Běh v taláru | foto

 

Mám kliku | foto

 

Karneval pro dětí | foto

 

Znovuotevření katedrály | Ostrava

Slavnostní znovuotevření katedrály Božského Spasitele v Ostravě
foto: ©Zdeněk Poruba, clovekavira.cz

Památka Mistra Jana Husa 7.7.2015

 

Boží hod vánoční 2014 - kázání

Čtení: Ž 98,1-3, Iz 9,1-5, Ř 1,1-7.

Písně: EZ 98, 264, 602, 297, 281. 

Text kázání: L 2,8-16

V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.  

Milí přátelé, Vánoce jsou tady! Znovu.

No jo, jedni se na ně těší a nemohou se jich dočkat (mezi nimi i já). Druzí se spíš pozastavují nad tím, jak je to možné, že už jsou tady zase. To jsem ale také já – říkala jsem si: Cože? Zase mám kázat na příběh o narození? Vůbec jsem se necítila na to, abych kázala na první kapitolu Matouše, nebo druhou Lukáše. Mnohem bližší mi byl verš z Kazatele, kde je psáno: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového!

Pod sluncem není nic nového, všechno se opakuje. I přítomnost kamer České televize na našich bohoslužbách.

Jak máme Vánoce prožít, aby nás stále znovu bavily? Abychom neupadli do stereotypů?

Napadlo mne podívat se, jak o Vánocích kázali křesťanští velikáni. Snad bych tam našla inspiraci. Tak třeba svatý Augustin v kázání na Boží hod vánoční přemýšlel… stejně jako já: jak říct něco nového o Narození Páně. To jsem si moc nepomohla. Hledala jsem dál a našla informaci, že ve Spojených státech vznikl sborník nejzajímavějších vánočních kázání církevních otců počínaje svatým Jeronýmem. A vida… většina zmiňuje obtížnost psaní stejných kázání každý rok.

Ale ta informace, že hodně farářů má stejné potíže každý rok, mne přece jen povzbudila. Ne tím, že nejsem s tím problémem sama. Napadlo mne, že je to Boží záměr, že to tak má být, že si ty Vánoce máme připomínat stále dokola. A našla jsem pro to několik důvodů.

Na začátek zmíním takový samozřejmý argument: přece opakování je matkou moudrosti.

Dále: posezení s přáteli a rodinou, cukroví a hlavně dárky, dárky a ještě jednou dárky.

Další důvod: přece koledy! To je kapitola sama o sobě. Ve sboru pořádáme dokonce zvláštní posezení, kdy zpíváme jen koledy a vánoční písně. I ty staré, ohrané jsou pořád krásné a stejně se na ně těšíme (třeba dvě dnešní vánoční písně jsou z 15. a 16. století).

Následující argument je prozaický: přece zapomínáme. A problémy s pamětí nejsou jen otázkou lidí dříve narozených. Nemyslím teď především na děti, kterým se musí často věci opakovat, například aby už fakt neběhaly po kostele a nerušily. Co my dospělí? Kdo z vás si pamatuje, co jste měli na včerejší oběd? Nebo jinak: kdo z vás ví: kolik bylo těch mudrců z východu?

No právě. My faráři považujeme svá kázání za důležitá, trávíme spoustu času jejich přípravou, a někdo nakonec řekne, že byli tři. Říkám si, má to vůbec cenu, kázat?

Nebo ještě jinak: Představme si třicetiletého farníka, který od narození pravidelně chodí do kostela, a tedy slyšel kolem tisíce osmi set kázání. Teď si uvědomuje, že si vlastně žádné nepamatuje. A přemýšlí: mám já to vůbec zapotřebí? Není nějaký lepší nápad jak duchovně trávit ten čas?

Vraťme se k těm obědům. Milý posluchači. Žiješ třicet let. Za tu dobu jsi snědl asi deset tisíc devět set obědů. A nepamatuješ si ani jeden. Nicméně z každého jsi čerpal síly a uvědomuješ si, že bez nich bys zemřel hlady.

A to je ono. Tady je ten nejdůležitější důvod proč si opakovat vánoční zvěst každý rok. Je stále aktuální, stálé živá, stále důležitá.

A co je tou vánoční zvěstí? Cituji: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

A zní to zcela jinak, než záznam v učebnicích dějepisu: „V Betlémě se narodil Ježíš, který dal vzniknout křesťanskému náboženství“. To je informace, kterou se všichni učí, ale jen někteří v ní věří. Přitom ta zvěst platí pro nás všechny. Ježíš se nenarodil jenom Marii a Josefovi, ale všem lidem a každému zvlášť. Bůh má v nás zalíbení. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud přicházíme, jestli jsme věřící nebo jestli máme potíže s vírou.

A to slůvko „dnes“ znamená opravdu dnes. Už dnes se můžeme přestat bát a začít se radovat, jak to říkal anděl. Už dnes může spásné dílo Ježíše Krista platit i pro nás. Už dnes můžeme tady na zemi patřit k jeho rodině, být jeho sestrou, jeho bratrem. Už dnes se můžeme posílit společným přáním pokoje a přijímáním u stolu Páně.

Narodil se Spasitel, Kristus Pán - to znamená, že se Boží Syn ponížil, vstoupil do našeho světa, přišel na svět jako dítě, aby se ztotožnil s námi, abychom se my mohli stát dětmi Božími.

To platí ve stejné míře pro pastýře na polích u Betléma v městě Davidově, jak i pro nás v Ostravě, či kdekoli jinde na světě. Je jedno, jestli je to rodinné setkání nebo služební cesta. Vězení, nemocnice, kostel, Domov pro seniory. Je jedno, jestli je to dům či ulice. Postel či jesle, nebo lépe řečeno chlév.

Anděle dále zvěstují pastýřům: Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.

Taková obyčejná scéna je jim znamením. Před chvílí se mluvilo o Spasiteli, a teď ať si to jdou ověřit u jeslí. Spěchali tam a nalezli děťátko v plenách, unavenou Marii, a Josefa, dojatého ale už i trochu unaveného řvaním miminka (sem tam se od něho ozvou donebevolající slova: Ječíš Maria…) :-)

Taková obyčejná scéna je jim znamením. Taková obyčejná scéna je i nám znamením. Ježíš je nám ve všem podobný. I v těch plenách, ječení, radostech a smutcích, práci a únavě, utrpení a bolesti.

Je nám podobný ve všem, kromě hříchu. A kvůli tomu potřebujeme Ježíše a jeho spásnou moc pořád. Nejen každý rok o Vánocích nebo Velikonocích. Každý den. Totiž Ježíš musí přijít znovu. Protože:

Pokud nás jeho první příchod ospravedlnil, jeho druhý příchod nás uvede do Jeho slávy.

Pokud nás jeho první příchod osvobodil, jeho druhý příchod nás promění.

Pokud nám jeho první příchod přinesl nebe na zem, jeho druhý příchod nás dostane až k nebi.

Pokud nám jeho první příchod umožnil smíření s Bohem, jeho druhý příchod nám umožní přebývat s Bohem permanentně a naplno.

Pokud jeho první příchod přinesl odpuštění hříchů, jeho druhý příchod bude znamenat život bez hříchu.

ticho

A hned tu bylo množství lidí, taky tady v Ostravě či kdekoli jinde na světě a takto chválili Boha:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nás má zalíbení. Amen

Boží hod vánoční 2014 - Česká televize

Vzpomínkový sjezd exulantů pro víru 8. června 2013

Čtení: Mt 5,3-10
Písně: EZ 411 Ó město Boží, ty jsi štít

Text kázání: Žd 13,14

Český ekumenický překlad: Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Bible kralická: Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucí-ho hledáme.

Milé sestry a milí bratří v Kristu,

když jsem hledala biblický verš pro dnešní kázání, nevěděla jsem, že bude až tak aktuální. Určitě to nevěděli ani Ochranovští, kteří základ tohoto kázání vylosovali jako verš pro letošní rok v Heslech Jednoty bratrské.
Už si přece týden kvůli povodním připomínáme, že zde nemáme trvalý domov. Deset mrtvých, 19 000 evakuovaných a miliardové škody. Díky Bohu za pomocníky, hasiče, záchranáře, diakonie, dárce…
Kdysi dávno a z různých důvodů z českých zemí také bylo „evakuovaných“ mnoho věřících lidí. My jim říkáme exulanti. Nalezli domovy mimo svou vlast. Třeba v Zelowě (což zrovna není až tak záplavová oblast jako Praha), kde postavili domy, školu a kostel, kde četli z Bible kralické.

Zmiňuji přímo Zelów, protože i já jsem v tom městě měla svůj dům a domov. A také proto, že i já jsem si na tom Zelowě uvědomila, co to znamená: nemít trvalý domov.
Před třemi lety jsem se totiž odstěhovala ze Zelowa a tak jsem ztratila i domov, protože jsem hned nastoupila do služby v Ostravě.
Ano, v Ostravě. A zase jsme u povodní. Nebyly tady náhodou nedávno záplavy? A tak myslím na svůj byt. Jsem v něm bezpečná? Je to ten pravý, ve kterém chci bydlet? Cítím se v něm dobře? „Kde domov můj, kde domov můj…“
Protože slavíme 400. výročí vydání Bible kralické, použijme její překlad: vylosovaný verš totiž říká, že na zemi nemáme „město zůstávající“. To znamená odolné místo, ve kterém se můžeme osídlit, postavit svůj dům, vypěstovat zahrádku, zajistit svoji budoucnost. Něco jako „My home is my castle“
– můj dům jest mým zámkem.
A dům, to stálé lidské obydlí. To nějaké místo, které má zdi, okna a střechu. Je to budova, která se nachází na konkrétních souřadnicích a máme tam trvalé nebo přechodné bydliště. Je to právě ta věc, kterou je nejsnazší ztratit při povodních a kterou ztratili exulanti při vystěhování.
Místo, o kterém mluvíme jako o svém domově, vytváří ale ještě něco jiného, než to, co vytváří dům. Ano, definice se u každého z nás liší, ale asi se shodneme v názoru, že domov je především bezpečné místo, kam se můžeme vždy vracet a místo, ke kterému nás něco váže. Je to zázemí. Patří tam i rodina, zážitky, vzpomínky. Někteří by dokonce i řekli:
„Nevzali jsme s sebou nic
– po všem veta! –
jen Bibli kralickou,
Labyrint světa.“
A takový domov se nedá jen tak ztratit. Ani povodněmi, ani vystěhováním.
Ale je docela smutné nemít na zemi trvalý domov. Když si něco pořídíme, chtěli bychom to už mít natrvalo, nebo aspoň na delší dobu. Když začneme mít nějaký vztah, chceme, aby byl trvalý, jistý. A přece, i kdybychom se snažili sebevíc, lidé umírají, věci se kazí a… povodně se dějí. Jednou určitě
přijde chvíle rozloučení. A loučení bolí.
Ale mít tady takové přechodné bydliště je na druhou stranu vlastně dobře. Ty povodně, vystěhování, smutky, rozloučení – to všechno je jen dočasné, přechodné. S tím bude radost se rozloučit.
Smutné… Dobré… Je těžko se v tom najít. Tak jak? Evangelium z prvního čtení nám říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví“ (Mt 5,5). Prostě tichým. To znamená těm, kterým nic jiného než skromnost, pokora, tichost nezbývá, protože jsou znevýhodnění, odsunutí na okraj, zabavení svého práva a majetku. Stávají se poutníky.
Avšak právě takovým poutníkům je blaze, protože oni dostanou zemi za dědictví. Právě těm, jimž je všechno upíráno, dostane se zásadní restituce.
Společenství poutníků. Tím byli naši předkové a my jim můžeme děkovat. Je to veliké upozornění, že existují hodnoty, pro které stojí za to žít a umírat. Pro které stojí za to opustit svůj domov a jít do neznáma.
Já sama jsem se s tou exulantskou historií dlouho nemohla vypořádat. Až teď, když jsem se sama odstěhovala, jsem z toho něco málo pochopila. Když jsem bydlela v Polsku, byla jsem považovaná za Češku. Teď v Ostravě jsem Polka. Prostě jsem pořád cizinkou. Stejně to prožívá režisérka Agnieszka Holland, která nedávno natočila film o Janu Palachovi. Řekla o sobě: „Můj otec byl Žid, ale matka není, takže pro ortodoxní židy nejsem židovka. Mám to špatné z obou stran. Situaci outsidera mám ale ráda, protože je to obohacující. Dává mi to širší pohled na společnost. Vidíte, jak jsou věci komplikované, nemáte pohled determinovaný jasně definovanou příslušností.“
I my křesťané to máme také „špatné“ z obou stran. Na této zemi jsme outsideři, cizinci, a to naše město ještě nepřišlo. Ale může to být pro nás obohacující. Totiž v slovech „nemáme zde trvalý domov“ zní také obrovská svoboda. Nelpíme na věcech okolo nás. Na tom, co jsme museli opustit. Na tom, co nám bylo nespravedlivě zabaveno. A to vše díky Ježíši Kristu ze dvou důvodů:
Zaprvé: On přišel na toto místo, na tuto zem. I když to naše město ještě nepřišlo, nejsme tady jen sami pro sebe. I my jsme poutníci, abychom šli od místa k místu a zvěstovali zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
A zadruhé: Můžeme se už teď těšit do budoucna, protože On přece odešel připravit nám místo v domě svého Otce (J 14,1–3): „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Tam je náš domov. I když dnes nás mnoho věcí rozděluje, bydlíme v různých městech a místech zeměkoule, oslavujeme Boha různými způsoby a na různých místech, všichni chceme mít jedno občanství – to v Království Božím. Protože bezdomovci, to jsou všichni ti, kdo nemají domov u Pána (Pavel Kosorin).

Pane Ježíši Kriste, očekáváme nové město. Město bez povodní, bez vystěhování, město dokonalé, trvalé a věčné. Přijmi nás do jeho bran. Chceme být jeho obyvateli. Amen.

Žízeň (J 4,3-34)

Čtení: Ž 122,1; J 4,3-34; Ř 5,1-2.5-8 
Písně: EZ 420, 392, 635, 673
Text kázání: J 4,15

(Ježíš) opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“ Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl ‚nač se ptáš?‘ nebo ‚proč s ní mluvíš?‘ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho prosili jeho učedníci: „Mistře, pojez něco!“ On jim řekl: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci si mezi sebou říkali: „Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?“ Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. J 4,3-34 

Přátele v Kristu, 

Je postní období. Naše sestry a bratři římští katolíci si na začátku půstu sypou popel na hlavu, což je doprovázeno slovy z první knihy Mojžíšové “Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“.
Ta věta ve mně vždycky vzbuzuje úzkost a vzpouru. Ona nemůže být pravdivá! Protože když já čtu knihu Genesis, tak čtu, že člověk, ano, byl stvořený z prachu země, ale zároveň je duchem, protože Bůh mu vdechl v chřípí dech života.
Jenomže paradox spočívá v tom, že ta věta je pravdivá v jedné situaci. Ta věta se vyskytuje ve chvíli, kdy člověk hřeší. Když hřeší, vzdaluje od sebe Boží dech života. A tehdy doopravdy zůstává jenom prach. Když člověk hřeší, přestává žít. Takže když někdy zase uslyšíme tato slova „jsi prach a v prach se navrátíš“, měla by se nám rozsvítit kontrolka s otázkou po našem vztahu s Bohem. Jsme s Ním v relaci? Půst dostáváme, abychom obnovili, nebo posílili, opravili, náš vztah s Bohem. Dostáváme ten čas, abychom v sobě vzbudili žízeň po Bohu. Abychom se sebe samých zeptali: po čem doopravdy toužíme, co si ode mne přeje Bůh. Po čem touží Bůh.

A právě o tom mluví základ dnešního kázání. Setkání Ježíše se samařskou ženou. Jaká je to scéna? Jsme prakticky na poušti. Vedle studny je hora Gerizim (Dtn 11,29), kvůli které Židé a Samařané vedou spory, nenávidí se.
Je poledne. Řekněme, že je tam kolem 40 stupňů ve stínu. Prostě horko. Vzduch je suchý, všude prach, písek. My bychom v tu dobu seděli doma a nikam v takovém horku nevyráželi.
Tak proč zrovna teď ta samařská žena jde ke studni? Třeba se vyhýbá setkání s lidmi. Chce si být jistá, že nikoho nepotká. Samozřejmě, tohle nám Bible neříká. Můžeme se jen domnívat, že si na ní ukazovali prstem. Že musela o sobě slyšet jen to nejhorší, když měla pět mužů a teď žije na hromádce. (Jo, asi jsem zapomněla říct, že se příběh odehrává v prvním století našeho letopočtu, ne dneska.)
Ta žena žila na okraji společnosti. Přála si nesetkat se s nikým. Aby nikdo nepřipomenul její hřích. Zase a znova.
A tak jde ke studni. Ale pro její neštěstí zaprvé tam někdo je, zadruhé je to Žid, a zatřetí je to muž. Prostě její noční můra. Ale je tu naděje – přece Židé a Samařané spolu nemluví. Snad ji nic neřekne.

Ale Ježíš v tom příběhu jakoby přehlíží všelijaké konvence. Začíná rozhovor jednoduše banální prosbou. „Dej mi napít!“ Má žízeň. První rovina rozhovoru je fakticky o vodě. „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká“. Rozhovor je to velmi obecný, k ničemu nevede. Samařanka mluví jenom o vodě a fyziologické potřebě. Může to tak být i s námi. Často mluvíme s Ježíšem o takových našich obyčejných věcech, obecných potřebách, o ničem hlubším. Nikdo tady neříká, že o tom s Bohem nesmíme mluvit, Ježíš tu ženu vůbec nezavrhuje, on pokračuje v rozhovoru. Ale chce se dostat k něčemu hlubšímu. Chce mluvit o největších touhách. A samařská žena je samozřejmě má. A má je obrovské. Touha po lásce, po přijetí, po poznání své vlastní hodnoty. Kdo z nás po tom netouží? Ona také hledá své štěstí, hledá někoho, kdo ji řekne: miluju tě, jsi krásná. Ale nikdo ji ho nedává. Možná ona sama to také neumí někomu jinému říct. Ale Ježíš ten rozhovor vede takovým způsobem, že se přece jen dotýká toho nejpodstatnějšího. Mluví o jejím hříchu. „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ Ježíš s ní o tom rozmlouvá takovým způsobem, že jí ta pravda nezabíjí, on ji neodsuzuje, jak zřejmě ti, před kterým se žena schovává. Říká jí všechno, co dělala, ne proto, aby ranil, ale aby léčil. Ježíš ji vidí, ne tělem, ale duší nahou. A tam, v té nahotě, ona zatoužila po Bohu. Ježíš z té pravdy o člověku začíná těžit to, co je v něm dobré, krásné. Právě to je nejkrásnější v tom příběhu. Všimněte si, prosím, že když Ježíš začíná mluvit o živé vodě, říká: „voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“. Ta voda nepochází odněkud zvenčí. Pramen té vody bude v člověku. V té Samařance také. Tím pramenem je Ježíš. To on svou přítomností může všechny její touhy realizovat. Ona už nevěřila, že může milovat, že může být šťastná. Že může s druhým člověkem hovořit. Bála se sebe, jiných, utíkala. Ježíš svou láskou činí, že samařská žena začíná žít nanovo.

Následuje přehodnocení tuh, potřeb, se kterými přichází hlavní postavy toho příběhu:

• Žena, která přišla ke studni pro vodu, protože měla žízeň, nechává svůj džbán a odchází do města.
• Žena, která přišla ke studni v poledne, aby nikoho nepotkala, běží do města k lidem a říká jim: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“
• Ježíš, který poslal své učedníky do města, aby nakoupili něco k jídlu, jim, když přicházejí, říká, že nemá hlad. 

Ježíš si nesedl k té studni, aby počkal na jídlo, Ježíš měl hlad (toužil) po něčem jiném. I slovo Ježíše z kříže „Žízním“ můžeme chápat, jako touhu po záchraně všech lidi. Nejenom Židů, ale i Samařanů. Touhu po záchraně i téhle hříšné ženy. A Samařanka Ježíšovo „žízním“ slyší a jedná podle toho. To ji proměňuje. Nenechává si to slovo jenom pro sebe. První věc, kterou dělá, je, že běží k ostatním se slovy: „potkala jsem Mesiáše. Přijďte k němu taky!“
A ti jako velbloudi s prázdnými hrby, jdou za ní ke studni. Bez vědra pijí. Od Žida berou léčivou vodu. Prosí jej, aby zůstal. Ježíš tam zůstal dva dny, a pak on mohl jít a oni zůstat.

I nám za chvíli skončí bohoslužby, i my za chvíli zůstaneme sami se sebou. Můžeme si odtud ale odnést především dvě věci:

1. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči nám samým. Promluvme si s ním o našich největších touhách. Nemějme strach mluvit s ním o tom, co je nejzávažnější. 
2. Zaposlouchejme se do Ježíšova „žízním“ vůči našim bližním. Prožijme ten čas také s druhými. Neotvírejme jenom peněženky. Podívejme se kolem sebe. Možná někdo vedle nás touží po něčem důležitým, možná touží po Bohu. Nabídněme jim také živou vodu. Prožijme půst s Ježíšovým „žízním“ po spasení.

Bože Stvořiteli, který jsi počátek, přítomnost i věčnost. Naše duše žízní po tvé pravdě, po rozpoznání a následování tvé vůle. Žízníme po tobě, živý Bohu. Amen

Štědrý večer 2012 (L 2,1-15)

Čtení: Ž 96,7-13; Fp 2,5-13; Neh 8,10-12
Písně: EZ 299, 655, 618, 297
Text kázání: L 2,1-15

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ L 2,1-15 

Milé sestry a milí bratří, milé děti! 

Kolik pohádek jste už dneska zhlédli? Kolik ještě uvidíte? U pohádek můžeme zapomenout na starosti se zdravím, starosti doma, v práci, ve škole. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí spory, lidé budou k sobě přátelštější, a svět bude plný pokoje a štěstí. Někdy mohou pohádky opravdu okouzlit.

Měli jste stejný dojem, když jste poslouchali o Marii, Josefovi, o dítěti, andělech a pastýřích v Betlémě? Není také Evangelium nádhernou pohádkou? Možná si někteří z vás mysleli: ach, kéž by i nás okouzlil tento příběh, abychom mohli zapomenout na problémy, předvánoční stres, abychom mohli doma mít opravdu krásné Vánoce. To není jenom vaše přání. Ta touha doprovází lidi už hodně dlouho.

Ale vánoční příběh nezačíná bájnými slovy "Kdysi dávno, pradávno", ale se slovy: "Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta". Takhle nezačíná pohádka. V téhle také nejsou víly, jen císař August, který nařídil sčítání lidu.

Všichni na tohle sčítání šli, také Josef a Marie. Skutečnost, že muži a ženy měli jít ke sčítání, znamenala zařazení do daňového seznamu. Ne, ani začátek vánočního příběhu nás v ničem neokouzluje. Ale když se na něj podíváme pozorně, všimneme si, že navzdory všem zmatkům se sčítáním a nervózní atmosférou, září z něho nějaký vnitřní lesk. Tak, jako tehdejší daňová politika státu nezahlušila pastýřům poselství o narození Ježíše, tak stejně i dnes nemůžeme odolat Vánocům s jejich poselstvím. Toto jednání ztělesněného Boha působí, že v tom poselství je přesvědčivá síla, v tom evangeliu, které shromažďuje dnes v kostelech davy lidí, a to i těch, kteří s nimi mají obvykle jen málo společného.

„Okamžik, námitky!“ - může někdo z vás zavolat. „Sestro farářko, a víte vůbec, jaké jsou v dnešní době Vánoce? Zdeformované, komercializované, postrádající hlubší význam! Kýčovité reklamy. Všude se ptají, jestli už mám dárky, napečeno, uklizeno, jakoby s tím Vánoce stály a padaly! Připomíná to přípravy na konec světa, letos tak aktuální téma (anebo už ani ne). Jakoby před každým Štědrým dnem lidé brali útokem obchody a dělali zásoby pro případ fatální katastrofy. Předvánoční shon pak vybublává v rodinách právě ve sváteční dny. Takové malé domácí apokalypsy…A tak každý rok! To je karikatura Vánoc, kompletní zkreslení jejich podstaty!“

Ano, vím. A přesto, dovolte mi, abych nesouhlasila s tímto myšlením. To, že se nemůžeme vzdát reklam, že nám stále není dost všech dárků, které dostaneme nebo darujeme, nás upozorňuje, že Vánoce mají v sobě něco zvláštního. A díky té nervozitě podvědomě cítíme, že s narozením Ježíše se začíná něco nezvratného. Něco, co zcela změní naše životy.

Takže co je tak zvláštního a stále fascinujícího v poselství Vánoc?

Dnes se vám narodil Spasitel. Vám – pověděl anděl. A zní to zcela jinak, než záznam v učebnicích dějepisu: „V Betlému se narodil Ježíš, který dal vzniknout křesťanskému náboženství“. To je informace, kterou se všichni učí, ale zdaleka ne všichni v ní chtějí věřit. Ale anděl Páně řekl jasně: vám. To platí ve stejné míře pro nás tady, jako i pro pastýře na polích u Betléma. Nezáleží na tom, kdo jsme, odkud přicházíme, jestli jsme věřící nebo jestli máte potíže s vírou. Dnes se vám narodil Spasitel.

A tohle je dar od Boha. Tohle je jeho dárek pro nás dneska. Takový dárek pod stromeček e… 
Ale ale... ten je prázdny – asi se stala nějaká chyba. Třeba stejná chyba, jako před týdnem na bohoslužbách. Pokud si pamatujete, před týdnem když jsem uváděla Vánoční hru, řekla jsem něco pro vás divného. Tak mi to pak říkal bratr farář. Řekla jsem, že Bůh nám daroval hřích. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co je v té větě špatného. Až po delší době jsem se podívala do slovníku, a zjistila, že v češtině slovo „darovat“ znamená jenom… darovat. Polsky totiž, slovo darovat může znamenat jak právě obdarovat někoho nějakým dárkem, taktéž může znamenat… odpustit. Takže, když jsem řekla, že Bůh nám daroval hřích, jsem tím myslela jenom to, že Bůh nám odpustil hřích, nebo že nám daroval odpuštění hříchu. Je škoda, že česky to není totéž. Protože o Vánocích bychom si nemuseli jenom darovat… dárky, ale právě si… odpouštět. Tohle je taky obrovský dar. I tohle udělal pro nás Pán. Odpustil nám hříchy. Přišel k nám jako Spasitel U

Pastýři se zhrozili, když uslyšeli tuto zprávu. Ale v zásadě, proč? My se obáváme bankrotu, jak veřejného, tak i toho skrytého v našich životech, máme strach z výčitek svědomí po špatném rozhodnutí, nebo když se nedaří. Bojíme se stáří, osamělosti a smrti. Bojíme se katastrof a teroru. A mohli bychom jistě ještě dlouho líčit zlo, které zatemňuje naše životy.

Proč se pastýři bojí? Myslím si, že se báli, protože v tu chvíli je napadlo, že jejich život bude oslepený září a už nic nebude jako dřív. V nich, stejně jako v nás, vnitřní lenost spouští strach zbavit se rutiny. Nebojte se! Nedržte se křečovitě návyků! Anděl řekl také nám: Nebojte se! Neignorujte toto poselství, Bůh přichází k nám! Jako dítě, které přichází ke každému z nás.

Vlastně, proč jako dítě? Děti v nás vyvolávají nevyčerpatelnou sílu a energii. S narozením dítěte se v nás probouzí síly, které nám umožňují překonat beznaděj, únavu a zármutek, který nás obklopuje. Bůh se stal člověkem, aby zachránil z beznaděje jak pastýře v Betlémě, tak i nás, kteří jsme se zde sešli na Štědrovečerní bohoslužbu.

Narodil se vám Spasitel, narodil se Spasitel pro tebe a mne. Přeji vám milé sestry a bratři, abyste vzali tuto zprávu do svých srdcí, odmítli strach z nového, a již nyní začali pochybovat o vlastní nevíře.

Ježíš: Bůh Spasitel, přichází a dává: 

pokoj tam, kde vládne chaos; 

lásku tam, kde vládne zášť; 

naději tam, kde vládne zoufalství; 

radost tam, kde vládne smutek; 

věrnost tam, kde vládne zrada; 

posilu tam, kde vládne bezmoc; 

vysvobození tam, kde vládne spoutanost; 

záchranu tam, kde vládne zkáza; 

život tam, kde vládne smrt; spásu - záchranu i do tvého života 

Stačí věřit a brát...

Pane Ježíši Kriste, Tobě patří sláva za všechno, co nám denně dáváš. Amen