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)

Obři současnosti a mentalita kobylek (ATM 2012 - Nu 13,25-33)

25 Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. 26 Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. 27 Ve svém vyprávění mu řekli: "Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. 28 Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. 29 Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci." 30 Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." 31 Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." 32 Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33 Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví." Nu 13,25-33


Milé sestry a milí bratři,

Jako Češi prý máte pověst skeptiků. I mně, rozenou Polku (jen rozenou, srdcem a krvi – Češku!), překvapilo, s jakou skepsí jsem se setkala. Už jen ta častá odpověď "(to) neřeš"... Jak to víte? Proč některé věci nejdou, nemohou jít nebo zaručeně nepůjdou?
Možná pro mnohé skepse a cynismus je ochranou před zklamáním z toho, že se skutečně mnohé věci nepodařily, i když do nich byly vkládány velké naděje. Ale tak mnoho lidí, včetně mladých křesťanů je pasivních a stěžuje si, že nemohou nic změnit.

Nevidí přitom ani to, že ve skutečnosti mají mnohem více příležitostí, než využívají a že je vždy dostatek možností, jak změnit alespoň něco a nečekat, až to za mne udělá někdo jiný. Cynismus ničí víru a vztahy. Kdo ví, že vše nakonec špatně dopadne, se nakonec s velkou pravděpodobností dočká splnění svých obav a skončí jen stěžováním a nečinností. Jsme tak malí, že nemůžeme nic změnit? Netrpíme mentalitou kobylek?

Mentalitou kobylek trpělo 10 zvědů, vyslaných Mojžíšem do zaslíbené země. Mojžíš vybral 12 nejodvážnějších a nejzdatnějších, které poznal. Mezi nimi byli Jozue a Káleb. A tak těch 12 zvědů 40 dní procházeli zemi, která je velká asi jako cela Morava.
Pak se vrátili. Ale těch 10 kobylek, těch deset zvědů se vrátilo s následující zprávou: "Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my." A pak ještě 32Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. 33Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví."

Takovou zprávu donesli Izraelcům! Takovou reklamu! Svými pochybnostmi nakazili i lid. Lid se bouřil proti Mojžíšovi. Začali naříkat. To přece měla být zaslíbená země! Jak se teď tam dostanou?! Nemůžou přece bojovat s obry! Zapomněli na smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel, zapomněli na jeho moc a lásku, měli jen strach a o zemi zaslíbené nechtěli ani slyšet.

Jedině Jozue a Káleb neztratili odvahu, protože neztratili víru v Hospodinovou moc. Nezapomněl na něho.
O Kálebovi je právě řečeno, že "byl jiného ducha". Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit.
Káleb přinesl jinou perspektivu: "Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme." "Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!" Uklidňoval reptající Izraelce, ale marně.
Chtěl ukázal, že tamta reklama, byla spíše re-klamem. Jak to píše Vlastík Fürst ve své knížce "Pastorův blog", už v základu slova reklama je termín "klam", a tak cílem reklamy může někdy být i oklamat zákazníka… Každý den se musíme rozhodovat. Reklamy na nás útočí na každém kroku. Spolehneme-li se na "pravdivost reklamy", pak nás asi čeká zklamání.

I zvědové byli zklamání, když procházeli zaslíbenou zemi. Mysleli si, že přijde jim snadno ji dobit. Byli zklamáni.
A zklamáni může být vlastně i cestou ven z klamu. Je to přece poznání klamu, a tak to svým způsobem může být i vítězstvím. Pokud vás třeba zrovna dnes potkalo nějaké zklamání, nevěšte hlavu. Zkuste se na vše podívat s nadhledem a z pozitivní stránky. Z té Boží perspektivy. Jako Káleb. Protože kdyby tak udělali i Izraelci, nemuseli by pak ještě 40 roku bloudit po pouští. A právě to jim rozhněvaný Hospodin pak nařídil.

Kde my sami trpíme mentalitou kobylek? Kde uctíváme vlastní bezmocnost a malost a znevažujeme Boha svou nevírou? Co jsou naši obři ‐ v našem osobním životě, v našich společenstvích, zaměstnáních...?

I my potřebujeme nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí ani obrů, ale ani selhání své vlastní komunity, ale jsou ochotni jít dál.

Modlitba: Hospodine, nedopusť, aby se do našeho srdce vloudila nedůvěra k tobě, k tvému slovu, k tvým přikázáním a zaslíbením. Na Pánu Ježíši vidíme, jak plníš své sliby a jak jsi laskavý ke všem, kteří v tebe doufají. Nauč nás, abychom byli v důvěře v tebe tak důslední jako Káleb. Amen.


Zdroj: Modlitební průvodce ATM 2012

instalace | foto

 

Boża drużyna. Kazanie instalacyjne (1 Kor 12,12-13)

Teksty: Ps 42,2-12; Jr 1,4-10.18-19; 1 Kor 12,12; Mt 10,40.
Pieśni: EZ 406, 430, 678, 636, 699.

12 Albowiem jak ciało jest jedno a członków ma wiele, ale wszystkie członki ciała, chociaż ich jest wiele, tworzą jedno ciało, tak i Chrystus; 13 bo też w jednym duchu wszyscy zostaliśmy ochrzczeni w jedno ciało – czy Źydzi, czy Grecy, czy to niewolnicy, czy wolni, i wszyscy zostaliśmy napojeni jednym duchem. 1 Kor 12,12-13

Drogie siostry i bracia, starsi i młodsi, a także: kibice i nie kibice piłki nożnej,

Kiedy czytałam ten fragment z Biblii, jedna z pierwszych skojarzeń, które mi przyszły do głowy, była właśnie piłka nożna. Dziś kopie piłkę mnóstwo ludzi na całym świecie – profesjonalnie, amatorsko czy rekreacyjnie. Według danych Międzynarodowej Federacji Piłki Nożnej z 2000 roku na całym świecie grają w piłkę 4 % światowego społeczeństwa z ponad 200 krajów świata.

Piłka nożna stała się niewątpliwie najbardziej ekscytującą grą na całym świecie. Giną w niej różnice społeczne, polityczne czy religijne a wyjaśnienie tego fenomenu pochłania nie tylko socjologów ale i teologów.

Najważniejszą postacią w drużynie piłkarskiej jest trener. Doświadczony we wszystkim, powołujący zespół, uczący, pocieszający, podnoszący na duchu i karzący nieposłuszeństwo. Prowadzi treningi poszczególnych piłkarzy, przygotowuje ich na mecze, nadzoruje ich postępy w trakcie meczów i jest współodpowiedzialny za osiągnięty wynik. Niesie wraz ze swoimi podopiecznymi to dobre i to złe, ich wzloty i upadki, wygrane i przegrane, interesuje się każdym z osobna, jest spoiwem całej drużyny i panuje nad nią silną ręką, ale nie zapomina być jednocześnie i łaskawym przyjacielem i kochającym, opiekującym ojcem. A właśnie takiego Trenera przez wielkie T, mamy my – członkowie Bożej drużyny. Kiedyś odpowiedzieliśmy już na Jego powołanie nas do drużyny. Staliśmy się częścią najważniejszej gry naszego życia, ale droga do zwycięstwa nie będzie łatwa...

W przyszłym roku odbędą się Mistrzostwa Europy w Piłce Nożnej a już teraz decyduje się o tym w eliminacjach kto będzie w nich brał udział. Wewnątrz każdej drużyny piłkarze walczą o pozycję na boisku u trenera, który zwraca uwagę na ich sukcesy, siłę wewnętrzną i doświadczenie. Ten nasz taki nie jest. Przed tygodniem słyszeliśmy jak Wielki Trener, nasz Bóg powołał rybaka Piotra, przed chwilą – jak powołał Jeremiasza. Być powołanym to wielki zaszczyt, ale także ogromna odpowiedzialność. Jak Bóg to zrobił? Jak rozdzielił zadania chętnym grać w Jego drużynie? On nie zwracał uwagi na ich osiągnięcia, nie interesowały Go ich cechy i właściwości potrzebne do wykonania Jego zadania. On bowiem nie zawsze powołuje najzdolniejszych, ale zawsze uzdalnia powołanych. Miał dla nich Swój plan. Znał ich słabe punkty, braki i wady, ale mimo to chciał ich użyć. Właśnie ich, ich i nikogo innego. Byli Mu potrzebni właśnie tak, jak ich stworzył. Jeremiasz bał się reakcji ludzi tak, że nie chciał przyjąć Bożego powołania. Myślał o sobie, że jest nieużyteczny, i że do swojego zadania jeszcze nie dojrzał. Ale Bóg mu dodawał odwagi, wzmocnił go obietnicą, że z nim jest, że s nim będzie i że stanie się jego ratunkiem. Nasz Trener niezostania w samotności tego, którego powołał. Nie zostawia nas bezbronnymi. Nad powołanym pracuje, oczyszcza go, formuje tak, aby jego życie coraz bardziej odpowiadało zadaniu, które zostało mu przydzielone. Aby naprawdę, całkowicie i bez żadnych zobowiązań na boku należał do Jego drużyny. Do drużyny doskonałych, ukochanych przez Boga dzieci.

Siostry i bracia, to kazanie jest kazaniem instalacyjnym. Być może teraz myślicie jakie miejsce w całej Bożej drużynie ma ksiądz. Jakie miejsce będę mieć ja. Oczywiście wiecie, że w drużynie piłki nożnej każdy ma swoją, predefiniowaną rolę – włącznie z kapitanem. Ale byłoby błędem myśleć, że ja będę tym kapitanem. Albowiem jak ciało jest jedno a członków ma wiele, ale wszystkie członki ciała, chociaż ich jest wiele, tworzą jedno ciało, tak i Chrystus. Kapitanem naszej drużyny nie jest ksiądz – jest nim sam Jezus Chrystus. On jest naszym Kapitanem, naszym Przewodnikiem, naszą siłą. Każdy z nas jest obdarzony różnymi darami i talentami na boisku naszego życia. Jeden jest bramkarzem, drugi obrońcą, trzeci napastnikiem a jeszcze inny jest w rezerwie. Różnimy się wiekiem i doświadczeniami, jesteśmy różnie obdarowani i powołani do różnych rzeczy – ale należymy do jednej drużyny. Marek Citko odnosząc się do wspomnianych różnic ujął to w ten sposób: „prawda jest taka, że w zespole może być trzech, czterech młodych, ale sama młodzież żadnego meczu nie wygra”. Młodzi, przebojowi i impulsywni ludzie sami nie stawią czoła przeciwnikowi, bo mądrość i doświadczenie jest jednakowo ważne, ale również i starsi bez młodych mają nikłe szanse na wygranie. I w tej drużynie jesteśmy za siebie odpowiedzialni – młodzi i starsi, wielcy i ci najmniejsi. Tylko razem mamy szansę wygrać.

Jest jeszcze wiele ludzi na świecie, którzy nie przyjęli powołania do Bożej drużyny. Być może boją się, że Bóg zwraca uwagę na ich słabą kondycję czy niedoświadczenie, i nie dowierzają temu, że w Jego rodzinie jest miejsce dla każdego.

Przed powołanymi stoi bardzo ważne zadanie – mistrzostwa, na które trzeba się przygotować podczas treningów. Na tych treningach Pan przekształca swoich wybranych. A my, czytając Biblię, zapoznajemy się z regułami gry. Uczymy się zasady fair play, bo nasze zachowanie nie jest obojętne Bogu. On nam mówi: Wszystko, co byście chcieli, aby wam ludzie czynili, to i wy im czyńcie (Mat. 7, 12). Jest to dobrą podstawą dla budowania naszych wzajemnych międzyludzkich relacji. Ale Jezus żąda więcej. Nie mówi tylko, aby nie wyrządzać drugiemu krzywdy, ale: Kto umie dobrze czynić, a nie czyni, dopuszcza się grzechu (Jak. 4, 17). Tak więc już nigdy więcej fauli, nieczystych zagrań, niesportowego zachowania. Bo karą za to jest żółta a nawet i czerwona kartka, czyli wyrzucenie z boiska. A o udzielaniu kartek decyduje sędzia.

Czy ksiądz ma być takim sędzią? Czy ja mam decydować kto odpadnie z gry? Nie. Tylko wszechmogący Bóg o tym decyduje. Tylko on będzie sądzić.

Być może dostaliśmy kiedyś taką kartkę za złe zachowanie i zapewne, niestety, nie raz ją jeszcze dostaniemy. Ale pamiętajmy, że, jeśli będziemy poza grą, nagrody nie otrzymamy, gra przecież toczy się dalej. Czyli pokutujmy, by jak najszybciej wrócić do gry o największą stawkę – o nasze życie. Trener naszą pokutę przyjmie.

Zawsze gramy dla drużyny, czy raczej koncentrujemy się na siebie? Nie krążą między nami przypadkiem łapówki, nie bierzemy doping? Użycie gry dla własnych celów często prowadzi do zranień. A zraniony gracz potrzebuje lekarza.

Ksiądz nie jest ani tym lekarzem. Nim jest Duch Święty. Ile razy pytaliśmy: dlaczego, dlaczego właśnie my, dlaczego właśnie my zostaliśmy ranni. Nie zawsze dostaniemy odpowiedź, ale Duch Święty jest z nami po to, żeby nas pocieszył i wzmacniał naszą wiarę i poprzez nasze cierpienie.

My jesteśmy stworzeni grać i wygrać ten najważniejszy mecz. Mecz o nasze życie. Zwycięstwem po końcowym gwizdku jest spotkanie z żywym Bogiem.

Ksiądz nie jest nikim specjalnym. Ani ja nim nie będę. Nie jestem waszym trenerem, kapitanem ani lekarzem. Jestem zwykłym graczem w dresie każdego z was. Dzię kuję Bogu za to, że mi dał możliwość grać w waszej drużynie. Bowiem mecz nas wszystkich już się dawno zaczął. Wychwalajmy Boga, naszego Trenera. Słuchajmy poleceń Kapitana. Pomagajmy sobie wzajemnie, razem zmagajmy się z przeciwnikiem i nie dajmy mu strzelić nam bramki, mało tego – nie strzelmy sobie gola samobójczego. Walczmy przecież o najwspanialsze ze wszystkich trofeów - o wieniec żywota.

Modlitwa: Panie, Ty jesteś naszym Trenerem, Kapitanem i Lekarzem. Chcemy grać w Twojej drużynie. Dawaj nam wszystko, co potrzebujemy, abyśmy mogli zostać jednym ciałem. Amen.

Boží tým. Instalační kázání (1K 12,12-13)

Čtení: Ž 42,2-12; Jr 1,4-10.18-19; kázání: 1 K 12,12; poslání: Mt 10,40.
Písně: EZ 406, 430, 678, 636, 699.

12 tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13 neboť my všichni, ať Židé či Řekově, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž duchem. 1K 12,12-13

Milé sestry a bratři, starší a mladší, ale také – fanoušci i nefanoušci fotbalu,

Když jsem si četla tento biblický oddíl, jedna z prvních asociací, které mě napadly, byl právě fotbal. Dnes se mu věnuje mnoho lidí po celém světě – ať už na profesionální nebo amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu Mezinárodní fotbalové federace FIFA z roku 2000 hrají fotbal pravidelně 4 % světové populace ve více než 200 zemích světa.

Fotbal se stal nejpopulárnějším kolektivním sportem vůbec. Mizí v něm sociální, politické či náboženské rozdíly a vysvětlení tohoto jevu zajímá nejen sociology, ale i teology.

Vůdčí osobností fotbalového klubu je trenér. Je zkušený, sestavuje tým, rozděluje úkoly, učí, povzbuzuje, při nezdaru utěšuje, ale také trestá neposlušnost. Vede tréninkový proces jednotlivců, připravuje je na utkání, dohlíží na jejich postup v průběhu hry a je spoluodpovědný za dosažený výsledek. Nese se svými svěřenci dobré i zlé, jejich vzestupy a pády, výhry i prohry, zajímá se osobně o každého z nich, je tažnou silou celého týmu a vládne mu pevnou rukou, ale nezapomíná být přitom i laskavým přítelem a milujícím, starostlivým otcem. A právě takového Trenéra s velkým T, Otce, máme my – členové Božího týmu, kteří jsme uslyšeli Jeho výzvu a odpověděli na ni. Stali jsme se součástí nejdůležitější hry našeho života, ale cesta k vítězství nebude snadná...

Příští rok se bude konat Mistrovství Evropy ve fotbale a už teď se rozhoduje o tom, který klub se ho zúčastní. A uvnitř každého klubu bojují hráči o svou vlastní pozici u trenéra, který počítá úspěch, vnitřní sílu a zkušenosti. Ten náš takový není. Před týdnem jsme slyšeli, jak Velký Trenér, náš Bůh, povolal rybáře Petra, před chvílí zase Jeremiáše. Být povolán je velká čest, ale zároveň i obrovská odpovědnost. Jak to Bůh udělal? Jak z týmu hráčů prahnoucích po Jeho přízni vybral ty své? On se nedíval na jejich úspěchy, nezajímaly Ho jejich vlastnosti nebo předpoklady pro úkol, který pro ně připravil. On totiž ne vždy jmenuje ty nejschopnější, ale vždy uschopňuje ty jmenované. Měl s nimi Svůj plán. Znal jejich slabosti, nedostatky i vady, ale přesto je chtěl použít. Právě je, je a nikoho jiného. Byli mu potřební právě tak, jak je stvořil. Jeremiáš se tak bál reakcí okolí, že Boží povolání nechtěl přijmout. Myslel si o sobě, že je Bohu neužitečný a že ke svému úkolu ještě nedospěl. Ale Bůh mu dodal odvahy, posilnil ho slibem, že je s ním, že s ním bude a stane se jeho záchranou. Náš Trenér nenechává o samotě toho, koho povolal. Nenechává nás bezbranné. Nad svým vyvoleným pracuje, očišťuje ho, otesává, aby jeho život stále víc a víc odpovídal úkolu, který mu svěřil. Aby skutečně, plně a bez postranních závazků, patřil do Jeho týmu. Do týmu dokonalých, Bohem milovaných dětí.

Sestry a bratři, tohle kázání je kázáním instalačním. Možná teď přemýšlíte, jaké místo v celém tom Božím týmu zaujímá farář. Jaké místo budu zaujímat já sama. Jak jistě víte, ve fotbalovém mužstvu má každý svou přesně definovanou roli - včetně kapitána. Byla by ale chyba myslet si, že já budu tím kapitánem. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Kapitánem našeho týmu není farář – je jím sám Ježíš Kristus. On je náš Kapitán, náš Vůdce, naše hybná síla. Každý z nás malých je obdařen různými dary a talenty na hřišti našeho života. Jeden je brankář, druhý obránce, třetí útočník a někdo stojí v záloze. Lišíme se věkem a zkušenosti, máme rozdílná obdarování a jsme povoláni k různým věcem – ale společně jsme tým. Jeden známý polský fotbalista kdysi řekl, že v týmu mohou být dva, tři, čtyři mladí hráči, ale oni samotní zápas nevyhrají. Překáží jim jejich přílišná impulzivita a sebevědomí, potřebují moudrost a zkušenosti svých starších kolegů, a na oplátku vyváží jejich často poněkud jednosměrné myšlení. Jsme to my, kdo kopeme za stejný tým – ať mladí či staří, velcí nebo ti úplně maličcí. Jen společně máme šanci na výhru.

Je mnoho lidí na světě, kteří povolání do Božího týmu nepřijali. Možná mají strach, nemohou uvěřit, že oni, tak nezkušení, tak špatní, tak nezpůsobilí ke hře, že oni by snad mohli... Neví, že v tomhle týmu je místo pro každého bez výjimky.

Před hráči stojí důležitý úkol. Příprava na mistrovství. Absolvují školení, při nichž Trenér mění své vyvolené. Z Bible se seznamujeme s pravidly hry. Víme z ní, jak hrát fair play, protože Bohu, našemu Trenéru, Otci, není lhostejné, jak čistou hru hrajeme. On nám říká: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi (Mt 7,12). To je dobrý základ. Ale Ježíš, náš Kapitán, žádá ještě víc. Nejen, že nemáme nikomu ubližovat, ale: Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích (Jk 4,17). Takže už žádný faul, žádná zakázaná hra a nesportovní chování. Už nic takového. Trestem je žlutá karta. Nebo červená, která je totožná s vyloučením hráče ze hry. O udílení karet rozhoduje rozhodčí.

Má snad být farář rozhodčím? Mám to být já, kdo vyloučí ze hry? Ne. Jen Všemohoucí Bůh rozhodne. Jen On bude soudit.

Možná už sami nějakou tu žlutou kartu máme, a je téměř jisté, že jich v průběhu hry ještě několik dostaneme. Mějme na paměti, že dokud budeme mimo hru, nedostaneme cenu. Abychom se mohli vrátit do hry nejvyšší, do hry o naše životy, čiňme pokání. Náš Trenér je přijme.

Hrajeme vždy odevzdaně pro tým, nebo spíše jen sami pro sebe? Nekolují mezi námi úplatky, nebereme doping? Využití hry pro své vlastní účely vede často ke zranění. A zraněný hráč potřebuje lékaře.

Farář není ani tím lékařem. Tím je Duch svatý. Kolikrát jsme se ptali: proč, proč právě my, proč právě my jsme byli zraněni. Ne vždy se našim otázkám dostane odpovědi, ale Duch svatý je stále tady, aby nás utěšil a posílil naši víru skrze naše utrpení.
My jsme byli stvořeni hrát a vyhrát ten nejdůležitější zápas. Zápas o náš život. Vítězstvím po závěrečném hvizdu je setkání s živým Bohem.

Farář není žádný zvláštní člověk. Ani já jím nebudu. Nejsem váš trenér, kapitán ani lékař. Jsem obyčejný hráč v dresu každého z vás. Děkuji Bohu za to, že mi dal možnost hrát ve vašem týmu. Zápas pro nás všechny totiž už dávno začal. Uctívejme Hospodina zástupů, našeho Trenéra. Naslouchejme pokynů Kapitána. Pomáhejme si vzájemně, spolu bojujme se soupeřem, nenechme ho vstřelit nám branku, nedejme si vlastní gól. Bojujeme přece o největší ze všech trofejí – o korunu života.

Modlitba: Pane, Ty jsi náš Trenér, Kapitán a Lékař. Chceme hrát ve Tvém týmu. Dávej nám vše potřebné, abychom mohli zůstat jedním tělem. Amen.

Bełchatów.naszemiasto.pl: Zelowianka Ewa Jelinek pastorem w Ostrawie | 18.11.2011

https://belchatow.naszemiasto.pl/zelowianka-ewa-jelinek-pastorem-w-ostrawie/ar/c3-1165099

Już w niedzielę, 20 listopada w czeskiej Ostrawie odbędzie się niezwykła uroczystość, bo tzw. instalacja nowego gospodarza parafii ewangelickiej. O godz. 14 na urząd proboszcza zostanie wprowadzona zelowianka Ewa Jelinek.

Mimo, że pani pastor jest jeszcze bardzo młoda (ma 27 lat), rada parafialna Czesko-braterskiego Kościoła Ewangelickiego w Ostrawie nie wahała się powierzyć jej tak odpowiedzialnej funkcji. W październiku w Brnie odbyła się uroczystość ordynacji Ewy Jelinek. Już wtedy było wiadomo, że wkrótce obejmie parafię w Ostrawie. Nie jest to dla niej miasto nieznane. Przez ostatni rok pełniła tu funkcję wikarego.

Ewa Jelinek wyjechała z Zelowa latem ubiegłego roku razem z rodzicami. Przypomnijmy, że Wiera i Mirosław Jelinek również są pastorami, przed wyjazdem przez ponad 20 lat pracowali w zelowskiej Parafii Ewangelicko-Reformowanej. Wiera Jelinek jest jedyną kobietą, która pełniła w Polsce funkcję pastora. Teraz oboje pracują w swoich parafiach na Morawach (ona w Ratibori, on w Katernicach).

Ewa Drzazga

ordinace | foto

 

sjezd mládeže | foto