Vzpomínkový sjezd exulantů pro víru 8. června 2013

Čtení: Mt 5,3-10
Písně: EZ 411 Ó město Boží, ty jsi štít

Text kázání: Žd 13,14

Český ekumenický překlad: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Bible kralická: Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucí-ho hledáme.

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

když jsem hledala biblický verš pro dnešní kázání, nevěděla jsem, že bude až tak aktuální. Určitě to nevěděli ani Ochranovští, kteří základ tohoto kázání vylosovali jako verš pro letošní rok v Heslech Jednoty bratrské.
Už si přece týden kvůli povodním připomínáme, že zde nemáme trvalý domov. Deset mrtvých, 19 000 evakuovaných a miliardové škody. Díky Bohu za pomocníky, hasiče, záchranáře, diakonie, dárce…
Kdysi dávno a z různých důvodů z českých zemí také bylo „evakuovaných“ mnoho věřících lidí. My jim říkáme exulanti. Nalezli domovy mimo svou vlast. Třeba v Zelowě (což zrovna není až tak záplavová oblast jako Praha), kde postavili domy, školu a kostel, kde četli z Bible kralické.

Zmiňuji přímo Zelów, protože i já jsem v tom městě měla svůj dům a domov. A také proto, že i já jsem si na tom Zelowě uvědomila, co to znamená: nemít trvalý domov.
Před třemi lety jsem se totiž odstěhovala ze Zelowa a tak jsem ztratila i domov, protože jsem hned nastoupila do služby v Ostravě.
Ano, v Ostravě. A zase jsme u povodní. Nebyly tady náhodou nedávno záplavy? A tak myslím na svůj byt. Jsem v něm bezpečná? Je to ten pravý, ve kterém chci bydlet? Cítím se v něm dobře? „Kde domov můj, kde domov můj…“
Protože slavíme 400. výročí vydání Bible kralické, použijme její překlad: vylosovaný verš totiž říká, že na zemi nemáme „město zůstávající“. To znamená odolné místo, ve kterém se můžeme osídlit, postavit svůj dům, vypěstovat zahrádku, zajistit svoji budoucnost. Něco jako „My home is my castle“
– můj dům jest mým zámkem.
A dům, to stálé lidské obydlí. To nějaké místo, které má zdi, okna a střechu. Je to budova, která se nachází na konkrétních souřadnicích a máme tam trvalé nebo přechodné bydliště. Je to právě ta věc, kterou je nejsnazší ztratit při povodních a kterou ztratili exulanti při vystěhování.
Místo, o kterém mluvíme jako o svém domově, vytváří ale ještě něco jiného, než to, co vytváří dům. Ano, definice se u každého z nás liší, ale asi se shodneme v názoru, že domov je především bezpečné místo, kam se můžeme vždy vracet a místo, ke kterému nás něco váže. Je to zázemí. Patří tam i rodina, zážitky, vzpomínky. Někteří by dokonce i řekli:
„Nevzali jsme s sebou nic
– po všem veta! –
jen Bibli kralickou,
Labyrint světa.“
A takový domov se nedá jen tak ztratit. Ani povodněmi, ani vystěhováním.
Ale je docela smutné nemít na zemi trvalý domov. Když si něco pořídíme, chtěli bychom to už mít natrvalo, nebo aspoň na delší dobu. Když začneme mít nějaký vztah, chceme, aby byl trvalý, jistý. A přece, i kdybychom se snažili sebevíc, lidé umírají, věci se kazí a… povodně se dějí. Jednou určitě
přijde chvíle rozloučení. A loučení bolí.
Ale mít tady takové přechodné bydliště je na druhou stranu vlastně dobře. Ty povodně, vystěhování, smutky, rozloučení – to všechno je jen dočasné, přechodné. S tím bude radost se rozloučit.
Smutné… Dobré… Je těžko se v tom najít. Tak jak? Evangelium z prvního čtení nám říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Prostě tichým. To znamená těm, kterým nic jiného než skromnost, pokora, tichost nezbývá, protože jsou znevýhodnění, odsunutí na okraj, zabavení svého práva a majetku. Stávají se poutníky.
Avšak právě takovým poutníkům je blaze, protože oni dostanou zemi za dědictví. Právě těm, jimž je všechno upíráno, dostane se zásadní restituce.
Společenství poutníků. Tím byli naši předkové a my jim můžeme děkovat. Je to veliké upozornění, že existují hodnoty, pro které stojí za to žít a umírat. Pro které stojí za to opustit svůj domov a jít do neznáma.
Já sama jsem se s tou exulantskou historií dlouho nemohla vypořádat. Až teď, když jsem se sama odstěhovala, jsem z toho něco málo pochopila. Když jsem bydlela v Polsku, byla jsem považovaná za Češku. Teď v Ostravě jsem Polka. Prostě jsem pořád cizinkou. Stejně to prožívá režisérka Agnieszka Holland, která nedávno natočila film o Janu Palachovi. Řekla o sobě: „Můj otec byl Žid, ale matka není, takže pro ortodoxní židy nejsem židovka. Mám to špatné z obou stran. Situaci outsidera mám ale ráda, protože je to obohacující. Dává mi to širší pohled na společnost. Vidíte, jak jsou věci komplikované, nemáte pohled determinovaný jasně definovanou příslušností.“
I my křesťané to máme také „špatné“ z obou stran. Na této zemi jsme outsideři, cizinci, a to naše město ještě nepřišlo. Ale může to být pro nás obohacující. Totiž v slovech „nemáme zde trvalý domov“ zní také obrovská svoboda. Nelpíme na věcech okolo nás. Na tom, co jsme museli opustit. Na tom, co nám bylo nespravedlivě zabaveno. A to vše díky Ježíši Kristu ze dvou důvodů:
Zaprvé: On přišel na toto místo, na tuto zem. I když to naše město ještě nepřišlo, nejsme tady jen sami pro sebe. I my jsme poutníci, abychom šli od místa k místu a zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
A zadruhé: Můžeme se už teď těšit do budoucna, protože On přece odešel připravit nám místo v domě svého Otce (J 14,1–3): „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Tam je náš domov. I když dnes nás mnoho věcí rozděluje, bydlíme v různých městech a místech zeměkoule, oslavujeme Boha různými způsoby a na různých místech, všichni chceme mít jedno občanství – to v Království Božím. Protože bezdomovci, to jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána (Pavel Kosorin).

Pane Ježíši Kriste, očekáváme nové město. Město bez povodní, bez vystěhování, město dokonalé, trvalé a věčné. Přijmi nás do jeho bran. Chceme být jeho obyvateli. Amen.

Žízeň (J 4,3-34)

Čtení: Ž 122,1; J 4,3-34; Ř 5,1-2.5-8 
Písně: EZ 420, 392, 635, 673
Text kázání: J 4,15

(Ježíš) opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho prosili jeho učedníci: „Mistře, pojez něco!“ On jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si mezi sebou říkali: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. J 4,3-34 

Přátele v Kristu, 

Je postní období. Naše sestry a bratři římští katolíci si na začátku půstu sypou popel na hlavu, což je doprovázeno slovy z první knihy Mojžíšové “Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“.
Ta věta ve mně vždycky vzbuzuje úzkost a vzpouru. Ona nemůže být pravdivá! Protože když já čtu knihu Genesis, tak čtu, že člověk, ano, byl stvořený z prachu země, ale zároveň je duchem, protože Bůh mu vdechl v chřípí dech života.
Jenomže paradox spočívá v tom, že ta věta je pravdivá v jedné situaci. Ta věta se vyskytuje ve chvíli, kdy člověk hřeší. Když hřeší, vzdaluje od sebe Boží dech života. A tehdy doopravdy zůstává jenom prach. Když člověk hřeší, přestává žít. Takže když někdy zase uslyšíme tato slova „jsi prach a v prach se navrátíš“, měla by se nám rozsvítit kontrolka s otázkou po našem vztahu s Bohem. Jsme s Ním v relaci? Půst dostáváme, abychom obnovili, nebo posílili, opravili, náš vztah s Bohem. Dostáváme ten čas, abychom v sobě vzbudili žízeň po Bohu. Abychom se sebe samých zeptali: po čem doopravdy toužíme, co si ode mne přeje Bůh. Po čem touží Bůh.

A právě o tom mluví základ dnešního kázání. Setkání Ježíše se samařskou ženou. Jaká je to scéna? Jsme prakticky na poušti. Vedle studny je hora Gerizim (Dtn 11,29), kvůli které Židé a Samařané vedou spory, nenávidí se.
Je poledne. Řekněme, že je tam kolem 40 stupňů ve stínu. Prostě horko. Vzduch je suchý, všude prach, písek. My bychom v tu dobu seděli doma a nikam v takovém horku nevyráželi.
Tak proč zrovna teď ta samařská žena jde ke studni? Třeba se vyhýbá setkání s lidmi. Chce si být jistá, že nikoho nepotká. Samozřejmě, tohle nám Bible neříká. Můžeme se jen domnívat, že si na ní ukazovali prstem. Že musela o sobě slyšet jen to nejhorší, když měla pět mužů a teď žije na hromádce. (Jo, asi jsem zapomněla říct, že se příběh odehrává v prvním století našeho letopočtu, ne dneska.)
Ta žena žila na okraji společnosti. Přála si nesetkat se s nikým. Aby nikdo nepřipomenul její hřích. Zase a znova.
A tak jde ke studni. Ale pro její neštěstí zaprvé tam někdo je, zadruhé je to Žid, a zatřetí je to muž. Prostě její noční můra. Ale je tu naděje – přece Židé a Samařané spolu nemluví. Snad ji nic neřekne.

Ale Ježíš v tom příběhu jakoby přehlíží všelijaké konvence. Začíná rozhovor jednoduše banální prosbou. „Dej mi napít!“ Má žízeň. První rovina rozhovoru je fakticky o vodě. „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká“. Rozhovor je to velmi obecný, k ničemu nevede. Samařanka mluví jenom o vodě a fyziologické potřebě. Může to tak být i s námi. Často mluvíme s Ježíšem o takových našich obyčejných věcech, obecných potřebách, o ničem hlubším. Nikdo tady neříká, že o tom s Bohem nesmíme mluvit, Ježíš tu ženu vůbec nezavrhuje, on pokračuje v rozhovoru. Ale chce se dostat k něčemu hlubšímu. Chce mluvit o největších touhách. A samařská žena je samozřejmě má. A má je obrovské. Touha po lásce, po přijetí, po poznání své vlastní hodnoty. Kdo z nás po tom netouží? Ona také hledá své štěstí, hledá někoho, kdo ji řekne: miluju tě, jsi krásná. Ale nikdo ji ho nedává. Možná ona sama to také neumí někomu jinému říct. Ale Ježíš ten rozhovor vede takovým způsobem, že se přece jen dotýká toho nejpodstatnějšího. Mluví o jejím hříchu. „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ Ježíš s ní o tom rozmlouvá takovým způsobem, že jí ta pravda nezabíjí, on ji neodsuzuje, jak zřejmě ti, před kterým se žena schovává. Říká jí všechno, co dělala, ne proto, aby ranil, ale aby léčil. Ježíš ji vidí, ne tělem, ale duší nahou. A tam, v té nahotě, ona zatoužila po Bohu. Ježíš z té pravdy o člověku začíná těžit to, co je v něm dobré, krásné. Právě to je nejkrásnější v tom příběhu. Všimněte si, prosím, že když Ježíš začíná mluvit o živé vodě, říká: „voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. Ta voda nepochází odněkud zvenčí. Pramen té vody bude v člověku. V té Samařance také. Tím pramenem je Ježíš. To on svou přítomností může všechny její touhy realizovat. Ona už nevěřila, že může milovat, že může být šťastná. Že může s druhým člověkem hovořit. Bála se sebe, jiných, utíkala. Ježíš svou láskou činí, že samařská žena začíná žít nanovo.

Následuje přehodnocení tuh, potřeb, se kterými přichází hlavní postavy toho příběhu:

• Žena, která přišla ke studni pro vodu, protože měla žízeň, nechává svůj džbán a odchází do města.
• Žena, která přišla ke studni v poledne, aby nikoho nepotkala, běží do města k lidem a říká jim: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
• Ježíš, který poslal své učedníky do města, aby nakoupili něco k jídlu, jim, když přicházejí, říká, že nemá hlad. 

Ježíš si nesedl k té studni, aby počkal na jídlo, Ježíš měl hlad (toužil) po něčem jiném. I slovo Ježíše z kříže „Žízním“ můžeme chápat, jako touhu po záchraně všech lidi. Nejenom Židů, ale i Samařanů. Touhu po záchraně i téhle hříšné ženy. A Samařanka Ježíšovo „žízním“ slyší a jedná podle toho. To ji proměňuje. Nenechává si to slovo jenom pro sebe. První věc, kterou dělá, je, že běží k ostatním se slovy: „potkala jsem Mesiáše. Přijďte k němu taky!“
A ti jako velbloudi s prázdnými hrby, jdou za ní ke studni. Bez vědra pijí. Od Žida berou léčivou vodu. Prosí jej, aby zůstal. Ježíš tam zůstal dva dny, a pak on mohl jít a oni zůstat.

I nám za chvíli skončí bohoslužby, i my za chvíli zůstaneme sami se sebou. Můžeme si odtud ale odnést především dvě věci:

1. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči nám samým. Promluvme si s ním o našich největších touhách. Nemějme strach mluvit s ním o tom, co je nejzávažnější. 
2. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči našim bližním. Prožijme ten čas také s druhými. Neotvírejme jenom peněženky. Podívejme se kolem sebe. Možná někdo vedle nás touží po něčem důležitým, možná touží po Bohu. Nabídněme jim také živou vodu. Prožijme půst s Ježíšovým „žízním“ po spasení.

Bože Stvořiteli, který jsi počátek, přítomnost i věčnost. Naše duše žízní po tvé pravdě, po rozpoznání a následování tvé vůle. Žízníme po tobě, živý Bohu. Amen

Štědrý večer 2012 (L 2,1-15)

Čtení: Ž 96,7-13; Fp 2,5-13; Neh 8,10-12
Písně: EZ 299, 655, 618, 297
Text kázání: L 2,1-15

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ L 2,1-15 

Milé sestry a milí bratří, milé děti! 

Kolik pohádek jste už dneska zhlédli? Kolik ještě uvidíte? U pohádek můžeme zapomenout na starosti se zdravím, starosti doma, v práci, ve škole. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí spory, lidé budou k sobě přátelštější, a svět bude plný pokoje a štěstí. Někdy mohou pohádky opravdu okouzlit.

Měli jste stejný dojem, když jste poslouchali o Marii, Josefovi, o dítěti, andělech a pastýřích v Betlémě? Není také Evangelium nádhernou pohádkou? Možná si někteří z vás mysleli: ach, kéž by i nás okouzlil tento příběh, abychom mohli zapomenout na problémy, předvánoční stres, abychom mohli doma mít opravdu krásné Vánoce. To není jenom vaše přání. Ta touha doprovází lidi už hodně dlouho.

Ale vánoční příběh nezačíná bájnými slovy "Kdysi dávno, pradávno", ale se slovy: "Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta". Takhle nezačíná pohádka. V téhle také nejsou víly, jen císař August, který nařídil sčítání lidu.

Všichni na tohle sčítání šli, také Josef a Marie. Skutečnost, že muži a ženy měli jít ke sčítání, znamenala zařazení do daňového seznamu. Ne, ani začátek vánočního příběhu nás v ničem neokouzluje. Ale když se na něj podíváme pozorně, všimneme si, že navzdory všem zmatkům se sčítáním a nervózní atmosférou, září z něho nějaký vnitřní lesk. Tak, jako tehdejší daňová politika státu nezahlušila pastýřům poselství o narození Ježíše, tak stejně i dnes nemůžeme odolat Vánocům s jejich poselstvím. Toto jednání ztělesněného Boha působí, že v tom poselství je přesvědčivá síla, v tom evangeliu, které shromažďuje dnes v kostelech davy lidí, a to i těch, kteří s nimi mají obvykle jen málo společného.

„Okamžik, námitky!“ - může někdo z vás zavolat. „Sestro farářko, a víte vůbec, jaké jsou v dnešní době Vánoce? Zdeformované, komercializované, postrádající hlubší význam! Kýčovité reklamy. Všude se ptají, jestli už mám dárky, napečeno, uklizeno, jakoby s tím Vánoce stály a padaly! Připomíná to přípravy na konec světa, letos tak aktuální téma (anebo už ani ne). Jakoby před každým Štědrým dnem lidé brali útokem obchody a dělali zásoby pro případ fatální katastrofy. Předvánoční shon pak vybublává v rodinách právě ve sváteční dny. Takové malé domácí apokalypsy…A tak každý rok! To je karikatura Vánoc, kompletní zkreslení jejich podstaty!“

Ano, vím. A přesto, dovolte mi, abych nesouhlasila s tímto myšlením. To, že se nemůžeme vzdát reklam, že nám stále není dost všech dárků, které dostaneme nebo darujeme, nás upozorňuje, že Vánoce mají v sobě něco zvláštního. A díky té nervozitě podvědomě cítíme, že s narozením Ježíše se začíná něco nezvratného. Něco, co zcela změní naše životy.

Takže co je tak zvláštního a stále fascinujícího v poselství Vánoc?

Dnes se vám narodil Spasitel. Vám – pověděl anděl. A zní to zcela jinak, než záznam v učebnicích dějepisu: „V Betlému se narodil Ježíš, který dal vzniknout křesťanskému náboženství“. To je informace, kterou se všichni učí, ale zdaleka ne všichni v ní chtějí věřit. Ale anděl Páně řekl jasně: vám. To platí ve stejné míře pro nás tady, jako i pro pastýře na polích u Betléma. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud přicházíme, jestli jsme věřící nebo jestli máte potíže s vírou. Dnes se vám narodil Spasitel.

A tohle je dar od Boha. Tohle je jeho dárek pro nás dneska. Takový dárek pod stromeček e… 
Ale ale... ten je prázdny – asi se stala nějaká chyba. Třeba stejná chyba, jako před týdnem na bohoslužbách. Pokud si pamatujete, před týdnem když jsem uváděla Vánoční hru, řekla jsem něco pro vás divného. Tak mi to pak říkal bratr farář. Řekla jsem, že Bůh nám daroval hřích. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co je v té větě špatného. Až po delší době jsem se podívala do slovníku, a zjistila, že v češtině slovo „darovat“ znamená jenom… darovat. Polsky totiž, slovo darovat může znamenat jak právě obdarovat někoho nějakým dárkem, taktéž může znamenat… odpustit. Takže, když jsem řekla, že Bůh nám daroval hřích, jsem tím myslela jenom to, že Bůh nám odpustil hřích, nebo že nám daroval odpuštění hříchu. Je škoda, že česky to není totéž. Protože o Vánocích bychom si nemuseli jenom darovat… dárky, ale právě si… odpouštět. Tohle je taky obrovský dar. I tohle udělal pro nás Pán. Odpustil nám hříchy. Přišel k nám jako Spasitel U

Pastýři se zhrozili, když uslyšeli tuto zprávu. Ale v zásadě, proč? My se obáváme bankrotu, jak veřejného, tak i toho skrytého v našich životech, máme strach z výčitek svědomí po špatném rozhodnutí, nebo když se nedaří. Bojíme se stáří, osamělosti a smrti. Bojíme se katastrof a teroru. A mohli bychom jistě ještě dlouho líčit zlo, které zatemňuje naše životy.

Proč se pastýři bojí? Myslím si, že se báli, protože v tu chvíli je napadlo, že jejich život bude oslepený září a už nic nebude jako dřív. V nich, stejně jako v nás, vnitřní lenost spouští strach zbavit se rutiny. Nebojte se! Nedržte se křečovitě návyků! Anděl řekl také nám: Nebojte se! Neignorujte toto poselství, Bůh přichází k nám! Jako dítě, které přichází ke každému z nás.

Vlastně, proč jako dítě? Děti v nás vyvolávají nevyčerpatelnou sílu a energii. S narozením dítěte se v nás probouzí síly, které nám umožňují překonat beznaděj, únavu a zármutek, který nás obklopuje. Bůh se stal člověkem, aby zachránil z beznaděje jak pastýře v Betlémě, tak i nás, kteří jsme se zde sešli na Štědrovečerní bohoslužbu.

Narodil se vám Spasitel, narodil se Spasitel pro tebe a mne. Přeji vám milé sestry a bratři, abyste vzali tuto zprávu do svých srdcí, odmítli strach z nového, a již nyní začali pochybovat o vlastní nevíře.

Ježíš: Bůh Spasitel, přichází a dává: 

pokoj tam, kde vládne chaos; 

lásku tam, kde vládne zášť; 

naději tam, kde vládne zoufalství; 

radost tam, kde vládne smutek; 

věrnost tam, kde vládne zrada; 

posilu tam, kde vládne bezmoc; 

vysvobození tam, kde vládne spoutanost; 

záchranu tam, kde vládne zkáza; 

život tam, kde vládne smrt; spásu - záchranu i do tvého života 

Stačí věřit a brát...

Pane Ježíši Kriste, Tobě patří sláva za všechno, co nám denně dáváš. Amen

ČRo 1 Radiožurnál - Doteky víry | 16.12.2012

 

Polská farářka Ewa Jelinek posílila ostravské duchovenstvo

www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/1150951

Málo kněží, hodně kostelů. Problém, se kterým se už řadu let potýká katolická církev v Česku. Stále častěji tak na pomoc přichází faráři ze zahraničí, a to hlavně ze silně katolického Polska. Jen na území Moravskoslezského kraje jich momentálně působí 56. Je mezi nimi i jedna žena. Ta ovšem přišla do Česka posílit skupinu evangelických bohoslovců, protože v její rodné zemi už pro ni nebylo místo. Jmenuje se Ewa Jelinek.

Jsme právě v Kristově kostele v centru Ostravy a za varhanami sedí vysoká sympatická černovláska. Je jí 28 a na první pohled byste netipovali, že obléká kněžskou sutanu.

„Já jsem druhou farářkou ve sboru a jako druhá farářka mám na starosti především děti, mládež, takže náboženství, setkání mladší mládeže…“
Ve volném čase pak Ewa Jelinek jezdí ráda na koních, střílí ze vzduchovky nebo hraje na kytaru. Řekli byste moderní farářka. V kostele Českobratrské církve v centru Otravy působí už rok a půl a je to historicky první žena v dějinách tohoto sboru. Zajímavých okolností je ale v jejím životě mnohem víc. Pochází totiž z polského městečka Zelow, kde stále žije početná česká menšina. A všichni to jsou potomci pobělohorských exulantů.
„Prvními českými kolonisty v Zelowě bylo 19 hospodářů z táborska a mezi nimi byli i jména Jelínek a Smetana, což přímo patří k mé rodině. Vít Jelínek pocházel z Kutné Hory a jeho syn byl starostou Kutné Hory v roce 1600 a právě tehdy řekl, že nechce patřit ke katolické církvi a chce být evangelíkem.“
A od té doby je ve Vaší rodině, ve Vaší rodové linii evangelické vyznání?
„Ano. Vyznání si udržovali, vyznání a jazyk – tyto dvě věci. Proto to taky byla taková držící se spolu skupina. Čeští bratři pak se připojili k evangelické církvi v Polsku. Teď se ta církev jmenuje Evangelická reformovaná církev.“

V Polsku je to nejmenší z evangelických církví, která dohromady nemá ani 10 sborů. Jako jediná tam ale dovoluje ordinovat ženy do úřadu pastora. První průkopnicí byla teprve před devíti lety Ewina maminka Wiera Jelinek.
„Máma prostě chtěla být farářkou. Dlouho to nešlo. Táta dokonce napsal svoji diplomovou práci o ordinování žen v církvi. Snažili se oba dlouho. Prostě to nikdy nebylo v naší církvi v Polsku, takže bylo nutné změnit církevní zřízení a řády. Trvalo to, myslím, 10 roků, než se to povedlo, takže dlouhé čekání a maminka nevěděla, jestli to přijde nebo ne, ale povedlo se to.“
Když si prohlížíme jedno z rodinných alb, tak tady jsme narazili na fotku, kde jsou Ewiny rodiče, tatínek s maminkou jak si navzájem váží něco na taláru. Je to tak?
„Ano, chystají se právě na bohoslužby a vážou si tabulky na talár.“
Kolik lidí vlastně z Vaší rodiny dělá povolání bohoslovce?
„Já, rodiče, strýc, teď syn mého strýce šel taky na bohosloví, ale můj bratr taky skončil a jeho manželka skončila bohosloví taky.“
Chtělo by se říct, že s výběrem budoucího povolání neměla Ewa moc starostí. I přesto ji ale doma od kariéry farářky odrazovali.
„Myslím, že všem se vymlouvá, protože víme, co to obnáší a není to moc příjemné kvůli rodině, třeba žádné volné víkendy, každých pár let se stěhuje…“
A to byl i případ Ewiných rodičů, kteří museli po nějaké době změnit své působiště a kvůli nedostatku míst vyměnit Zelow za Valašsko. To ještě nevěděla, že ji čeká podobný osud.
„Když se rozhodovalo o tom, že odejdou, já jsem právě byla půl roku už po skončení studií a mně bylo řečeno, že není pro mě místo ve sboru v církvi v Polsku, takže jsem hledala jiné místo v jiných dokonce i civilních zaměstnáních. Dostala jsem nabídku makléře do Ostravy. Dokonce jsem přijela tady na rozhovor a byla bych přijata, kdybych den na to nedostala nabídku právě ze synodní rady Českobratrské církve evangelické, že by mě vzali tady do sboru.“
Takže vyšší síla rozhodla, že opravdu nemáte být makléřskou, ale že máte být duchovní.
„Ano a jsem za to vděčná.“
Ještě aby ne, farníci ji tady mají rádi, do práce to má z bytu jen asi 20 metrů a jak mi prozradila na samý závěr našeho rozhovoru, v Ostravě už si našla i spřízněnou duši.

Český bratr 8/2012

Anatomie průšvihu: Chci zjistit, jak vypadá smog shora. Rozhovor s Ewou Jelinek.
Český bratr 8/2012

Ewa Milena Jelinek (1984) vyrostla v rovinách polského vnitrozemí. Po studiu bohosloví a vikariátu se stala druhou farářkou ostravského sboru. Industriální Ostrava si ji podmanila a farářské práci se zde věnuje s plným nasazením – smog nesmog.

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v Ostravě?
Pocházím z české menšiny v Polsku. Ze Zelova přímo do Ostravy jsem se přestěhovala na podzim roku 2010, abych absolvovala vikariát v ostravském sboru.

Jaká je v okolí Zelova příroda?
Zelov leží uprostřed Polska asi 50 km na jih od Lodže, což znamená rozsáhlé nížiny a roviny. Kolem jsou řeky, přehrada a lesy. Když myslím na povodně na Moravě před patnácti lety, musím říct, že v Zelově si žádné záplavy nepamatuji, a pokud ano, tak jenom kvůli špatné městské kanalizaci. Nedaleko stojí ale největší znečišťovatel v Evropě. Hodně lidí bude těmi slovy překvapeno, protože to nejde vůbec poznat. Já sama jsem se o tom dozvěděla až na podzim minulého roku, kdy byly zveřejněné výsledky, podle kterých je Polsko na druhém místě v Evropě v seznamu znečišťovatelů ovzduší. A v seznamu samostatných znečišťovatelů Elektrárna Bełchatów (asi 30 km od Zelova) je v tom číslem jedna. Smog jsem tam ale žádný neviděla asi právě kvůli těm rovinám. Přímo u elektrárny leží největší povrchový hnědouhelný důl v Polsku, který je turistickou lahůdkou regionu.

Jaké je vaše povolání a co tato práce obnáší?
Od října 2011 jsem farářkou ve sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Byla jsem zvolena v ostravském sboru na druhé farářské místo, takže zatím to pro mne neobnáší žádné důležité rozhodování o hospodaření sboru. Setkávám se s lidmi, pak mnohem snadněji píšu kázání, věnuji se především práci s dětmi a mládeži. Ale také hodně času mi zabírá příprava doma: chystání programu, čtení, psaní. V češtině je to pro mě dvakrát náročnější. Pocházím z farářské rodiny, takže to povolání není pro mne novum, ale když jsem se sama stala farářkou, změnilo se v mé mentalitě něco zásadního. Před tím jsem cítila, že se lidem s Pánem Bohem vnucuji. A aktem ordinace jsem najednou opravdu pocítila to pověření církve, poslání ke službě. Ano, ke službě a ne k práci. Když se na to podívám z tohoto úhlu, tak dělám to, co mám ráda, a ještě jsem za to placená!

Líbí se vám industriální město?
Do Ostravy jsem se stěhovala s divnými pocity. Myslela jsem si, že jsem zoufalá, když jdu do Ostravy, přirovnávané k polskému městu Katowice. Ale ne, já jsem si zvolila to místo, přijala jsem nabídku do Ostravy, brala jsem to jako Boží vedení. A ano, Bůh dělá zázraky. Ostrava se teď pro mě nerovná žádnému městu! Tady se slovo „industriální“ chápe jako výzva, něco, co je třeba využít, ukázat krásu. Třeba největší průmyslový památkový areál Dolní oblast Vítkovice nejsou jenom vysoké pece. Je to národní kulturní památka, kde slovo „kulturní“ má zásadní význam. Je to turistický cíl s vyhlídkou na okolí. Konají se tam koncerty a festivaly. Tím chci naznačit, že Ostrava už není jenom industriální město. Já bych řekla, že je multikulturní.
Je to úplně jiné město než Zelov s osmi tisíci obyvatel. Hodně mi chybí roviny. Ale to je tak asi všechno. Při pohledu z nejvyšší radniční vyhlídkové věže jsem žasla, jak je Ostrava protkána parky a zelení. Překvapilo mne, že přes industriální historii připadá na jednoho Ostravana 30 čtverečních metrů zeleně. A takových „ostravských nej“ je mnohem víc.

Zažila jste v Ostravě inverzi, kdy se drží v ovzduší spousta zplodin a nedá se dýchat?
Pamatuji si na začátku vikariátu jízdu tramvají s mým mentorem, který mi říkal, že je zrovna v Ostravě smog. Já jsem tehdy smog viděla snad poprvé v životě, takže jsem byla hodně překvapená, že to není taková normální mlha.

Jak často a jak dlouho to bývá?
Během minulé zimy signál regulace vyhlašovali párkrát. Jednou to bylo už celých jedenáct dnů za sebou. Ale minule smog zasahoval snad celou oblast republiky, takže Ostrava není to jediné místo špatného ovzduší.

Co se dá v takové situaci dělat?
Loni město spustilo krátkodobě „Akce Smog“ čili jízdu městskou hromadnou dopravou v době smogových situací zadarmo, čímž chtělo snížit počet automobilů na ulicích. Ale pak akci z ekonomických důvodů zrušilo. Teď když je inverze, jsou za okny vozidel MHD informační letáky, aby si lidé uvědomili situaci a omezili pobyt venku. Dále experti doporučují omezit především větší fyzickou aktivitu venku, dlouhé větrání místností, nekouřit a zvýšit denní dávky tekutin a vitamínů. Smog se ale během dne mění. Nejlepší vzduch je po ránu a dopoledne, proto se doporučuje chodit ven právě tehdy. Potom se smogový stav horší. Já osobně ven chodím a větrám v bytě, i když méně. A dokonce se na další inverzi už sobecky těším, protože chci vyrazit na Lysou horu a podívat se jak to vypadá shora.

Co si o tom myslí rodiny s malými dětmi?
Když Ostravu dusí smog, děti mají asi naordinované „vězení“ doma nebo ve školkách. Nechodí na procházky a vycházejí jen v nejnutnějších případech.

A co lidé ze sboru?
Většina těch, se kterými jsem o tom mluvila, říká, že to už není, co to bývalo. Že kdysi bylo mnohem hůř. Navíc se o tom dřív prostě nemluvilo. Ale říkali, že prý lidé z Ostravska jsou odolnější vůči smogu, že mají aktivnější jeden gen.

Snadná a rychlá řešení asi neexistují. To už by byl problém dávno vyřešen. Co si myslíte o možnostech nápravy vy?
Nejsem odbornice. Z toho, co se dozvídám o boji se znečistěným ovzduším, přála bych totéž Polsku. Tady se o tom mluví, a když se vyhlašuje signál regulace, podniky omezují výrobu. Za smog může také doprava i domácnosti, takže používání hromadné dopravy a vyšší zodpovědnost lidí je důležitá. Nejde ale jenom o zimní období. Letní smog je prý mnohem nebezpečnější, protože není tolik vidět. Podstatné je dlouhodobě snižovat emise výfukových plynů a zplodin spalování.

Všichni jsme Boží stvoření a máme být jeho dobrými správci. Je to výzva?
Je to naše mise. Jako Boží stvoření nemůžeme ničit zemi, je to přece naše vlast, náš domov. Příčina svévolného ničení přírody leží v našem špatném vztahu k ní a řešení nevidím v pokročilých technologiích, ale v morální změně člověka. Konkrétně v návratu od antropocentrismu k teocentrismu. Člověk se musí přestat cítit jako pán světa a začít se chápat jako jeho „zahradník“, protože ničení přírody, toho domova, ohrožuje jeho obyvatele. Navíc země může existovat bez člověka, ale ne naopak. Ekologická obnova přírody znamená opravu způsobených škod a etický způsob života.
Ale z druhé strany je důležité se hlavně nenechat smogem zotročit. Jestli budu o tom pořád jenom úzkostně uvažovat, budu si ubírat radosti ze života. A dobrý správce se taky raduje z Božího stvoření, je vděčný za to, co má. A já v černé Ostravě vidím také hodně pracovních míst a využívaní nerostného bohatství téhle země.

Ptala se Daniela Ženatá

http://www.ceskybratr.cz/?p=1971

ČRo Ostrava: Ostravské příchody | 26.6.2021

Nový Duch vstoupil do toho mužstva (J 14,23-27)

Čtení: Ž 42,2-6; Gn 11,1-9, Ř 8,14-17
Písně: EZ 675, 370, 161, 378
Text kázání: J 14,23-27

Ježíš učedníkům odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! J 14,23-27

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

Tuto svatodušní neděli si obyčejně vzpomínáme na Letnice, jak je prožili učedníci v Jeruzalémě. Jak Duch Boží na ně sestoupil v podobě ohnivých jazyků a oni, jím naplněni, všemožnými jazyky zvěstovali Kristovo vzkříšení. A jak na základě zvěstování, evangelizace, vzniklá první společenství křesťanů.
Ale místo toho jsme se dnes během prvního čtení ocitli v babylónském městě u stavby slavné věže Bábel. A jak tam někdo z lidí plácne nápad stavět věž a zbytek tomu nadšeně tleská. Jak mluví o sobě, o budovatelských plánech, o tom, jak si bez Boha vystačí. Jak se chtějí sjednotit a poslouchat jen sami sebe; sami sobě určovat pravidla, jen v sobě hledat sílu, sami zabezpečit svou existenci a zajistit budoucnost. A o tom, jak Boží zásah, pomateni jazyků, přichází v pravou chvíli. Lidstvo je rozmetáno mezi národy, každý mluví svým jazykem. Jsou zmateni lidé, jsou zmatené národy. Jsou zmatené ideály, životy, hodnoty. Bábel to znamená zmatek.

Ale co má společného věž v Babylóně a letnice v Jeruzalémě? Učedníci o Letnicích čekají ve městě Jeruzalém. Nevyplňují čas nanicovatou stavbou, ale očekávají Boží zásah, něco mocného a silného – moc předivnou. A právě do takového očekávání to přijde. Něco jako vichr či hukot z nebe. Jsou naplněni Duchem svatým a první co učiní, promluví. Promluví v jazycích. Mluví jinými jazyky. Stejně jako v Babylónu, i když tady nemluví o sobě a svých budovatelských plánech, ale o Božích činech. A nejde tady o nesrozumitelné církevní fráze. Posluchači všech národů těm příběhům rozumí. Všichni cizinci slyší a rozumí. A to proto, že věděli, že bez Boha si nevystačí, že to jen On může zabezpečit existenci lidi a zajistit jim budoucnost. A tak národnostní i jazykové bariéry se bortí. A tak byli jednotní. Vzniká společenství křesťanů. Církev.

To všechno jsou dějiny, příběhy z Bible. Ale seslání Ducha svatého není jen sváteční událost v dějinách církve. Nebyl to jen ten bouřlivý úkaz za hromů a blesků. Duch svatý k nám přichází denně a je tu stále. Jako světlo, jako vzduch, jako láska… Jak o tom říká základ dnešního kázání. Bůh je láska, a proto ho můžeme poznávat všude, kde lidé z lásky vědomě či nevědomě žijí. Láska spojuje nás s Bohem. A tak jako láska spojuje dvě bytosti, byť je sama neviditelná, tak takhle působí Duch: je neviditelný, ale je. Je to neviditelná skutečnost Boha v nás.

A ten Duch, jak říká Ježíš: Přímluvce, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
Až do tohoto okamžiku se Ježíš zjevoval svým učedníkům. Nyní bude v jeho zjevení pokračovat Duch tím, že učedníky „naučí všemu“ a „připomene jim všechno“, co Ježíš řekl.

Učením se nemyslí jen teoretické učení, které je zaměřeno pouze na rozum. Je to hlásání, které chce oslovit a uchopit celého člověka. A také na rozdíl od učení Ježíšova bude učení Ducha vnitřním poučením, které nepotřebuje slov. Připomínání je myšleno jako prohloubení a aktualizace Ježíšova poselství. Ten výraz „připomene“ vyvolává také asociaci na večeři Páně, kterou budeme dneska slavit. Je ona památkou posledního Ježíšova hodu s učedníky. I tady Duch svatý nás učí smyslu večeře Páně, zachovává a zpřítomňuje jeho památku uprostřed církve. Ve večeři Páně je přítomen Ježíš, ukřižovaný a vydaný za nás. Jednou z významných částí večeře Páně je pozdravení pokoje. Ježíš říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! Pokoj, který Ježíš dává, přesahuje vše, co může dát svět. Zahání zármutek, strach, zmatek. Za chvíli i my budeme si předávat ten pokoj dál.

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci z Janova evangelia, a přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Sice svatodušní svátky nejsou obtížené nakupovací dárkovou reklamou a nervózní uspěchaností jako o vánocích a velikonocích, a přesto jsou to ne méně důležité svátky.

V každé generaci, v každém jednotlivém člověku, v tobě, ve mně, v nás všech se dějí hotové divy, když se Božímu Duchu neuzavřeme, když v něm rosteme: divy, které jsou opakem babylónské zhouby: pak dokážeme chápat druhého, i když má jiné názory. Dokážeme společně dělat divy a udělat dobré dílo. Dokážeme vytvářet přátelství, společenství a dobré soužití. Dokážeme zdeptaným vrátit životní elán. Dokážeme hýřit dobrými nápady, fantazií, vtipem a vynalézavostí. Dokážeme dary Ducha svatého přijímat a spolupracovat s nimi.

Chtěla bych to říci ještě názorněji. Před týdnem skončilo Mistrovství světa v ledním hokeji 2012 a tak jsem se na několik utkání dívala. Zvláštní bylo, kdy třeba první dvě třetiny jedno družstvo hrálo nicovatě, ale na začátku poslední třetiny už to bylo o něčem jinem. A tehdy nadšený reportér volal: „Do toho mužstva vstoupil nový duch!“ A vskutku ti hráči, kteří se v předchozí hře pohybovali jako svázaní, najednou jakoby teď ožili. Puk putoval jako blesk z hole na hůl, padaly branky, hráči se objímali, diváci jásali. Dobře si pamatuji ta slova: „Nový duch vstoupil do toho mužstva!“ Čím to bude? Asi si o přestávce dali poradit od trenéra…

Ano, asi si o přestávce dali poradit od trenéra. I my si necháváme poradit od Trenéra. I my se také o svatodušních svátcích modlíme, aby do nás vstoupil nový duch, Duch svatý. Když mezi námi není, vypadá to jako u Babylonské věže – jako naprostý zmatek. Bez Ducha svatého je nám Bůh daleko, Kristus zůstává v minulosti, evangelium je mrtvou knihou, autorita panováním, misie propagandou, bohoslužby kouzelnickým zaříkáváním Boha, křesťanská morálka drezúrou otroků, morálkou předpisů a povinností. Avšak v Duchu svatém Vzkříšený Kristus žije v nás, evangelium je životem v lásce, církev je společenstvím Božích dětí, autorita je službou k svobodě, misie jsou letničním zážitkem, liturgie je prožíváním nebeského společenství, lidské jednání odráží a zpodobuje Boží krásu a dobrotu. Často si proto připomínejme: Duch svatý je tu pro nás. Je tu pro nás denně, stále. Má podobu dobrého nápadu. Má podobu zahlédnutí správného řešení, správné životní cesty dopředu. Má mnoho podob, ale vždy vede k dobru, kráse, pokoji, k nebeskému Otci. Jde o to, abychom se mu vždy třeba hned ráno při ranní modlitbě dokázali otevřít. Jde o to, abychom během dne vnímali dobrá vnuknutí, jeho vanutí, dobré nápady, hnutí svědomí a lásky. Abychom je vnímali, slyšeli, a abychom je poslechli. Pak to půjde s námi jako s těmi hokejisty: Do nás, do našeho života vstoupí nový Duch, duch věčného mládí Božích dětí. Amen.

Farářka vs. ksiądz

Życie w Czechach to nie taka łatwa sprawa. Już chociażby tytulatura osoby duchownej przysparza nie małych problemów. Znaczenia czeskich tytułów w Polsce, jak się okazuje, nie są takie jednoznaczne.

Po czesku: = po polsku: - (logicznie wg mnie powinno być:)

Farář = ksiądz, proboszcz - (pleban, bo fara=plebania)
Kněz = kapłan - (ksiądz)
Kaplan = kapelan - (kapłan)

Przynajmniej tytulatura używana w niektórych Kościołach ma logiczne tłumaczenie:

Pastor = pastor
Kazatel = kaznodzieja

Na szczęście w Czechach jestem farářka i nikogo nie dziwi ta żeńska forma. A w Polsce ciągle nie wiem... ksiądz, pani pastor, pastorka...? (Proszę, tylko nie mówcie, że pastorałka, bo wybuchnę śmiechem :D). Ja w podtytule bloga napisałam "ksiądz", ale to tylko z ewidentnego braku żeńskiej formy tego tytułu.

Hliněné nádoby (Farářský kurz 2012 - 1K 4,6-10)

EZD 642 Už svítá jasný bílý den

1K 4,6-10 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Milé kolegyně, kolegové, sestry a bratři,
celý týden přemýšlíme o majetku, o penězích. Zatím jsme ale ještě nemluvili o peněženkách. Či trochu biblický řečeno: o hliněných nádobách.
Apoštol Pavel zde mluví o pokladu uloženém v hliněných nádobách. Pokladem je evangelium, světlo Boží slávy ve tváři Kristově, a hliněnými nádobami jsme my, lidé.
Jak může být něco tak vzácného v něčem tak křehkém a snadno zničitelném? Tak se přece dneska nezabezpečují poklady. Třeba údajný portrét Leonarda da Vinciho dorazil před dvěma týdny na zámek ve Zbirohu „za mimořádných bezpečnostních opatření a s ozbrojeným policejním doprovodem“.
Poklad, něco neuvěřitelně drahého a cenného, by měl mít v našem chápání nejlepší a nejbezpečnější obal. Ideální. Pokud jde o ten nejcennější poklad, evangelium, jeho obal, aby koreloval s jeho účelem, by měl být přece tím spíše ideální. Tak proč hliněný? Proč ne ze zlata, stříbra?
Proto, abychom si mohli uvědomit naši užitečnost a hodnotu. Jsme takový ubohý, rozpadající se obal, který v žádném případě není schopen sám řešit ochranu toho, co v něm je. Nejsme ideální. My ne. My si máme být vědomi svých nedostatečností a selhání. Kdybychom byli jako nějaká krásná váza z čínského porcelánu, nebyli bychom vůbec užiteční. Nemohli bychom chránit to, co máme uvnitř. Byli bychom obdivováni po celém světě, ale nemohli bychom mít žádný blízký kontakt s lidmi. Sami bychom se stali pokladem. Snadno bychom mohli být pyšní na sebe, a ne na to, co nosíme uvnitř. A přece má být patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A my jsme právě hliněné nádoby. Snadno zranitelné. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých.
Ale i hliněné nádoby jsou různé. Jsou i takové, které se chlubí svou vlastní podobou, a zapomínají na to, že jsou jen nástrojem. Nástrojem, který přece jen má plnit svoji práci. Hezky to vystihuje stará čínská moudrost:
Jedna starší žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích vahadla, které nosila zavěšené na ramenou. V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla „dokonalá“ a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Tak to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.
„Dokonalá“ nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu. „Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.” Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla: „Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl a potěšila své přátele. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“
Ta naše mizernost je, paradoxně, naší nejlepší vlastnosti. Snižuje nám riziko nákazy pýchy a sobectví. A Bůh nás používá. Aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

Pomodleme se nyní, zpívajíce píseň Učiň mne, Pane, nástrojem (EZD 684).

Ostravský sborový verš 2012 (L 6,37)

Čtení: Ž 50,6; Sk 18,9-17; Iz 41,11-13
Písně: EZ 443, 688, 379, 555
Text kázání: L 6,37

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. L 6,37

Vážení přítomní, zahajuji soudní líčení v trestní věci proti obžalovaným podle Lukášova evangelia, paragraf 6, odstavec 37 Nového zákona, z trestných činů: odsuzování, zavrhování a neodpuštění.

Takto bych asi měla začít, kdybych byla soudkyně. V tomhle oblečení (taláru) můžu být přece oboje. Co byste raději, abych byla farářkou nebo soudcem? Ano, slyším – farářkou. Uff. To dobře. Asi bychom nechtěli se tady setkávat k soudním přelíčením, kde bychom se navzájem soudili a odsuzovali. Bohoslužby mají být prostorem, kde oslavujeme Hospodina, modlíme se, vyznáváme své viny, nasloucháme Jeho slovu, dostáváme požehnání.
Ale tak, jak lehce ten můj talár někteří mohou si splést s tím soudcovským, tak je lehké soudit.

Doufám, že jste poslouchali první čtení. Totiž podobně to zažil soudce jménem Gallio. On byl soudce, ale někteří lidé po něm chtěli, aby byl zároveň farářem. To bylo tak, že apoštol Pavel veřejně kázal evangelium a tak ho někteří židé, kterým to vadilo, přivlekli k soudu. Ti lidé byli podobné víry, věřili ve stejného Boha, a přesto nechtěli přijmout Ježíše Krista (stává se to tak i dneska, že?). A tak když Pavla předhodili soudci Galliovi, řekli: tento člověk přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Gallio měl soudit věci týkající se víry. A přece nebyl to jeho odbor. Neměl žádný nárok soudit věci tykající se víry. Stejně jako já teď nemám oprávnění soudit. Nikdo z nás nemá oprávnění soudit svého bližního. Soudit – odsuzovat.

Totiž místo nezavrhujte, a nebudete zavrženi v překladu Bibli 21. století čteme: neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Proč nemáme odsuzovat? Jak jsme slyšeli v žalmu, protože Bůh sám bude soudcem.

Tak kdy se jedná o odsuzování? Když:
- odsuzujeme za zlo, které děláme sami (Ř 2,3 Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?)
- odsuzujeme na základě povrchního zdání (J 7,24 Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!)
- odsuzujeme něčí schopnost odolat (Ř 14,4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.)
- odsuzujeme za něco, o čem vůbec nemáme ponětí (Anekdota: Jeden člověk přišel za farářem a zkritizoval jeho způsob mluvení o Bohu. Farář ho vyslechl a pak se zeptal: - a jak vy to děláte? – Já to nedělám vůbec – odpověděl překvapený člověk. - No, tak mam radši způsob, jak to dělám já, než způsob, jak to neděláte vy).

Neříkám, že soudcové nemají vůbec soudit. A nebo, že my nemáme rozsuzovat, rozhodovat. Bible přece nás také učí, že vše musíme zkoumat, rozsuzovat, zlé věci odmítat a dobrých se držet.
A proto se teď vraťme k prvnímu čtení. Příběh přece má pokračování. Židé, kteří Pavla k soudu dovlekli a kteří u soudu neuspěli, se vrhli na člověka, který patřil k nim a začali jej bít. To už je jiná situace. Tady se jednalo o zločin, o ubližování a nespravedlnost. Zde Gallio se naopak měl do toho vtáhnout a soudit. On namísto toho nevěnoval tomu pozornost… Jsou přece věci, které nás zaměstnávat mají!

A teď pojďme k poslední části L 6,37: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.
Jsou lidé, kteří neumí, nemohou nebo nechtějí odpustit. Ale i často "odpuštění" patří ke slovům, která bezděčně vyslovujeme, aniž bychom přemýšleli o tom, že se nad hloubkou jejich významu až točí hlava. Situace opravdu prožitého odpuštění nejsou vůbec časté. Má se odpustit úplně všechno? Lze to vůbec?
O křesťanství se někdy říká, že je to náboženství odpuštění. Hlavní příklad je, když Ježíš ve chvíli, kdy byl přibit na kříž, volal: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!" (L 23). Apoštol Pavel těm, co ho bili, také odpustil, jak to čteme v mnohá jeho listech (np. 2K 2,5-11).
Ale odpustit tomu, kdo vůči nám jednal zle, ještě bez omluvy, jak to udělali Ježíš a Pavel, přesto není nic automatického. Nestačí vyslovit nějakou frázi, abychom se zbavili myšlenek na odplatu, natož abychom pak byli zproštěni touhy po dosažení spravedlnosti.
Za chvíli budeme spolu mluvit Modlitbu Páně. A s ní i slova: "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To neznamená, že Bůh odpouští pod podmínkou našeho odpuštění, nýbrž že je odpuštění natolik silné, že i nám z naší strany dovoluje odpustit.

Když sami sobě přiznáme, že jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění, nebude se nám zdát příliš těžké odpouštět jiným. Nechápeme-li dosud svou vlastní hříšnost, bude nám zatěžko říci: "Odpouštím ti." (Matka Tereza z Kalkaty).
Neodsuzujte, nezavrhujte a odpouštějte. Tři slovesa, která charakterizují křesťanský přístup k životu. Abychom dokázali tyhle tri požadavky, potřebujeme nove, čisté srdce (EZ 379 Stvoř srdce, čisté, Bože).
Někteří nás třeba odsoudí a zavrhnou, nebo nám i neodpustí, ale Kristus nám odpouští.

Modlitba bratra Rogera z komunity Taizé: Ježíši Kriste, ty jsi nepřišel, abys svět soudil, ale aby skrze tebe člověk dosáhl spásy a odpuštění. Když se rozhoří Tvá odpouštějící láska, i zraněné srdce může znovu začít žít. Dej nám to, Pane. Amen.


(Skvělé kázání, ze kterého jsem čerpala: Gallio, soudce nebo farář?)