2011/07/07
2011/03/06
Kde je můj hamburger? (L 10,38-42)
Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: !Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde." L 10,38-42
(Introit: Žalm 139,1-5, 1. čtení: Lk 10,29-37, poslání: Micheáš 4,12)
Milé sestry, milí bratři,
Je ráno. Možná zvlášť pro ty mladé příliš ráno... Stihli jste se najíst? Ptám se, protože... já občas dostávám takový hlad, že neumím přemýšlet o ničem jiném. Když to tak nechám, tak mně i nakonec začne bolet hlava. A dneska ráno byl zrovna jeden z těch dnů... takže jsem si hezky šla do města (v ledničce toho právě nebylo moc). Uvažovala jsem, kam půjdu, obešla jsem skoro celé okolí, měla jsem chuť na něco opravdu dobrého a něco, co jsem taky dlouho neměla. Tak jsem šla do McDonald's. Chtěla jsem hamburger. Měla jsem takový hlad! Tedy… ještě ho mám. Nestihla jsem pojíst, protože jsem spěchala sem, takže pokud mě omluvíte, budu jíst právě teď. Opravdu musím. (Začít otevírat papírový sáček a další věci, komentovat, pak překvapení, že chybí sám hamburger). Kde je můj hamburger?
Umíte si to představit? Měla jsem takový hlad, že jsem zapomněla na to nejdůležitější. Toužila jsem po jídlu, a ono tam není. Soustředila jsem se na hledání jídla, ale když přišel čas na jeho vyzvednutí, tak mně už nezajímalo jestli tam opravdu je. Až do teď. A to už je pozdě.
Když Ježíš a jeho učedníci cestovali, přišli do města, kde žila Marta se svou sestrou Marií. Pozvaly Ježíše do svého domova a Marta okamžitě začala pracovat, aby připravila večeři pro Ježíše. Mezitím Marie jen seděla u nohou Ježíše a naslouchala jeho učení. Marta byla naštvaná, že jí sestra nepomáhala, a proto šla k Ježíši a řekla: "Vidíš, že moje sestra mi nepomáhá? Řekni jí, aby mi pomohla!" Ježíš odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde".
Marta měla tak veliký hlad a touhu poslouchat Ježíše, tak jako já po hamburgeru, že ho k sobě pozvala, ale když už přišel čas na spotřebu toho jídla, ono tam nebylo. Když přišel čas na poslouchání Ježíše, Marta celou dobu strávila v kuchyni.
Mnoho z nás dělá stejnou chybu jako Marta. Jsme tak zaměstnáni pracováním, školou, hraním, sledováním televize, že často zapomínáme na tu nejdůležitější věc. Zapomínáme trávit čas s Ježíšem!
No… počkat. Jsem zmatená. Na jedné straně jsme dneska slyšeli v prvním čtení o pasivním zákoníkovi, kterému Ježíš vyprávěl podobenství o aktivním Samařanovi, a na druhé straně Martu, které se dostalo napomenutí právě za to, že sloužila. Jednoho trestá za nicnedělání, a druhého za to, že něco dělá… Máme sloužit, nebo poslouchat?
Odpověď není jednoduchá. Abychom ji mohli lépe najít, podívejme se na podobnosti mezi anonymním zákoníkem (učitelem Písem Svatých), a ženou jménem Marta.
1. Za prvé vidíme, že jak zákoník, tak i obyčejná žena chtějí být dokonalí ve svém oboru. Učitel Písem Svatých zná zákon, ale když se Ježíš z Nazaretu objevil, náš učitel Zákona získal novou inspiraci pro vědeckou debatu. Marta je hospodyně. V této oblasti je expertkou.
2. Za druhé oba podřídili své životy Božím věcem. Zákoník jako učitel zákona má dodržovat šest set třináct přikázání. Marta dala svůj dům k dispozici pro potřeby církví.
3. Za třetí v nich vznikly otázky víry i služby. Učitel zákona slyšel, že Ježíš zřejmě ignoruje Desatero a nyní se naskytla příležitost k posouzení, jak se věci mají. Marta ke svému překvapení zjistila, že Ježíš se chová, jako kdyby neznal pravidla života v rodině a ve společnosti.
4. Oba podrobují své názory autoritě Ježíše. Zákoník, i když vidí sám sebe jako učitele v Izraeli, svou otázku na Ježíše začíná oslovením "Mistře". Také když se Marta cítí doma jako paní domu, její žádost Ježíši začíná oslovením "Kyrie" – "Pane".
5. Ani jeden nevidí svou chybu ve svém úsilí o dokonalost. Zákoník se chtěl před Ježíšem ospravedlnit tím, že není vhodné od něho očekávat pomoc, protože má vlastní duchovní úkol. Marta se snaží ospravedlnit sebe tím, že chtěla přehodit vinu na Marii.
6. Ježíš oběma odstraňuje závoj z očí. Učiteli podobenstvím o milosrdném Samařanu, a výzvou k aktivní službě a Martě slovy: "Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde".
7. Ježíš jim pomáhá najít klíč k řešení svých problémů. Učitel je pověřen rolí dělníka, a naopak Marta je pověřena převzít roli studenta a posluchače Božího slova.
Cítíte se víc jako ten zákoník, který sedí u nohou Ježíše a nic nedělá, nebo jako Marta, která si dělá starosti a trápí pro mnoho věcí?
I zákoník i Marta se naučili to, co měli. I když byla pro každého lekce úplně jiná. I zákoníkovi i Martě Ježíš vychází vstříc. Zákoník, který učí slovem, potkává Toho, který je mužem činu. Který padl do rukou ne jen jednomu gangu chuligánů, ale celému lidstvu, který je zraněn a polomrtvý, o kom víme, že ačkoliv byl mrtvý, vstal z mrtvých. Marta, činorodý člověk, který se obvykle sklání nad zraněnými, se potkává s Tím, který je ztělesněným Slovem.
To Ježíš se přiklání k jejich cestám života, jejich způsobům smýšlení, a to proto, aby mohli zjistit, jací skutečně sami jsou, aby mohli poznat pravdu o své vlastní lásce k Bohu a bližnímu, a aby mohli přijít k pokání a s bázní uváděli ve skutek své spasení.
Starejme se jako Marie o to, co je základem našeho života, o naši duše a další růst. Ora et labora. Modli se a pracuj.
Měla jsem hlad, ale byla jsem tak nesoustředěně zaměstnaná hledáním jídla, že jsem o ně přišla. Pokud se nacházíme spolu s Martou jenom v té kuchyni, vzdáleni od Krista, smrti a vzkříšení, jsme v pokušení vidět naši službu jen jako způsob jak se ospravedlnit. Jsme lepší, když sloužíme, ale dělejme to v přítomností našeho Pana, Ježíše Krista. Jednou to může být u jeho nohou. V duchovním zamyšlení. Na bohoslužbách. V modlitební chvíli. Ale někdy jindy to může být zas cestou z Jeruzaléma do Jericha. Cestou z práce domů. Ve škole.
Kde je váš hamburger?
Ježíš řekl: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal" (J 4,34). Amen.
Otče Všemohoucí, Ty víš, že nám velice záleží na splněni svého posláni a na realizováni Tvé vůle. Vyznáváme, že chceme s bázní uvádět ve skutek své spasení a proto děkujeme Tobě za vše, co používáš k každodenním proměnám našeho smýšlení. Amen.
(Introit: Žalm 139,1-5, 1. čtení: Lk 10,29-37, poslání: Micheáš 4,12)
Milé sestry, milí bratři,
Je ráno. Možná zvlášť pro ty mladé příliš ráno... Stihli jste se najíst? Ptám se, protože... já občas dostávám takový hlad, že neumím přemýšlet o ničem jiném. Když to tak nechám, tak mně i nakonec začne bolet hlava. A dneska ráno byl zrovna jeden z těch dnů... takže jsem si hezky šla do města (v ledničce toho právě nebylo moc). Uvažovala jsem, kam půjdu, obešla jsem skoro celé okolí, měla jsem chuť na něco opravdu dobrého a něco, co jsem taky dlouho neměla. Tak jsem šla do McDonald's. Chtěla jsem hamburger. Měla jsem takový hlad! Tedy… ještě ho mám. Nestihla jsem pojíst, protože jsem spěchala sem, takže pokud mě omluvíte, budu jíst právě teď. Opravdu musím. (Začít otevírat papírový sáček a další věci, komentovat, pak překvapení, že chybí sám hamburger). Kde je můj hamburger?
Umíte si to představit? Měla jsem takový hlad, že jsem zapomněla na to nejdůležitější. Toužila jsem po jídlu, a ono tam není. Soustředila jsem se na hledání jídla, ale když přišel čas na jeho vyzvednutí, tak mně už nezajímalo jestli tam opravdu je. Až do teď. A to už je pozdě.
Když Ježíš a jeho učedníci cestovali, přišli do města, kde žila Marta se svou sestrou Marií. Pozvaly Ježíše do svého domova a Marta okamžitě začala pracovat, aby připravila večeři pro Ježíše. Mezitím Marie jen seděla u nohou Ježíše a naslouchala jeho učení. Marta byla naštvaná, že jí sestra nepomáhala, a proto šla k Ježíši a řekla: "Vidíš, že moje sestra mi nepomáhá? Řekni jí, aby mi pomohla!" Ježíš odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde".
Marta měla tak veliký hlad a touhu poslouchat Ježíše, tak jako já po hamburgeru, že ho k sobě pozvala, ale když už přišel čas na spotřebu toho jídla, ono tam nebylo. Když přišel čas na poslouchání Ježíše, Marta celou dobu strávila v kuchyni.
Mnoho z nás dělá stejnou chybu jako Marta. Jsme tak zaměstnáni pracováním, školou, hraním, sledováním televize, že často zapomínáme na tu nejdůležitější věc. Zapomínáme trávit čas s Ježíšem!
No… počkat. Jsem zmatená. Na jedné straně jsme dneska slyšeli v prvním čtení o pasivním zákoníkovi, kterému Ježíš vyprávěl podobenství o aktivním Samařanovi, a na druhé straně Martu, které se dostalo napomenutí právě za to, že sloužila. Jednoho trestá za nicnedělání, a druhého za to, že něco dělá… Máme sloužit, nebo poslouchat?
Odpověď není jednoduchá. Abychom ji mohli lépe najít, podívejme se na podobnosti mezi anonymním zákoníkem (učitelem Písem Svatých), a ženou jménem Marta.
1. Za prvé vidíme, že jak zákoník, tak i obyčejná žena chtějí být dokonalí ve svém oboru. Učitel Písem Svatých zná zákon, ale když se Ježíš z Nazaretu objevil, náš učitel Zákona získal novou inspiraci pro vědeckou debatu. Marta je hospodyně. V této oblasti je expertkou.
2. Za druhé oba podřídili své životy Božím věcem. Zákoník jako učitel zákona má dodržovat šest set třináct přikázání. Marta dala svůj dům k dispozici pro potřeby církví.
3. Za třetí v nich vznikly otázky víry i služby. Učitel zákona slyšel, že Ježíš zřejmě ignoruje Desatero a nyní se naskytla příležitost k posouzení, jak se věci mají. Marta ke svému překvapení zjistila, že Ježíš se chová, jako kdyby neznal pravidla života v rodině a ve společnosti.
4. Oba podrobují své názory autoritě Ježíše. Zákoník, i když vidí sám sebe jako učitele v Izraeli, svou otázku na Ježíše začíná oslovením "Mistře". Také když se Marta cítí doma jako paní domu, její žádost Ježíši začíná oslovením "Kyrie" – "Pane".
5. Ani jeden nevidí svou chybu ve svém úsilí o dokonalost. Zákoník se chtěl před Ježíšem ospravedlnit tím, že není vhodné od něho očekávat pomoc, protože má vlastní duchovní úkol. Marta se snaží ospravedlnit sebe tím, že chtěla přehodit vinu na Marii.
6. Ježíš oběma odstraňuje závoj z očí. Učiteli podobenstvím o milosrdném Samařanu, a výzvou k aktivní službě a Martě slovy: "Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde".
7. Ježíš jim pomáhá najít klíč k řešení svých problémů. Učitel je pověřen rolí dělníka, a naopak Marta je pověřena převzít roli studenta a posluchače Božího slova.
Cítíte se víc jako ten zákoník, který sedí u nohou Ježíše a nic nedělá, nebo jako Marta, která si dělá starosti a trápí pro mnoho věcí?
I zákoník i Marta se naučili to, co měli. I když byla pro každého lekce úplně jiná. I zákoníkovi i Martě Ježíš vychází vstříc. Zákoník, který učí slovem, potkává Toho, který je mužem činu. Který padl do rukou ne jen jednomu gangu chuligánů, ale celému lidstvu, který je zraněn a polomrtvý, o kom víme, že ačkoliv byl mrtvý, vstal z mrtvých. Marta, činorodý člověk, který se obvykle sklání nad zraněnými, se potkává s Tím, který je ztělesněným Slovem.
To Ježíš se přiklání k jejich cestám života, jejich způsobům smýšlení, a to proto, aby mohli zjistit, jací skutečně sami jsou, aby mohli poznat pravdu o své vlastní lásce k Bohu a bližnímu, a aby mohli přijít k pokání a s bázní uváděli ve skutek své spasení.
Starejme se jako Marie o to, co je základem našeho života, o naši duše a další růst. Ora et labora. Modli se a pracuj.
Měla jsem hlad, ale byla jsem tak nesoustředěně zaměstnaná hledáním jídla, že jsem o ně přišla. Pokud se nacházíme spolu s Martou jenom v té kuchyni, vzdáleni od Krista, smrti a vzkříšení, jsme v pokušení vidět naši službu jen jako způsob jak se ospravedlnit. Jsme lepší, když sloužíme, ale dělejme to v přítomností našeho Pana, Ježíše Krista. Jednou to může být u jeho nohou. V duchovním zamyšlení. Na bohoslužbách. V modlitební chvíli. Ale někdy jindy to může být zas cestou z Jeruzaléma do Jericha. Cestou z práce domů. Ve škole.
Kde je váš hamburger?
Ježíš řekl: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal" (J 4,34). Amen.
Otče Všemohoucí, Ty víš, že nám velice záleží na splněni svého posláni a na realizováni Tvé vůle. Vyznáváme, že chceme s bázní uvádět ve skutek své spasení a proto děkujeme Tobě za vše, co používáš k každodenním proměnám našeho smýšlení. Amen.
2011/02/13
Pozvání na svatbu (Mt 25,1-13)
1 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. 2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3 Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. 4 Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. 5 Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. 6 Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ 7 Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. 8 Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ 9 Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ 10 Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. 11 Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ 12 Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ 13 Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. Matouš 25,1-13. (Žalm 85,9-14, 2 Pt 3,9)
Sestry a bratři,
Dnešní příběh mluví o Božím království i o čekání na ně. Přirovnává je ke svatební hostině, která je sama o sobě příjemná a radostná, a zároveň k ní patří i společenství. Ale nezdá se vám, že to podobenství je jako z filmu? Z oficiálních informací distributora, z Bible, se dozvídáme, že jsou tam kladní i záporní hrdinové, dramatické zvraty v příběhu, svatba, ale také nudná chvíle, kdy dokonce i diváci by si chtěli zdřímnout. Místo této akce je někde před domem svatební hostiny, čas akce je večer až půlnoc. V hlavních rolích je především deset družiček, které jsou rozdělené na ty dobré a ty špatné: rozumné jako kladní hrdinové mají svůj happyend a pošetilé, jako záporní hrdinové jsou potrestáni.
Ten příběh se vykládá různě. Zmíním tady dvě interpretace. Ta první, tradiční, se soustředí na to, že v členech církve vidí družičky pozvané na svatební hostinu. Připravují se na ni jako na Beránkovu svatbu a na ženicha, kterým je Ježíš.
Toto blahoslavené pozvání na Beránkovou svatbu platí všem v církvi. Avšak ne všichni na ni dojdou. Při příchodu ženichově se ukáže pošetilost družiček, jejichž lampy dohasly, poněvadž s odkladem příchodu nepočítaly. Nemyslely prozíravě na budoucnost, jejich počínání nekladlo pevné základy pro delší období života. Neznamená to, že nemyslely na den příchodu Páně. Avšak chybělo jim právě v rozhodnou chvíli světlo.
Odpovědí na otázku, co znamená ten olej, jsou dané dost konfesijně: buď dobré skutky, nebo víra, modlitební život, čtení Bible. Ta tradiční interpretace považuje olej za něco nedělitelného, o co se nejde rozdělit z podstaty věci, a který zastupuje všechno, co si člověk během svého života osvojil. Křesťane jako ty družičky si podle svého vyznání nalívají do svých lamp to, co považují za nejdůležitější.
V podobenství zaznívá taky definitivně řečeno pošetilým družičkám slovo soudu: neznám vás. Totiž být v církvi ještě neznamená spásu. I v ní jsme pod Božím soudem, abychom činili pokání.
Rozumné družičky si vzaly olej navíc. Nežily jen přítomností. Nezanedbávaly své povinnosti vůči bližním a Bohu, přestože Pán se svým příchodem prodléval. Žily v očekávání Jeho příchodu, v odpovědnosti vůči Němu. Jejich příslušnost k církvi nebyla jen vnější, formální, společenská, byla založena na životě, který svítil jako světlo před lidmi a vydával stálé svědectví o Kristu.
Tak, jak příchod ženicha překvapil všech deset družiček, tak i příchod Krista se stane náhle a nečekaně. Podobenství o družičkách je vždycky napomenutím, abychom byli bdělí jako ty rozumné panny.
Druhá interpretace tohoto podobenství je netradiční. Opírá se na názoru, že olejem mohlo být něco ve skutečnosti dělitelného. A v tom smyslu ty rozumné družičky taky byly pošetilé. Nebylo to hezké, že se o olej nerozdělily. Ale proč se tak chovaly? Možná ani ony neměly nazbyt, možná se prostě sobecky nechtěly podělit. To trochu připomíná konkurenční boj.
Ta druhá interpretace klade otázky. A co kdyby si ty pošetilé panny připustily, že na oleji a na jejich lampách zas až tak moc nezáleží? Snad nebyla jejich největší chyba, že neměly dost oleje. Co, jestli jejich největší chybou bylo, že si myslely, že bez něho to nepůjde? Možná myslely, že jim něco chybí, že si musí ještě něco obstarat? Možná by stačilo, kdyby se nedaly přemluvit, zůstaly tam a čekaly na ženicha i bez oleje. Nebo kdyby si rozdělily olej mezi sebe, snad by stihly příchod ženicha?
Rozumné nechtěly půjčit nebo dát ze svého, a navíc daly těm pošetilým tu nejhorší možnou radu. To je jako když nechceme podpořit ty, kterým došla víra a dech. Možná začínáme odsuzovat? A co když jednou bude chybět ten olej nám? Když my budeme chtít půjčit od někoho jiného. Podobenství je varováním i před církevní příslušností, která se v očekávání Kristova příchodu nepromítá do života, která nesvítí před lidmi.
Nemáme ale nárok na rozlišování, do kterých skupin patříme. Mezi nimi neexistuje moc rozdílů. Stejně usnuly všechny. A tohle jim nikdo nemá za zlé. Ani jedněm. Ale podobenství klade důraz na to, že na volání ženich je tu, jděte mu naproti!, pošetile družičky šly pryč. Ano, Bůh nám odpouští, ale jestli akorát budeme někde jinde, než On po nás chce, nenajdeme se na svatbě. Kvůli tomu podobenství končí výzvou k bdělosti, tj. připravenosti i na delší čekání.
Dnešní podobenství je tedy varováním pro ty, kteří se cítí jako pošetilé, dohasínající družičky, ale taky výzvou k bdělosti pro ty rozumné. Ano, i v církvi jsme pod Božím soudem, abychom činili pokání. Ale jsme také pod Božím zaslíbením slavné hostiny v nebesích. Těšíme se ni?
Už známe závěr tohoto podobenství. Ale náš příběh, náš film, se ještě natáčí. Bůh je režizér, ale do scénáře mluvit můžeme. Proto buďme bděli, abychom tak, jak to je v závěrečných titulkách filmů, taky všechna naše jména našli v Knize života. Amen.
Sestry a bratři,
Dnešní příběh mluví o Božím království i o čekání na ně. Přirovnává je ke svatební hostině, která je sama o sobě příjemná a radostná, a zároveň k ní patří i společenství. Ale nezdá se vám, že to podobenství je jako z filmu? Z oficiálních informací distributora, z Bible, se dozvídáme, že jsou tam kladní i záporní hrdinové, dramatické zvraty v příběhu, svatba, ale také nudná chvíle, kdy dokonce i diváci by si chtěli zdřímnout. Místo této akce je někde před domem svatební hostiny, čas akce je večer až půlnoc. V hlavních rolích je především deset družiček, které jsou rozdělené na ty dobré a ty špatné: rozumné jako kladní hrdinové mají svůj happyend a pošetilé, jako záporní hrdinové jsou potrestáni.
Ten příběh se vykládá různě. Zmíním tady dvě interpretace. Ta první, tradiční, se soustředí na to, že v členech církve vidí družičky pozvané na svatební hostinu. Připravují se na ni jako na Beránkovu svatbu a na ženicha, kterým je Ježíš.
Toto blahoslavené pozvání na Beránkovou svatbu platí všem v církvi. Avšak ne všichni na ni dojdou. Při příchodu ženichově se ukáže pošetilost družiček, jejichž lampy dohasly, poněvadž s odkladem příchodu nepočítaly. Nemyslely prozíravě na budoucnost, jejich počínání nekladlo pevné základy pro delší období života. Neznamená to, že nemyslely na den příchodu Páně. Avšak chybělo jim právě v rozhodnou chvíli světlo.
Odpovědí na otázku, co znamená ten olej, jsou dané dost konfesijně: buď dobré skutky, nebo víra, modlitební život, čtení Bible. Ta tradiční interpretace považuje olej za něco nedělitelného, o co se nejde rozdělit z podstaty věci, a který zastupuje všechno, co si člověk během svého života osvojil. Křesťane jako ty družičky si podle svého vyznání nalívají do svých lamp to, co považují za nejdůležitější.
V podobenství zaznívá taky definitivně řečeno pošetilým družičkám slovo soudu: neznám vás. Totiž být v církvi ještě neznamená spásu. I v ní jsme pod Božím soudem, abychom činili pokání.
Rozumné družičky si vzaly olej navíc. Nežily jen přítomností. Nezanedbávaly své povinnosti vůči bližním a Bohu, přestože Pán se svým příchodem prodléval. Žily v očekávání Jeho příchodu, v odpovědnosti vůči Němu. Jejich příslušnost k církvi nebyla jen vnější, formální, společenská, byla založena na životě, který svítil jako světlo před lidmi a vydával stálé svědectví o Kristu.
Tak, jak příchod ženicha překvapil všech deset družiček, tak i příchod Krista se stane náhle a nečekaně. Podobenství o družičkách je vždycky napomenutím, abychom byli bdělí jako ty rozumné panny.
Druhá interpretace tohoto podobenství je netradiční. Opírá se na názoru, že olejem mohlo být něco ve skutečnosti dělitelného. A v tom smyslu ty rozumné družičky taky byly pošetilé. Nebylo to hezké, že se o olej nerozdělily. Ale proč se tak chovaly? Možná ani ony neměly nazbyt, možná se prostě sobecky nechtěly podělit. To trochu připomíná konkurenční boj.
Ta druhá interpretace klade otázky. A co kdyby si ty pošetilé panny připustily, že na oleji a na jejich lampách zas až tak moc nezáleží? Snad nebyla jejich největší chyba, že neměly dost oleje. Co, jestli jejich největší chybou bylo, že si myslely, že bez něho to nepůjde? Možná myslely, že jim něco chybí, že si musí ještě něco obstarat? Možná by stačilo, kdyby se nedaly přemluvit, zůstaly tam a čekaly na ženicha i bez oleje. Nebo kdyby si rozdělily olej mezi sebe, snad by stihly příchod ženicha?
Rozumné nechtěly půjčit nebo dát ze svého, a navíc daly těm pošetilým tu nejhorší možnou radu. To je jako když nechceme podpořit ty, kterým došla víra a dech. Možná začínáme odsuzovat? A co když jednou bude chybět ten olej nám? Když my budeme chtít půjčit od někoho jiného. Podobenství je varováním i před církevní příslušností, která se v očekávání Kristova příchodu nepromítá do života, která nesvítí před lidmi.
Nemáme ale nárok na rozlišování, do kterých skupin patříme. Mezi nimi neexistuje moc rozdílů. Stejně usnuly všechny. A tohle jim nikdo nemá za zlé. Ani jedněm. Ale podobenství klade důraz na to, že na volání ženich je tu, jděte mu naproti!, pošetile družičky šly pryč. Ano, Bůh nám odpouští, ale jestli akorát budeme někde jinde, než On po nás chce, nenajdeme se na svatbě. Kvůli tomu podobenství končí výzvou k bdělosti, tj. připravenosti i na delší čekání.
Dnešní podobenství je tedy varováním pro ty, kteří se cítí jako pošetilé, dohasínající družičky, ale taky výzvou k bdělosti pro ty rozumné. Ano, i v církvi jsme pod Božím soudem, abychom činili pokání. Ale jsme také pod Božím zaslíbením slavné hostiny v nebesích. Těšíme se ni?
Už známe závěr tohoto podobenství. Ale náš příběh, náš film, se ještě natáčí. Bůh je režizér, ale do scénáře mluvit můžeme. Proto buďme bděli, abychom tak, jak to je v závěrečných titulkách filmů, taky všechna naše jména našli v Knize života. Amen.
2011/01/09
Bohoslužby rodinné - Sám doma (L 2,40-52)
Ježíš jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Lk 2,49 (Lk 2,40-52)
Kdo z vás viděl film Sam doma?
„Mám pocit, že jsme doma nechali něco důležitého...“, sdělí paní McCallisterová manželovi na palubě letadla směřujícího přes Atlantik do Paříže. To ještě netuší, že to co doma zapomněli je nejmladší člen jejich početné rodiny, Kevin. Tak začíná nejúspěšnější film roku 1990, vánoční komedie o zapomenutém synkovi a dvou nešikovných lupičích. Pro mne ještě donedávna do vánoční nálady patřilo nutně podívat se na ten film.
Dnešním základem kázání je podobný příběh jak v tom filmu. Nacházíme ne něho v Bible jenom u Evangelisty Lukáše.
Přečtu vám ho ještě jednou po verších. A protože jsem tam něco změnila, po každém z nich řeknete, jestli je to Pravda nebo lež:
40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
41 Každý rok chodívali jeho rodiče o vánočních (velikonočních) svátcích do Jeruzaléma.
42 Také když my bylo dvacet (dvanáct) let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem.
43 A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.
44 Protože se domnívali, že je někde s ostatními doutníky (poutníky), ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými.
45 Takže když ho nenalezli, šli dál domů (vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě).
46 Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky.
47 Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
48 Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hlídali (hledali)."
49 On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o meč (věc) mého Otce?"
50 Ale oni jeho slovu neporozuměli.
51 Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.
52 A Ježíš prospíval na duhu (duchu) i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Josef a Marie bydleli v Nazaretě, v malém městečku, které leželo v galilejských horách. Tu Ježíš vyrůstal a neodlišoval se od ostatních nazaretských chlapců. Otec Josef byl tesař. Několikrát do roka odcházel do Jeruzaléma na slavnost, při které se scházelo veliké množství věřících. Tam Pánu Bohu poděkoval za všechno dobré, co od Něho dostává. Po každé, když se po několika dnech vrátil, dlouze vyprávěl o tom, co v Jeruzalémě zažil. Ježíš vždy pozorně naslouchal a těšil se, jak jednou také půjde s otcem. Matka Marie byla doma. Ježíš chodil také do školy. Ta byla docela jiná než dnešní. Říkalo se jí synagóga. Scházeli se tu dospělí muži města k bohoslužbám a děti se učily číst knihy Zákona a rozumět jim. Toto vyučování trvalo až do dvanácti let. Pak byl chlapec prohlášen za dospělého. Od té doby se už sám musel řídit Božími nařízeními a směl se účastnit slavností v Jeruzalémě. Holky se učily doma u svých matek.
[Vtip:] Učitelka nedělní školy se ptá proč Josef a Marie vzali Ježíše s sebou do Jeruzaléma. Malé dítě odpovídá: „Nemohli sehnat nikoho, kdo by jim ho pohlídal“.
Má někdo z vás tady dvanáct let? Víte, že v Izraeli byli už dvanáctiletí chlapci prohlášeni za dospělé? Do té doby byl otec povinen seznamovat syna se Zákonem a cvičil ho v ustanoveních Zákona, od jednoduchých až po náročná; po této době přejímal zodpovědnost za plnění Zákona sám syn.
Když bylo Ježíši dvanáct let, byl i on prohlášen za dospělého. Začal se připravovat na cestu do chrámu. Bylo to na jaře, v době, kdy Izraelci slavili velikonoce. Ježíš se na cestu do Jeruzaléma velice těšil. Byl zvědavý na chrám i na celou slavnost. Vždyť to zatím znal jenom z vyprávění.
Jednoho rána vyšli. Nejenom Josef, Marie a Ježíš, ale všichni, kteří mohli jít. Nečekala je snadná cesta. Museli jít pěšky celé tři dny. Šli po kamenitých cestách přes mnoho kopců.
A už bylo v dálce vidět město Jeruzalém a také chrám, který stál vysoko na hoře Sión. Sem směřovalo o velikonocích velké množství poutníků ze všech koutů země. V jeruzalémském chrámě se účastnili bohoslužeb, přinášeli oběti a modlili se.
Z chrámu odházeli do města. Bylo třeba najít nějakou vhodnou místnost a připravit ji ke společné slavnostní večeři. A když bylo všechno hotovo, zasedli všichni ke stolu. Připomínali si vše, co se odehrávalo kdysi dávno v Egyptě, když odtud jejich praotcové odcházeli z otroctví.
Byla to židovská paschální večeře, o které jsme se učili minuly týden na dorostu. Pamatujete si? Během té večeře chléb a víno se podávají dokola a všichni jedí a pijí. Takovým způsobem slavil se svými přáteli paschální večeři také Ježíš naposledy, když byli v Jeruzalémě, krátce před tím než zemřel na kříži. Vzal chléb, vzdal díky, lámal a podával dál. Stejně pak s kalichem. A ta večeře od té doby připomíná nám Ježíše, jeho umírání ale i slavnostní hostinu, na kterou čekáme v Božím království. Proto se v církvi tuto večeři stále slaví. Dneska i my budeme pozváni k Večeři Páně.
Když ty slavnostní dny skončily, začali se všichni rozcházet. Domů se vypravili i Josef s Marií. Sice Ježíše při odchodu neviděli, ale nelámali si s tím hlavu. Mysleli si, že Ježíš je někde vpředu s těmi, kdo se starají o to, aby bylo kde přenocovat. Ale když ho ani večer neviděli a nikdo o něm nevěděl, začali mít strach. Marie možná i udělala tak jak to v tom filmu „Sám doma“ udělala paní McCallisterová: "Ježíši!".
Ráno se rozhodli, že se vrátí do Jeruzaléma. Měli o něj velikou starost, aby se mu nepřihodilo něco zlého. Ale hledali Ježíše hrozně dlouho. Až po třech dnech je napadlo, aby se šli podívat do chrámu. Šikovní, že? A byli velice překvapeni. Ježíš seděl mezi znalci Bible a vážné s nimi rozmlouval. Ti se náramně podivovali, jak tenhle chlapec z Bibli rozumí.
Když Marie uviděla Ježíše, zhluboka si oddychla. Ale přesto mu plná bolesti a starosti pověděla: Co tu děláš? Víš, co jsme se tě nahledali a jaký jsme měli o tebe strach? A Ježíš jí laskavě odpověděl: Proč máš o mne takovou starost? Což nevíš, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Proto jsem zůstal v chrámě.
Marie a Josef nepochopili, co Ježíš řekl. Ježíš cítil se v tom chrámě jako doma. U Svého Otce. Stalo se vám někdy, že jste se těšili do kostela? Zaradovali jste se, když vám bylo řečeno jako v dnešním žalmu: Půjdem do Hospodinova domu?
Bible říká, že pak Ježíš vstal a spolu s rodiči se vrátil do Nazareta. Poslouchal je ve všem.
Ježíš opravdu způsobil rodičům starost. Jenže on nebyl jen synem Josefa a Marie. Byl to Syn Boží i věděl, že předně musí myslet na to, co činí, mluví a chce Jeho nebeský Otec. Proto byl dům Boží v Jeruzalémě pro Něho důležitější než dům Josefa a Marie v Nazaretě. Proto dal Bohu přednost i před svými nazaretskými rodiči. Ježíš je příkladem pro všechny děti v tom, jak poslouchat své rodiče ale taký, že je dobře v neděli ráno vstat a jit do kostela, do společnosti.
Žijeme s tatínkem a maminkou, máme je rádi, nechceme jim dělat starosti. Ale nezapomínejme, že máme Otce v nebesích: my i oni. Jejich i naše místo je u Něho, v Jeho blízkosti.
Prosíme za děti, aby ctily své otce i matky, byly jim vděčny a ve stáří o ně pečovaly. Prosíme, aby rodiče před svými dětmi respektovali Tebe, a Tvoji autoritu a slávu. Amen.
Kdo z vás viděl film Sam doma?
„Mám pocit, že jsme doma nechali něco důležitého...“, sdělí paní McCallisterová manželovi na palubě letadla směřujícího přes Atlantik do Paříže. To ještě netuší, že to co doma zapomněli je nejmladší člen jejich početné rodiny, Kevin. Tak začíná nejúspěšnější film roku 1990, vánoční komedie o zapomenutém synkovi a dvou nešikovných lupičích. Pro mne ještě donedávna do vánoční nálady patřilo nutně podívat se na ten film.
Dnešním základem kázání je podobný příběh jak v tom filmu. Nacházíme ne něho v Bible jenom u Evangelisty Lukáše.
Přečtu vám ho ještě jednou po verších. A protože jsem tam něco změnila, po každém z nich řeknete, jestli je to Pravda nebo lež:
40 Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
41 Každý rok chodívali jeho rodiče o vánočních (velikonočních) svátcích do Jeruzaléma.
42 Také když my bylo dvacet (dvanáct) let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem.
43 A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli.
44 Protože se domnívali, že je někde s ostatními doutníky (poutníky), ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými.
45 Takže když ho nenalezli, šli dál domů (vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě).
46 Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky.
47 Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
48 Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hlídali (hledali)."
49 On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o meč (věc) mého Otce?"
50 Ale oni jeho slovu neporozuměli.
51 Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.
52 A Ježíš prospíval na duhu (duchu) i na těle a byl milý Bohu i lidem.
Josef a Marie bydleli v Nazaretě, v malém městečku, které leželo v galilejských horách. Tu Ježíš vyrůstal a neodlišoval se od ostatních nazaretských chlapců. Otec Josef byl tesař. Několikrát do roka odcházel do Jeruzaléma na slavnost, při které se scházelo veliké množství věřících. Tam Pánu Bohu poděkoval za všechno dobré, co od Něho dostává. Po každé, když se po několika dnech vrátil, dlouze vyprávěl o tom, co v Jeruzalémě zažil. Ježíš vždy pozorně naslouchal a těšil se, jak jednou také půjde s otcem. Matka Marie byla doma. Ježíš chodil také do školy. Ta byla docela jiná než dnešní. Říkalo se jí synagóga. Scházeli se tu dospělí muži města k bohoslužbám a děti se učily číst knihy Zákona a rozumět jim. Toto vyučování trvalo až do dvanácti let. Pak byl chlapec prohlášen za dospělého. Od té doby se už sám musel řídit Božími nařízeními a směl se účastnit slavností v Jeruzalémě. Holky se učily doma u svých matek.
[Vtip:] Učitelka nedělní školy se ptá proč Josef a Marie vzali Ježíše s sebou do Jeruzaléma. Malé dítě odpovídá: „Nemohli sehnat nikoho, kdo by jim ho pohlídal“.
Má někdo z vás tady dvanáct let? Víte, že v Izraeli byli už dvanáctiletí chlapci prohlášeni za dospělé? Do té doby byl otec povinen seznamovat syna se Zákonem a cvičil ho v ustanoveních Zákona, od jednoduchých až po náročná; po této době přejímal zodpovědnost za plnění Zákona sám syn.
Když bylo Ježíši dvanáct let, byl i on prohlášen za dospělého. Začal se připravovat na cestu do chrámu. Bylo to na jaře, v době, kdy Izraelci slavili velikonoce. Ježíš se na cestu do Jeruzaléma velice těšil. Byl zvědavý na chrám i na celou slavnost. Vždyť to zatím znal jenom z vyprávění.
Jednoho rána vyšli. Nejenom Josef, Marie a Ježíš, ale všichni, kteří mohli jít. Nečekala je snadná cesta. Museli jít pěšky celé tři dny. Šli po kamenitých cestách přes mnoho kopců.
A už bylo v dálce vidět město Jeruzalém a také chrám, který stál vysoko na hoře Sión. Sem směřovalo o velikonocích velké množství poutníků ze všech koutů země. V jeruzalémském chrámě se účastnili bohoslužeb, přinášeli oběti a modlili se.
Z chrámu odházeli do města. Bylo třeba najít nějakou vhodnou místnost a připravit ji ke společné slavnostní večeři. A když bylo všechno hotovo, zasedli všichni ke stolu. Připomínali si vše, co se odehrávalo kdysi dávno v Egyptě, když odtud jejich praotcové odcházeli z otroctví.
Byla to židovská paschální večeře, o které jsme se učili minuly týden na dorostu. Pamatujete si? Během té večeře chléb a víno se podávají dokola a všichni jedí a pijí. Takovým způsobem slavil se svými přáteli paschální večeři také Ježíš naposledy, když byli v Jeruzalémě, krátce před tím než zemřel na kříži. Vzal chléb, vzdal díky, lámal a podával dál. Stejně pak s kalichem. A ta večeře od té doby připomíná nám Ježíše, jeho umírání ale i slavnostní hostinu, na kterou čekáme v Božím království. Proto se v církvi tuto večeři stále slaví. Dneska i my budeme pozváni k Večeři Páně.
Když ty slavnostní dny skončily, začali se všichni rozcházet. Domů se vypravili i Josef s Marií. Sice Ježíše při odchodu neviděli, ale nelámali si s tím hlavu. Mysleli si, že Ježíš je někde vpředu s těmi, kdo se starají o to, aby bylo kde přenocovat. Ale když ho ani večer neviděli a nikdo o něm nevěděl, začali mít strach. Marie možná i udělala tak jak to v tom filmu „Sám doma“ udělala paní McCallisterová: "Ježíši!".
Ráno se rozhodli, že se vrátí do Jeruzaléma. Měli o něj velikou starost, aby se mu nepřihodilo něco zlého. Ale hledali Ježíše hrozně dlouho. Až po třech dnech je napadlo, aby se šli podívat do chrámu. Šikovní, že? A byli velice překvapeni. Ježíš seděl mezi znalci Bible a vážné s nimi rozmlouval. Ti se náramně podivovali, jak tenhle chlapec z Bibli rozumí.
Když Marie uviděla Ježíše, zhluboka si oddychla. Ale přesto mu plná bolesti a starosti pověděla: Co tu děláš? Víš, co jsme se tě nahledali a jaký jsme měli o tebe strach? A Ježíš jí laskavě odpověděl: Proč máš o mne takovou starost? Což nevíš, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Proto jsem zůstal v chrámě.
Marie a Josef nepochopili, co Ježíš řekl. Ježíš cítil se v tom chrámě jako doma. U Svého Otce. Stalo se vám někdy, že jste se těšili do kostela? Zaradovali jste se, když vám bylo řečeno jako v dnešním žalmu: Půjdem do Hospodinova domu?
Bible říká, že pak Ježíš vstal a spolu s rodiči se vrátil do Nazareta. Poslouchal je ve všem.
Ježíš opravdu způsobil rodičům starost. Jenže on nebyl jen synem Josefa a Marie. Byl to Syn Boží i věděl, že předně musí myslet na to, co činí, mluví a chce Jeho nebeský Otec. Proto byl dům Boží v Jeruzalémě pro Něho důležitější než dům Josefa a Marie v Nazaretě. Proto dal Bohu přednost i před svými nazaretskými rodiči. Ježíš je příkladem pro všechny děti v tom, jak poslouchat své rodiče ale taký, že je dobře v neděli ráno vstat a jit do kostela, do společnosti.
Žijeme s tatínkem a maminkou, máme je rádi, nechceme jim dělat starosti. Ale nezapomínejme, že máme Otce v nebesích: my i oni. Jejich i naše místo je u Něho, v Jeho blízkosti.
Prosíme za děti, aby ctily své otce i matky, byly jim vděčny a ve stáří o ně pečovaly. Prosíme, aby rodiče před svými dětmi respektovali Tebe, a Tvoji autoritu a slávu. Amen.
2010/12/31
Silvestrovská Travná 2010/2011 (Ex 20,1-3)
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Ex 20,1-3
Milí přátele... Ahoj! Jste tady, nebo co?? :)
Tento týden slyšeli jsme už o asertivitě, o tom, že Ježíš není normální. Vtipné téma, vtipní lide, vtipná atmosféra, ale... velmi nevtipní základ kázání. První přikázání. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Aha... Cože? to už nemůžeme si vybrat? Když někdo slyší, co se smí a co nesmí – má většinou pocit, že se mu někdo příliš plete do života. Nemáme rádi NAsertivni chování. Když někdo prosazuje vlastní názor bez ohledu na ostatní. Když nám někdo poroučí a organizuje život. Touha po nezávislosti bývá také jedním z hlavních důvod, proč dnes mnoho lidí nechce věřit v Boha. Nejde o to, že by nedovedli nebo nemohli uvěřit. Ve skutečnosti nechtějí nikoho poslouchat a ničemu se podřizovat. Všichni toužíme po samostatnosti. Bychom si mohli vybírat sami.
AHA! Ale teď se nám připomínají chvíle, kdy nám bylo špatně, kdy jsme někoho potřebovali do rozhovoru, někoho se poradit. Jsme rádi, když máme někoho, na jehož doporučení a zkušenosti se může spolehnout.
AHA! Něco nás zrovna napadlo! Té Boží přikázání možná nejsou prosazující ale jsou jako ti naši přátele! Desatero je pro nás jako zábrana před propastí, do které bychom hnáni svými touhami, brzy spadli. Ano, nikdo z nás nechce být omezován. Ale když se octne sám v hlubokém lese, je mu k ničemu, že si může jít, kam chce. Je vděčný za každou šipku, která mu ukáže cestu. Boží přikázání není rozkaz, ale "pomoc".
A dnešní pomoc rádi nám, že Hospodin je náš Bůh. On nás vyvede z každého problému, otroctví. Už nikdy se nemusíme obracet k jiným bohům. On sám nám dá všechno, co potřebujeme.
Totiž Bohem - tj. silou, která ovlivňuje a určuje náš život - se nám stává všechno, čeho se bojíme, co nekriticky, neasertivně, obdivujeme, po čem marně toužíme, co nás ovládá, bez čeho nemůžeme být, komu sloužíme a co nad námi má moc. Všechny tyto věci i lidi, bez kterých nemůžeme žít, dřív nebo později ztratíme. A pro co pak budeme žít? Tímto způsobem rychle se najdeme s depresi.
Nikomu jinému než Hospodinu na lidech tak nezáleží. Jako Ježíš Kristus se stal člověkem, odpustil nám naše hříchy a vstal z mrtvých. Tím nám dal naději a svobodu, jako nikdo jiný. Dnes také nás zve k Večeří Páně. Jít za ním bude vždycky projevem naší důvěry. Nikdo nás k té cestě nepřinutí. Nikdo za nás však to rozhodnutí také neudělá. Ježíš nebo co? Jít nebo nejít Boží cestou zůstává nejvyšším naplněním naší svobody.
Rok 2010 se konči. Možná mate strach. Možná ten rok bude pro vás těžký. Možná by jste si chtěli udělat nějaké rozhodnuti pro příští rok. Napsali jsme si na papírech dneska naše starosti, představy o roce 2011, prosby. A Bůh v odpovědi na to nám říká:
Jsem jiný než všechno, co znáš. Jsem tu však pro tebe. Jsi můj. Nikdo jiný na tebe nemá právo. Nikdo jiný ti nemůže zkazit život. Nikdo jiný si tě nemůže koupit ani učinit šťastným. Já jsem život. Já jsem s tebou byl v uplynulým roce. Já s tebou budu i v příštím roce. Jen já jsem tvým pánem. Já jediný. Jsem tvým soudcem i obhájcem. Já sám tě potrestám a já ti také odpustím. Jsem příčinou tvé radostí i výčitek svědomí. Všechno, co kolem sebe vidíš a tušíš - je v mých rukou. Všechno, co tě trápí, čeho se bojíš i po čem toužíš – to vše vyřešíme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný nám do toho nemá, co mluvit. Ať se dostaneš v životě do jakékoli situace, vždycky smíš hledat pomoc a naději u Mne. Na světě není místa, kde bych s tebou nebyl. Proto ti pravím: Ničeho se neboj. Před ničím se nekrč. U nikoho neškemrej. Nikomu se neklaň. Nikomu se nezavazuj. Jsi pouze můj.
Amen.
S pomocí: http://brno1.evangnet.cz/node/144
Milí přátele... Ahoj! Jste tady, nebo co?? :)
Tento týden slyšeli jsme už o asertivitě, o tom, že Ježíš není normální. Vtipné téma, vtipní lide, vtipná atmosféra, ale... velmi nevtipní základ kázání. První přikázání. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Aha... Cože? to už nemůžeme si vybrat? Když někdo slyší, co se smí a co nesmí – má většinou pocit, že se mu někdo příliš plete do života. Nemáme rádi NAsertivni chování. Když někdo prosazuje vlastní názor bez ohledu na ostatní. Když nám někdo poroučí a organizuje život. Touha po nezávislosti bývá také jedním z hlavních důvod, proč dnes mnoho lidí nechce věřit v Boha. Nejde o to, že by nedovedli nebo nemohli uvěřit. Ve skutečnosti nechtějí nikoho poslouchat a ničemu se podřizovat. Všichni toužíme po samostatnosti. Bychom si mohli vybírat sami.
AHA! Ale teď se nám připomínají chvíle, kdy nám bylo špatně, kdy jsme někoho potřebovali do rozhovoru, někoho se poradit. Jsme rádi, když máme někoho, na jehož doporučení a zkušenosti se může spolehnout.
AHA! Něco nás zrovna napadlo! Té Boží přikázání možná nejsou prosazující ale jsou jako ti naši přátele! Desatero je pro nás jako zábrana před propastí, do které bychom hnáni svými touhami, brzy spadli. Ano, nikdo z nás nechce být omezován. Ale když se octne sám v hlubokém lese, je mu k ničemu, že si může jít, kam chce. Je vděčný za každou šipku, která mu ukáže cestu. Boží přikázání není rozkaz, ale "pomoc".
A dnešní pomoc rádi nám, že Hospodin je náš Bůh. On nás vyvede z každého problému, otroctví. Už nikdy se nemusíme obracet k jiným bohům. On sám nám dá všechno, co potřebujeme.
Totiž Bohem - tj. silou, která ovlivňuje a určuje náš život - se nám stává všechno, čeho se bojíme, co nekriticky, neasertivně, obdivujeme, po čem marně toužíme, co nás ovládá, bez čeho nemůžeme být, komu sloužíme a co nad námi má moc. Všechny tyto věci i lidi, bez kterých nemůžeme žít, dřív nebo později ztratíme. A pro co pak budeme žít? Tímto způsobem rychle se najdeme s depresi.
Nikomu jinému než Hospodinu na lidech tak nezáleží. Jako Ježíš Kristus se stal člověkem, odpustil nám naše hříchy a vstal z mrtvých. Tím nám dal naději a svobodu, jako nikdo jiný. Dnes také nás zve k Večeří Páně. Jít za ním bude vždycky projevem naší důvěry. Nikdo nás k té cestě nepřinutí. Nikdo za nás však to rozhodnutí také neudělá. Ježíš nebo co? Jít nebo nejít Boží cestou zůstává nejvyšším naplněním naší svobody.
Rok 2010 se konči. Možná mate strach. Možná ten rok bude pro vás těžký. Možná by jste si chtěli udělat nějaké rozhodnuti pro příští rok. Napsali jsme si na papírech dneska naše starosti, představy o roce 2011, prosby. A Bůh v odpovědi na to nám říká:
Jsem jiný než všechno, co znáš. Jsem tu však pro tebe. Jsi můj. Nikdo jiný na tebe nemá právo. Nikdo jiný ti nemůže zkazit život. Nikdo jiný si tě nemůže koupit ani učinit šťastným. Já jsem život. Já jsem s tebou byl v uplynulým roce. Já s tebou budu i v příštím roce. Jen já jsem tvým pánem. Já jediný. Jsem tvým soudcem i obhájcem. Já sám tě potrestám a já ti také odpustím. Jsem příčinou tvé radostí i výčitek svědomí. Všechno, co kolem sebe vidíš a tušíš - je v mých rukou. Všechno, co tě trápí, čeho se bojíš i po čem toužíš – to vše vyřešíme spolu. Jen my dva. Nikdo jiný nám do toho nemá, co mluvit. Ať se dostaneš v životě do jakékoli situace, vždycky smíš hledat pomoc a naději u Mne. Na světě není místa, kde bych s tebou nebyl. Proto ti pravím: Ničeho se neboj. Před ničím se nekrč. U nikoho neškemrej. Nikomu se neklaň. Nikomu se nezavazuj. Jsi pouze můj.
Amen.
S pomocí: http://brno1.evangnet.cz/node/144
2010/12/24
Štědrý večer 2010
Na stezce Tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Iz 26,8-9a
Dneska je 24. prosince, poslední den adventního období. Vrchol našeho očekávání na příchod Ježíše Krista. Ale slunce už zapadlo, takže podle judaismu nastal nový den. Proto myšlenkou dnešního kázání je ještě adventní touha po Hospodinu, ale zároveň vánoční téma Jeho příchodu. Doufáme, že přijde po druhé. Doufáme. I když už vice než dva tisíce let nepřichází.
V dnešní době už není tak snadné důvěřovat někomu. A komu vůbec můžeme? Politikům, prodavačům aut? Jsou ale taky profese, které mají větší důvěru. Takže zdravotnickým záchranářům, hasičům, doktorům, právníkům... Ale i my známe několik příběhu o zkorumpováních právnících, nebo jak hasič sám zapaloval domy. V našem srdci se mísí nepokoj, strach a nedůvěra.
26. kapitola Izajášová proroctví se skládá ze dvou části. S písně a modlitby. V oslavné písni je opěvována věrnost a síla Hospodinova. Také tam pravě nalézáme odpověď na otázku, komu můžeme důvěřovat. Čteme: stvoření opírající se o Tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v Tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků.
Význam doufání uvedeného v Bibli je odlišný od významu, který občas běžně používáme. Když slyšíme slovo doufat, myslíme si na slovo „možná“. Kupříkladu: „doufám, že se něco stane“ jako „možná se to stane“. Myslíme na to slovo, jako na určitou nejistotu. Ale Bible představuje doufání v jiném světle. Nemáme o Něm pochybovat. Doufejte v Hospodina neboť přijde.
Dneska je 24. prosince. Štědrý den. Název ten je spojeny z krásným slovem štědrost. Štědrost - to je ochota dávat; to je uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů, láska k bližním, charita, velkorysost. Slyšeli jste už možná citát: pesimista říká, že vidí sklenici poloprázdnou, optimista tu samou sklenici vidí zpola plnou. Tak poslyšte ještě, že štědrý člověk vidí sklenici s vodou a hledá někoho, kdo by mohl mít žízeň. Otočme se kolem sebe. Možná je někdo, kdo potřebuje naší štědrost.
Opakem štědrosti je lakomství či lakota. To je nekontrolovaná touha hromadit majetek, pýcha a neochota se dělit. Izajáš k tomu píše: Hospodin sehnul obyvatele výšiny, město nedostupné, On je snižuje, až k zemi je snižuje, až do prachu je sráží. Pošlape je noha, nohy utištěného a kroky slabých. Jde tu ovšem i o lidskou hrdost a sebejistotu, která spoléhá na vlastní zdatnost a dovednost. Obyvateli výšin jsou míněni lidé, kteří na Boha nespoléhají, jsou pyšní, doufají v majetek. Právě božská všemohoucnost a spravedlnost sráží do prachu i nejpyšnější, ale také pozvedne z prachu bědné.
Vánoční poselství, narození Pána Ježíše Krista, nespočívá v množství a ceně darů, které dáváme, nebo přijímáme. Pro mnohé, obzvláště pro děti, jsou Vánoce nekonečně dlouhý osobní seznam snů a nesplněných přání. Veďme děti k tomu, aby nebyly zklamané tím, co dneska nedostanou, ale aby se radovaly z pozornosti a štědrosti k druhým lidem. Umění rozdávat lásku a laskavost se musí učit každý z nás dospělých, i děti.
Učit se štědrosti můžeme od Boha. Jak to jednou řekl Pavel Kosorin: na Bohu se mi líbí, že svoji štědrost neprojevuje jen na Vánoce.
Jak jsem už zmínila, v 26. kapitole knihy proroka Izajáše k jásavé písní nad spásou Hospodinovou je připojena modlitba. To jsou kupříkladu verše, které najdete na programu bohoslužeb. Na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Stezka tu znamená křivolakou životní cestu. Ano, člověk neumí jít přímo a proto ta cesta je poznamenána soudy, s kterými občas nesouhlasíme, kterým možná nerozumíme. Ale na té cestě vyhlížíme Boží jméno. A na části té cesty, kterou je Advent, to prožíváme ještě hlouběji. Za touhou po jménu Hospodinovu a po připomínání jeho činů se skrývá touha po blízkosti Boží. Hledání Boha je tedy soustředěná činnost celého člověka, toužícího poznat Boží vůli a podřídit se jí. Ale také očekávání na Jeho druhy příchod.
Celý Advent čekali jsme na příchod Ježíše Krista. Představme si teď, co cítí Bůh, který očekává nás...
Zítra budeme oslavovat den Narození Páně, kdy jméno přijalo tvar v lidském životě. Celý život jednoho člověka se stal zjevením. Ježíš Kristus je to jméno, skrze něž poznáváme to podstatné, co je nám k poznání dáno, skrze něž vidíme celek Božího díla se světem jako spásu.
Radujme se z narození Božího Syna a našeho Spasitele. Otevřme svá srdce Božímu Synu, aby je naplnil láskou a radostí. Najděme místo v našich srdcích, v našich domovech. Hledejme moudrost, hledejme Toho, jehož láska zahrnuje všechny lidi, všechny rasy a všechny věky. Jen On má lék na trápení, bolest a zklamání. Přistupujme k Němu s očekáváním, jako malé děti, a s bázní dospělého, který si uvědomuje Boží velikost a spravedlnost.
Pane, v těchto dnech mnoho lidí očekává mnoho věci, dárku, ale ne Tebe. Kvůli něm prosíme Tě: přijď rovněž do těch, kteří po Tebe nic nechtějí a kteří ani s Tebou nepočítají. Ať naše duše v noci po Tobě touží, náš duch v nás za úsvitu Tebe hledá. Amen.
Dneska je 24. prosince, poslední den adventního období. Vrchol našeho očekávání na příchod Ježíše Krista. Ale slunce už zapadlo, takže podle judaismu nastal nový den. Proto myšlenkou dnešního kázání je ještě adventní touha po Hospodinu, ale zároveň vánoční téma Jeho příchodu. Doufáme, že přijde po druhé. Doufáme. I když už vice než dva tisíce let nepřichází.
V dnešní době už není tak snadné důvěřovat někomu. A komu vůbec můžeme? Politikům, prodavačům aut? Jsou ale taky profese, které mají větší důvěru. Takže zdravotnickým záchranářům, hasičům, doktorům, právníkům... Ale i my známe několik příběhu o zkorumpováních právnících, nebo jak hasič sám zapaloval domy. V našem srdci se mísí nepokoj, strach a nedůvěra.
26. kapitola Izajášová proroctví se skládá ze dvou části. S písně a modlitby. V oslavné písni je opěvována věrnost a síla Hospodinova. Také tam pravě nalézáme odpověď na otázku, komu můžeme důvěřovat. Čteme: stvoření opírající se o Tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v Tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků.
Význam doufání uvedeného v Bibli je odlišný od významu, který občas běžně používáme. Když slyšíme slovo doufat, myslíme si na slovo „možná“. Kupříkladu: „doufám, že se něco stane“ jako „možná se to stane“. Myslíme na to slovo, jako na určitou nejistotu. Ale Bible představuje doufání v jiném světle. Nemáme o Něm pochybovat. Doufejte v Hospodina neboť přijde.
Dneska je 24. prosince. Štědrý den. Název ten je spojeny z krásným slovem štědrost. Štědrost - to je ochota dávat; to je uskutečňování šlechetných myšlenek nebo činů, láska k bližním, charita, velkorysost. Slyšeli jste už možná citát: pesimista říká, že vidí sklenici poloprázdnou, optimista tu samou sklenici vidí zpola plnou. Tak poslyšte ještě, že štědrý člověk vidí sklenici s vodou a hledá někoho, kdo by mohl mít žízeň. Otočme se kolem sebe. Možná je někdo, kdo potřebuje naší štědrost.
Opakem štědrosti je lakomství či lakota. To je nekontrolovaná touha hromadit majetek, pýcha a neochota se dělit. Izajáš k tomu píše: Hospodin sehnul obyvatele výšiny, město nedostupné, On je snižuje, až k zemi je snižuje, až do prachu je sráží. Pošlape je noha, nohy utištěného a kroky slabých. Jde tu ovšem i o lidskou hrdost a sebejistotu, která spoléhá na vlastní zdatnost a dovednost. Obyvateli výšin jsou míněni lidé, kteří na Boha nespoléhají, jsou pyšní, doufají v majetek. Právě božská všemohoucnost a spravedlnost sráží do prachu i nejpyšnější, ale také pozvedne z prachu bědné.
Vánoční poselství, narození Pána Ježíše Krista, nespočívá v množství a ceně darů, které dáváme, nebo přijímáme. Pro mnohé, obzvláště pro děti, jsou Vánoce nekonečně dlouhý osobní seznam snů a nesplněných přání. Veďme děti k tomu, aby nebyly zklamané tím, co dneska nedostanou, ale aby se radovaly z pozornosti a štědrosti k druhým lidem. Umění rozdávat lásku a laskavost se musí učit každý z nás dospělých, i děti.
Učit se štědrosti můžeme od Boha. Jak to jednou řekl Pavel Kosorin: na Bohu se mi líbí, že svoji štědrost neprojevuje jen na Vánoce.
Jak jsem už zmínila, v 26. kapitole knihy proroka Izajáše k jásavé písní nad spásou Hospodinovou je připojena modlitba. To jsou kupříkladu verše, které najdete na programu bohoslužeb. Na stezce tvých soudů, Hospodine, skládáme naději v Tebe, naše duše touží po Tvém jménu, chce si připomínat Tebe. Má duše v noci po Tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu Tebe hledá. Stezka tu znamená křivolakou životní cestu. Ano, člověk neumí jít přímo a proto ta cesta je poznamenána soudy, s kterými občas nesouhlasíme, kterým možná nerozumíme. Ale na té cestě vyhlížíme Boží jméno. A na části té cesty, kterou je Advent, to prožíváme ještě hlouběji. Za touhou po jménu Hospodinovu a po připomínání jeho činů se skrývá touha po blízkosti Boží. Hledání Boha je tedy soustředěná činnost celého člověka, toužícího poznat Boží vůli a podřídit se jí. Ale také očekávání na Jeho druhy příchod.
Celý Advent čekali jsme na příchod Ježíše Krista. Představme si teď, co cítí Bůh, který očekává nás...
Zítra budeme oslavovat den Narození Páně, kdy jméno přijalo tvar v lidském životě. Celý život jednoho člověka se stal zjevením. Ježíš Kristus je to jméno, skrze něž poznáváme to podstatné, co je nám k poznání dáno, skrze něž vidíme celek Božího díla se světem jako spásu.
Radujme se z narození Božího Syna a našeho Spasitele. Otevřme svá srdce Božímu Synu, aby je naplnil láskou a radostí. Najděme místo v našich srdcích, v našich domovech. Hledejme moudrost, hledejme Toho, jehož láska zahrnuje všechny lidi, všechny rasy a všechny věky. Jen On má lék na trápení, bolest a zklamání. Přistupujme k Němu s očekáváním, jako malé děti, a s bázní dospělého, který si uvědomuje Boží velikost a spravedlnost.
Pane, v těchto dnech mnoho lidí očekává mnoho věci, dárku, ale ne Tebe. Kvůli něm prosíme Tě: přijď rovněž do těch, kteří po Tebe nic nechtějí a kteří ani s Tebou nepočítají. Ať naše duše v noci po Tobě touží, náš duch v nás za úsvitu Tebe hledá. Amen.
2010/11/21
Když přicházejí špatné časy (Jk 1,2-6a)
Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Jakubův 1,2-6a
Co děláte, když přijdou na vás problémy? Jak je prožíváte? Jak se cítíte když se vaši dobré úmysly mění v katastrofu?
Problémy. Některé jsou velké a některé z nich jen předstírají, že takové jsou. Kolikrát se Vám stalo, že jste slyšeli stěžovaní děti, a říkali si, že to dětství byl čas bezstarostný. Ale i oni mají své starosti. V každé době měli lide těžkosti. Věděl to taky americký inženýr Edward Murphy, kterému se připisuje směs vtipných poznámek, známých jako Murphyho zákon. Nejslavnější je: Může-li se něco pokazit, pokazí se to.
Abychom měli představu co Murphyho zákon znamená, přečtu Vám ještě několik vtipných vět:
• Usmívejte se. Zítra bude hůř.
• Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav. To přejde.
• Předměty padají tak, aby napáchaly co nejvíce škody.
• Pravděpodobnost, že chléb spadne namazanou stranou nahoru, je přímo úměrná ceně koberce.
Ale Jakubův zákon zní: mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.
Jestli chceme chápat ten verš jako frázovitou řeč, něco na podobenství Murphyho zákona, vzpomeňme si, že Jakub žil v časech, ve kterých křesťane byli pronásledovaní. Věděl co to jsou „rozličné zkoušky“ a naučil se, že utrpení mohou přinést vytrvalost a ne zatrpklost. Všimněte si, že Jakub neříká, že zkoušky možná budeme mít. Místo toho ohlašuje, že je budeme mít. Podle něj jako i podle Murphyho zákona je to čistý realismus.
Kolikrát jsme si mysleli, že jakmile ukončíme školu, jakmile se staneme majitelem skvělého auta, koupíme lepši pračku... nebo kolikrát jsme slyšeli, že jakmile se někdo stane křesťanem, všechny problémy skončí a život se stane nádherný a klidný?
Ne, tak to tady Jakub nemysli. Křesťanství a víra není zárukou pro bezstarostný život.
Ale možná si myslíme, že jsme jediní, kteří mají problémy. "Jak se máš?" ptá se nás někdo upřímně. "Fajn," odpovídáme, a mezitím schováváme se za usmívající masku v domnění, že jenom my musíme řešit hrozné problémy. Co ti druzi mohou z toho rozumět...
Špatné časy přicházejí. Možná jsme uprostřed nich právě teď. Bible učí, že před koncem světa to bude ještě a ještě hůř. Proto Jakub nám nabízí předběžný plán, takovou mapu pro křesťany. Dává nám návod, jak se ochránit před nebezpečím. Na začátku říká: mějte z toho jen radost. Jakub nepřemýšlí tady o zkouškách jako o skvělé zábavě. On chce abychom se podívali na konečný důsledek našich nepříznivých okolnosti. Ježíš poskytuje dokonalý příklad. Jestli se někdo naházel v nepříznivě situací, byl to Ježíš na kříži. Považoval ho za největší radost kvůli budoucím důsledkům. Našemu spaseni. Naši radosti v Království Božím. Bůh plánuje budoucnost našich zkoušek. To je přesně ten důvod proč se můžeme radovat v utrpení. A radost pomůže nám se učit vytrvalosti.
Vytrvalost je ověřením našeho růstu. Děti jsou známé tím, že se předčasně vzdávají. Už jste sledovali vaše děti jak dělají své domácí úkoly? Každé rozptýlení upoutá jejich pozornost. Nemají žádnou vytrvalost. Ji nelze vyučovat ve škole. Nemůžeme kázat o vytrvalosti, a tím ji učit. Nelze ji dostat ani skrze modlitbu. Ona přichází pouze skrze zkoušky. Skrze každodenní praxi.
Kdy se modlíme o vytrvalost, Bůh možná klade před námi neposlušné dítě anebo podrobného šéfa? To jsou odpovědi na naše modlitby.
Když jsem přišla na první setkání starší mládeže tady v Ostravě, bylo mi řečeno, že každá strávena tam minuta vůbec není ztracena. I když se mi nechce, když mám udělat úkol do školy, napsat kázání, den ve kterým jsem na mládeži kupříkladu 2 hodiny, má 26 místo 24 hodin. Teď, po měsíci a půl vím co měli na mysli. Stejně je když máme jit v neděli do kostela a se nám nechce. Vytrvalost se vyplatí.
Jednou budeme úplně stejní jako Ježíš Kristus. Budeme dokonalí. Ale teď jsme ještě v předchozím stavu. Jsme jako housenka, která se stává motýlem. Rosteme, ale v bolesti.
Možná je to pro nás nepochopitelné. Jestli chceme se spolehnout na největší radost a nevíme jak, nebo neumíme to udělat, existuje jedna věc, kterou budeme potřebovat. To je moudrost. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Jakub neříká abychom prosili Boha o osvobození od utrpení, které prožíváme. Říká abychom žádali o moudrost. Moudrost nám pomáhá vidět věci z Božího pohledu. Pak dostaneme větší náhled. Je to jako dívat se na perský koberec. Máme-li ho zkoumat s lupou, zobrazí se jako ošklivá změť spletích témat bez viditelného vzoru. Lepší náhled získáme, když máme možnost dívat se na koberec v celku, pak můžeme ocenit jeho krásný vzor.
Totéž platí o životě. Když jsme uprostřed zlé situaci, máme dojem, že jsme marně zamotaní. Ale Bůh má lepši náhled, vidí cely koberec našeho života. My ho nemůžete teď vidět, není ještě ukončen. Ale můžeme věřit, že to tam je. Ve víře, se můžeme spolehnout na největší radost.
Ale jak můžeme získat tu Boží moudrost? Jakub dává skvělou a jednoduchou odpověď: můžeme Boha o ní prosit. Bůh je zdrojem pravé moudrosti. Když Ho o tu ní budeme upřímně a bez pochybnosti prosit, dá nám, protože Bůh chce, abychom měli podíl na Jeho moudrosti. Chce, abychom viděli věci Jeho očima. Tato pasáž se často chápe tak, že pokud naše víra není dost silná, modlitby nebudou zodpovězeny. Myslím, že takový výklad zcela ignoruje kontext. Jakub nemluví o síle své víry. On mluví o kvalitě vytrvalosti. Říká, že pokud chceme získat moudrost Boží, musíme Ho o to požádat, a pak musíme byt vytrvali ve své touze.
Murphyho zákon je pesimisticky. Nedává radu, jak projít přes utrpení. Dnešní text kázání nás učí, že i ve smutných chvílích můžeme najít útěchu.
Prosme Boha o moudrost a vytrvalost, abychom mohli projít přes špatné časy. Prosme Ho, aby nám dál lepši náhled na náš život. A pak podle tohoto náhledu začneme růst a stávat se tím, kim Bůh chce, abychom byli. Když přijdou zlé časy, budeme mít z toho jen radost.
Pomoz nám Pane se na Tebe spolehnout, i když nemáme sílu a naději, že bude lépe. Dej nám ve zlých dobách neztratit víru. Amen.
Co děláte, když přijdou na vás problémy? Jak je prožíváte? Jak se cítíte když se vaši dobré úmysly mění v katastrofu?
Problémy. Některé jsou velké a některé z nich jen předstírají, že takové jsou. Kolikrát se Vám stalo, že jste slyšeli stěžovaní děti, a říkali si, že to dětství byl čas bezstarostný. Ale i oni mají své starosti. V každé době měli lide těžkosti. Věděl to taky americký inženýr Edward Murphy, kterému se připisuje směs vtipných poznámek, známých jako Murphyho zákon. Nejslavnější je: Může-li se něco pokazit, pokazí se to.
Abychom měli představu co Murphyho zákon znamená, přečtu Vám ještě několik vtipných vět:
• Usmívejte se. Zítra bude hůř.
• Cítíte-li se skvěle, buďte bez obav. To přejde.
• Předměty padají tak, aby napáchaly co nejvíce škody.
• Pravděpodobnost, že chléb spadne namazanou stranou nahoru, je přímo úměrná ceně koberce.
Ale Jakubův zákon zní: mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.
Jestli chceme chápat ten verš jako frázovitou řeč, něco na podobenství Murphyho zákona, vzpomeňme si, že Jakub žil v časech, ve kterých křesťane byli pronásledovaní. Věděl co to jsou „rozličné zkoušky“ a naučil se, že utrpení mohou přinést vytrvalost a ne zatrpklost. Všimněte si, že Jakub neříká, že zkoušky možná budeme mít. Místo toho ohlašuje, že je budeme mít. Podle něj jako i podle Murphyho zákona je to čistý realismus.
Kolikrát jsme si mysleli, že jakmile ukončíme školu, jakmile se staneme majitelem skvělého auta, koupíme lepši pračku... nebo kolikrát jsme slyšeli, že jakmile se někdo stane křesťanem, všechny problémy skončí a život se stane nádherný a klidný?
Ne, tak to tady Jakub nemysli. Křesťanství a víra není zárukou pro bezstarostný život.
Ale možná si myslíme, že jsme jediní, kteří mají problémy. "Jak se máš?" ptá se nás někdo upřímně. "Fajn," odpovídáme, a mezitím schováváme se za usmívající masku v domnění, že jenom my musíme řešit hrozné problémy. Co ti druzi mohou z toho rozumět...
Špatné časy přicházejí. Možná jsme uprostřed nich právě teď. Bible učí, že před koncem světa to bude ještě a ještě hůř. Proto Jakub nám nabízí předběžný plán, takovou mapu pro křesťany. Dává nám návod, jak se ochránit před nebezpečím. Na začátku říká: mějte z toho jen radost. Jakub nepřemýšlí tady o zkouškách jako o skvělé zábavě. On chce abychom se podívali na konečný důsledek našich nepříznivých okolnosti. Ježíš poskytuje dokonalý příklad. Jestli se někdo naházel v nepříznivě situací, byl to Ježíš na kříži. Považoval ho za největší radost kvůli budoucím důsledkům. Našemu spaseni. Naši radosti v Království Božím. Bůh plánuje budoucnost našich zkoušek. To je přesně ten důvod proč se můžeme radovat v utrpení. A radost pomůže nám se učit vytrvalosti.
Vytrvalost je ověřením našeho růstu. Děti jsou známé tím, že se předčasně vzdávají. Už jste sledovali vaše děti jak dělají své domácí úkoly? Každé rozptýlení upoutá jejich pozornost. Nemají žádnou vytrvalost. Ji nelze vyučovat ve škole. Nemůžeme kázat o vytrvalosti, a tím ji učit. Nelze ji dostat ani skrze modlitbu. Ona přichází pouze skrze zkoušky. Skrze každodenní praxi.
Kdy se modlíme o vytrvalost, Bůh možná klade před námi neposlušné dítě anebo podrobného šéfa? To jsou odpovědi na naše modlitby.
Když jsem přišla na první setkání starší mládeže tady v Ostravě, bylo mi řečeno, že každá strávena tam minuta vůbec není ztracena. I když se mi nechce, když mám udělat úkol do školy, napsat kázání, den ve kterým jsem na mládeži kupříkladu 2 hodiny, má 26 místo 24 hodin. Teď, po měsíci a půl vím co měli na mysli. Stejně je když máme jit v neděli do kostela a se nám nechce. Vytrvalost se vyplatí.
Jednou budeme úplně stejní jako Ježíš Kristus. Budeme dokonalí. Ale teď jsme ještě v předchozím stavu. Jsme jako housenka, která se stává motýlem. Rosteme, ale v bolesti.
Možná je to pro nás nepochopitelné. Jestli chceme se spolehnout na největší radost a nevíme jak, nebo neumíme to udělat, existuje jedna věc, kterou budeme potřebovat. To je moudrost. Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Jakub neříká abychom prosili Boha o osvobození od utrpení, které prožíváme. Říká abychom žádali o moudrost. Moudrost nám pomáhá vidět věci z Božího pohledu. Pak dostaneme větší náhled. Je to jako dívat se na perský koberec. Máme-li ho zkoumat s lupou, zobrazí se jako ošklivá změť spletích témat bez viditelného vzoru. Lepší náhled získáme, když máme možnost dívat se na koberec v celku, pak můžeme ocenit jeho krásný vzor.
Totéž platí o životě. Když jsme uprostřed zlé situaci, máme dojem, že jsme marně zamotaní. Ale Bůh má lepši náhled, vidí cely koberec našeho života. My ho nemůžete teď vidět, není ještě ukončen. Ale můžeme věřit, že to tam je. Ve víře, se můžeme spolehnout na největší radost.
Ale jak můžeme získat tu Boží moudrost? Jakub dává skvělou a jednoduchou odpověď: můžeme Boha o ní prosit. Bůh je zdrojem pravé moudrosti. Když Ho o tu ní budeme upřímně a bez pochybnosti prosit, dá nám, protože Bůh chce, abychom měli podíl na Jeho moudrosti. Chce, abychom viděli věci Jeho očima. Tato pasáž se často chápe tak, že pokud naše víra není dost silná, modlitby nebudou zodpovězeny. Myslím, že takový výklad zcela ignoruje kontext. Jakub nemluví o síle své víry. On mluví o kvalitě vytrvalosti. Říká, že pokud chceme získat moudrost Boží, musíme Ho o to požádat, a pak musíme byt vytrvali ve své touze.
Murphyho zákon je pesimisticky. Nedává radu, jak projít přes utrpení. Dnešní text kázání nás učí, že i ve smutných chvílích můžeme najít útěchu.
Prosme Boha o moudrost a vytrvalost, abychom mohli projít přes špatné časy. Prosme Ho, aby nám dál lepši náhled na náš život. A pak podle tohoto náhledu začneme růst a stávat se tím, kim Bůh chce, abychom byli. Když přijdou zlé časy, budeme mít z toho jen radost.
Pomoz nám Pane se na Tebe spolehnout, i když nemáme sílu a naději, že bude lépe. Dej nám ve zlých dobách neztratit víru. Amen.
2010/10/17
Tichá pošta (Iz 59,1-3.10-13.20-21)
Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin. Iz 59,1-3.10-13.20-21
Znáte hru Tichá pošta? Pokud ne, tak Tichá pošta anebo Telefon je párty hra. Hráči sedají v kruhu, první si vymyslí nějakou větu a pošeptá ji sousedovi, tento ji pošeptá dalšímu sousedovi, dokud tichá pošta nedorazí k poslednímu hráči. Ten poslední vysloví větu, která k němu dorazila a startující řekne co v skutečnosti řekl. Většinou je výsledná věta značně zkomolená a pozměnění věty jsou zdrojem zábavy. *Tichá pošta se používá také jako motivační hra při výuce cizích jazyků, a proto se Vás ptám: jaký by byl výsledek tuto hry, kdybych Vám řekla polsky jazykolam? Myslím si, že většina z Vás ani ne zopakuje ho i když řeknu to teď nahlas: "Chrząszcz brzmi w trzcinie w Strzebrzeszynie a Strzebrzeszyn z tego słynie".
Ta hra připomíná mi modlitby. Občas prosíme Boha o něco, a pokud neslyšíme odpověď, myslíme si, že nás nerozumí. Nedoslyší. Nebo dává nám úplně jinou odpověď na naši otázku. A když zadáme takový jazykolam, když máme veliký problém, nevíme, jestli On je schopen nám pomoci. Jeslí to není Tichá pošta s Bohem. Jestli nás vůbec uslyší.
Prorok Izaiáš praví, že Hospodin nás neuslyší protože jsme v hříchu. V hříchu který muže znamenat mnoho věcí. Možná je to konkrétní zlý čin, slovo, zanecháni pomoci. Hříchem Izraelského lidu, o kterém prorok vypraví bylo: bezcitné a špatné zacházení se slabšími lidmi, nemorálnost, pomlouváni a lidská touha po zlých věcech a sklon k násilí.
Pravě kvůli tím hříchům prorok Izaiáš přichází s odpovědí: Ne! Nemáte pravdu! On není hluchý! „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“ (v. 1). Naopak! Jeho ruka dosáhne všude, každému může pomoci. Jeho ucho slyší každou modlitbu, dokonce i takovou, která je pouhým povzdechnutím.
Jako křesťane chceme důvěřovat Pánu v každé situaci našeho života, věřit a očekávat na příchod Ježíše Krista. Každý náš den začínat modlitbou, vyznávat hříchy a vzájemně si odpouštět. Ale pořad zřídkakdy máme chvíle, kdy jsme ve víře nadšeni, přijde nám těžké poslouchat vlastní svědomí a ještě těžší přizpůsobovat se tomu, co jsme si přečetli v Písmu Svatém a zaposlouchat se do Božího hlasu.
Občas zdá se nám, že stačí Bohu svěřit v modlitbě své osudy, a On se o nás postará bez ohledu na to, jak se budeme chovat. Kupříkladu, čekají nás zkoušky, tak prosíme Boha, abychom je udělali co nejlépe, ale současně ponecháváme učení na poslední chvíli. Když je zima, modlíme se o zdraví, ale současně se neoblékáme dostatečně. Vydáváme se na cestu autem, proto prosíme Boha o bezpečnou jízdu a Jeho vedení, ale přitom si nezapneme bezpečností pás anebo nedodržujeme dopravní předpisy. A jsme udiveni, když výsledky zkoušky jsou pro nás nevalné, když nás postihne chřipka, anebo když jsme měli silniční nehodu. Snad obviňujeme Boha, že nevyšel vstříc našim prosbám, že nevyslyšel naše modlitby, že nám nepomohl, když jsme potřebovali.
Naše nedbalosti se stávají překážkou k Božímu vyslyšení našeho volaní a Jeho působení. Bůh nám chce pomoci v boji s našimi slabostmi, abychom nepodlehli pokušení, ale my sami se musíme rozhodnout pro tento boj. Bůh nám chce pomoci při zkouškách, ale máme se na ně připravit sami. Bůh nám dává zdraví, ale měly bychom se o ně starat sami. *Bůh nás nechce zastupovat.
Možná i slovo proroka Izaiáše je pro nás aktuální. Že jsme zhřešili a ten hřích odloučil nás od Pána. Ať je to cokoliv, co nám dává pocit, že jsme vzdáleni od Boha. Očekáváme, že Bůh dá světlo – a ona je tma. Ohmatáváme stěnu jako slepí (v. 10a) a zaslíbené Boží světlo nepřichází, poněvadž se pořád vzdalujeme od zřídla světla, zavrtávajíce se čím dál hlouběji do země, jak horník při své práci. Občas se stává, že vlastně až v tom nejtemnějším místě uhelného dolu, když jsme již na dně, si uvědomujeme, jak moc jsme se vzdálili od Boha, jak velké temno je v našem srdci (v. 12). Přiznáváme se, že to je naše vina, my jsme se zapřeli Pána, my jsme křivdili bližním a vypovídali jsme lživé slovo (v. 13).
Poté co jsme se vzpamatovali, může do našeho života vkročit Pán. Vzpamatovat se, činit pokání, za prve znamená: pociťovat hluboký smutek, upřímnou lítost nad spáchaným činem, a za druhé duchovní změnu. Projevuje se v poslušnosti vůle Boží i v důvěře v Něho. "Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel".
Zármutek a vyznání hříchu, to je jedna stránka pokání, druhá je víra a naděje současně vyrůstající z vykupitelské smrti Ježíše Krista.
Třeba na naše prosby neuslyšíme hned odpověď. Třeba uslyšíme něco na co nečekáme. Ale možná je něco, co ruší signál našeho rozhovoru s Bohem. Že během té Tiché pošty, naše myšlenky utíkají někam na jiná témata. Ne zlobme se, že zase nemůžeme se soustředit v modlitbě. Možná to Bůh schválně řídí naše myšlenky na té věcí, abychom je svěřili Mu v modlitbě. To taky je to Jeho způsob odpovědi.
Vědomí hříchu vede k touze po očištění. Zkroušený duch je tím, co Bůh očekává od kajícníka (Žalm 51,19), jak jsme to už slyšeli na začátku tohoto shromáždění. A pak uslyšíme Boží požehnaní: Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky", praví Hospodin. (Iz 59,20-21).
Zahrajme si samí v hru Tichá pošta. Pomluvme s Bohem. Pošeptejme Mu co sedí v našem nitru. Slyší to jenom On a my.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Tvé ucho slyší každou modlitbu. Dodávej nám silu a trpělivostí v modlitbě a odstraň vše, co nám k tomu překáží. Amen.
Znáte hru Tichá pošta? Pokud ne, tak Tichá pošta anebo Telefon je párty hra. Hráči sedají v kruhu, první si vymyslí nějakou větu a pošeptá ji sousedovi, tento ji pošeptá dalšímu sousedovi, dokud tichá pošta nedorazí k poslednímu hráči. Ten poslední vysloví větu, která k němu dorazila a startující řekne co v skutečnosti řekl. Většinou je výsledná věta značně zkomolená a pozměnění věty jsou zdrojem zábavy. *Tichá pošta se používá také jako motivační hra při výuce cizích jazyků, a proto se Vás ptám: jaký by byl výsledek tuto hry, kdybych Vám řekla polsky jazykolam? Myslím si, že většina z Vás ani ne zopakuje ho i když řeknu to teď nahlas: "Chrząszcz brzmi w trzcinie w Strzebrzeszynie a Strzebrzeszyn z tego słynie".
Ta hra připomíná mi modlitby. Občas prosíme Boha o něco, a pokud neslyšíme odpověď, myslíme si, že nás nerozumí. Nedoslyší. Nebo dává nám úplně jinou odpověď na naši otázku. A když zadáme takový jazykolam, když máme veliký problém, nevíme, jestli On je schopen nám pomoci. Jeslí to není Tichá pošta s Bohem. Jestli nás vůbec uslyší.
Prorok Izaiáš praví, že Hospodin nás neuslyší protože jsme v hříchu. V hříchu který muže znamenat mnoho věcí. Možná je to konkrétní zlý čin, slovo, zanecháni pomoci. Hříchem Izraelského lidu, o kterém prorok vypraví bylo: bezcitné a špatné zacházení se slabšími lidmi, nemorálnost, pomlouváni a lidská touha po zlých věcech a sklon k násilí.
Pravě kvůli tím hříchům prorok Izaiáš přichází s odpovědí: Ne! Nemáte pravdu! On není hluchý! „Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel“ (v. 1). Naopak! Jeho ruka dosáhne všude, každému může pomoci. Jeho ucho slyší každou modlitbu, dokonce i takovou, která je pouhým povzdechnutím.
Jako křesťane chceme důvěřovat Pánu v každé situaci našeho života, věřit a očekávat na příchod Ježíše Krista. Každý náš den začínat modlitbou, vyznávat hříchy a vzájemně si odpouštět. Ale pořad zřídkakdy máme chvíle, kdy jsme ve víře nadšeni, přijde nám těžké poslouchat vlastní svědomí a ještě těžší přizpůsobovat se tomu, co jsme si přečetli v Písmu Svatém a zaposlouchat se do Božího hlasu.
Občas zdá se nám, že stačí Bohu svěřit v modlitbě své osudy, a On se o nás postará bez ohledu na to, jak se budeme chovat. Kupříkladu, čekají nás zkoušky, tak prosíme Boha, abychom je udělali co nejlépe, ale současně ponecháváme učení na poslední chvíli. Když je zima, modlíme se o zdraví, ale současně se neoblékáme dostatečně. Vydáváme se na cestu autem, proto prosíme Boha o bezpečnou jízdu a Jeho vedení, ale přitom si nezapneme bezpečností pás anebo nedodržujeme dopravní předpisy. A jsme udiveni, když výsledky zkoušky jsou pro nás nevalné, když nás postihne chřipka, anebo když jsme měli silniční nehodu. Snad obviňujeme Boha, že nevyšel vstříc našim prosbám, že nevyslyšel naše modlitby, že nám nepomohl, když jsme potřebovali.
Naše nedbalosti se stávají překážkou k Božímu vyslyšení našeho volaní a Jeho působení. Bůh nám chce pomoci v boji s našimi slabostmi, abychom nepodlehli pokušení, ale my sami se musíme rozhodnout pro tento boj. Bůh nám chce pomoci při zkouškách, ale máme se na ně připravit sami. Bůh nám dává zdraví, ale měly bychom se o ně starat sami. *Bůh nás nechce zastupovat.
Možná i slovo proroka Izaiáše je pro nás aktuální. Že jsme zhřešili a ten hřích odloučil nás od Pána. Ať je to cokoliv, co nám dává pocit, že jsme vzdáleni od Boha. Očekáváme, že Bůh dá světlo – a ona je tma. Ohmatáváme stěnu jako slepí (v. 10a) a zaslíbené Boží světlo nepřichází, poněvadž se pořád vzdalujeme od zřídla světla, zavrtávajíce se čím dál hlouběji do země, jak horník při své práci. Občas se stává, že vlastně až v tom nejtemnějším místě uhelného dolu, když jsme již na dně, si uvědomujeme, jak moc jsme se vzdálili od Boha, jak velké temno je v našem srdci (v. 12). Přiznáváme se, že to je naše vina, my jsme se zapřeli Pána, my jsme křivdili bližním a vypovídali jsme lživé slovo (v. 13).
Poté co jsme se vzpamatovali, může do našeho života vkročit Pán. Vzpamatovat se, činit pokání, za prve znamená: pociťovat hluboký smutek, upřímnou lítost nad spáchaným činem, a za druhé duchovní změnu. Projevuje se v poslušnosti vůle Boží i v důvěře v Něho. "Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel".
Zármutek a vyznání hříchu, to je jedna stránka pokání, druhá je víra a naděje současně vyrůstající z vykupitelské smrti Ježíše Krista.
Třeba na naše prosby neuslyšíme hned odpověď. Třeba uslyšíme něco na co nečekáme. Ale možná je něco, co ruší signál našeho rozhovoru s Bohem. Že během té Tiché pošty, naše myšlenky utíkají někam na jiná témata. Ne zlobme se, že zase nemůžeme se soustředit v modlitbě. Možná to Bůh schválně řídí naše myšlenky na té věcí, abychom je svěřili Mu v modlitbě. To taky je to Jeho způsob odpovědi.
Vědomí hříchu vede k touze po očištění. Zkroušený duch je tím, co Bůh očekává od kajícníka (Žalm 51,19), jak jsme to už slyšeli na začátku tohoto shromáždění. A pak uslyšíme Boží požehnaní: Vykupitel přijde k Siónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. "Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky", praví Hospodin. (Iz 59,20-21).
Zahrajme si samí v hru Tichá pošta. Pomluvme s Bohem. Pošeptejme Mu co sedí v našem nitru. Slyší to jenom On a my.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že Tvé ucho slyší každou modlitbu. Dodávej nám silu a trpělivostí v modlitbě a odstraň vše, co nám k tomu překáží. Amen.
2009/06/28
Ktokolwiek widział, ktokolwiek wie (Łk 15,22-24)
Ojciec zaś rzekł do sług swoich: Przynieście szybko najlepszą szatę i ubierzcie go; dajcie też pierścień na jego rękę i sandały na nogi, i przyprowadźcie tuczne cielę, zabijcie je, a jedzmy i weselmy się, dlatego, że ten syn mój był umarły, a ożył, zginął, a odnalazł się. I zaczęli się weselić. Łk 15,22-24
Dopomóż nam, Panie, abyśmy byli nie tylko słuchaczami, lecz i wykonawcami Twojego Słowa. Otwórz nasze serca, aby przyniosło ono obfity owoc. I pomóż, byśmy mieli cały tydzień Twoje słowo w pamięci i przestrzegali Twoich napomnień. Amen.
"Ktokolwiek widział, ktokolwiek wie". Codziennie gazety drukują nowe zdjęcia poszukiwanych ludzi... Wyobrażam sobie ile zdjęć może mieć wydrukowanych Bóg w takiej swojej "gazecie"... Ile grzeszników zeszło z Jego ścieżki, ile zgubiło się w zakamarkach swojego życia, problemów czy nawet radości.
Wszystkie dzisiejsze przypowieści mówią o zgubach. Pierwsza o owcy, która może symbolizować coś, za co jesteśmy odpowiedzialni, druga mówi o drachmie, czyli m.in. o relacji z innymi ludźmi, trzecia mówi o zgubieniu samego siebie.
W każdym jednak przypadku zguby się poszukuje. Wysyła się zdjęcia zagubionej osoby do gazety, informuje znajomych, wywiesza plakaty na słupach, odwiedza Biuro Rzeczy Znalezionych. Czas poszukiwania jest pełen napięcia, niepewności i obaw. Ale cierpliwość i dokładność popłaca. Gdy się znajdzie zgubę krzyczy się eureka! (co po grecku oznacza: odnalazłam!). Znalezienie to przynosi olbrzymią radość. Każdy zna to ze swoich codziennych doświadczeń. Pojęcie radości jest w naszym ziemskim doświadczeniu podobne do radości odczuwanej przez aniołów przy nawróceniu się, jakiegoś grzesznika. Zrozumiałe jest więc, że ojciec w trzeciej przypowieści nie zgadzał się ze skargą swojego starszego syna i uważał, że wyprawienie uczty z muzyką i tańcami, aby uczcić powrót zaginionego syna, było całkowicie słuszne i uzasadnione, jak również całkowicie słuszne i uzasadnione było jego oczekiwanie, że starszy syn przyłączy się do tego.
Jak to się mówi: "punkt widzenia zależy od punktu siedzenia". Zatem o trzech przypowieściach z 15 rozdz. Ewangelii Łukasza można mówić w sposób wieloraki. Niektórzy będą widzieć w nich przypowieści o miłosierdziu, i tak zamiast tytułu „Syn marnotrawny” mowa byłaby o "Miłosiernym Ojcu". Utożsamiamy się wtedy z zaginioną owcą czy skruszonym synem marnotrawnym, wybieramy dla siebie lepszą rolę, przecież kończy się pozytywnie. Tak jak komedie romantyczne :) Jednak, jak czytamy w pierwszych wersetach tego rozdziału, wszystkie przypowieści skierowane są do tych sprawiedliwych, czyli uczonych w Piśmie i faryzeuszy (stronnictwo osób świeckich). To oni grają główną rolę. A w tę rolę już jakoś trudniej jest się nam wcielić. Przyjęty powszechnie tytuł przypowieści "Syn marnotrawny" stawia w uprzywilejowanej sytuacji młodszego syna, z którym chętnie się utożsamiamy, ponieważ wydaje się nam, że historia starszego jest tylko dodatkiem. Czy rzeczywiście nie jest tak, że z niechęcią utożsamiamy się z nim? Może jest tak dlatego, że zbyt jesteśmy do niego podobni? Role odwracają się: zaginiona owca i zgubiona drachma zostały odnalezione, celnicy i grzesznicy zbliżyli się – przebaczono im i nie są już grzesznikami, a faryzeusze i uczeni w Piśmie, nie okazują skruchy, odłączają się od Dobrego Pasterza. Oni stają się właściwie grzesznikami, ponieważ odrzucają zaproszenie do udziału w radości z odnalezienia. Nie zachowują się jak sąsiedzi wdowy czy przyjaciele Pasterza.
Faryzeusze i uczeni w Piśmie nie zrozumieli także, że radość z odnalezienia jest udziałem nie tylko zaginionej owcy i jej pana, lecz dotyczy wszystkich owiec. Winna ona zagościć u sąsiadów i przyjaciół. Zaproszeni są wszyscy: krąg poszerza się i obejmuje swoim zasięgiem niebo i aniołów Bożych. Odmowa radowania się z Jezusem i dzielenia radości spowodowanej udzielonym i otrzymanym przebaczeniem świadczy o pogardzie dla radości nieba, oznacza szemranie przeciwko Bogu.
Faryzeusze męczyli się aby przestrzegać Bożych przykazań. Tak jak starszy brat byli dumni ze swoich dokonań, ale nigdy nie przyniosło im to radości, poczucia wspólnoty z Bogiem ani pewności zbawienia. To co robili, nie robili z przekonania a z przymusu – społecznego, rodzinnego, narodowościowego... Ale tutaj byli niektórzy z tych celników i ludzi grzesznych, którzy złamali praktycznie wszystkie przykazania i żyli w grzechu a poprzez zwykłą skruchę i wiarę mogli cieszyć się przyjęciem przez Chrystusa i odczuć prawdziwą Jego akceptację w swoich sercach – to było tak, jak gdyby dla nich zaczęła się już wielka uczta. To rozzłościło faryzeuszy.
Trzecią przypowieść, o synu marnotrawnym, można podzielić na dwie części, z których pierwsza dotyczy młodszego syna a druga starszego, łączy je czasownik "dawać" (daj mi to, daj mi tamto). Nie ma przesady w słowach ojca, kiedy mówi on: "ten syn mój był umarły". Rezygnując z życia właściwego synowi, młodszy syn umarł dla swojego ojca. Umarł tym bardziej, że zniknęła przypadająca mu część spuścizny – ostatniej więzi łączącej go mimo woli z ojcem, sprawiającej, że nadal żył jak syn, chociaż nie był tego faktu świadomy. Teraz, kiedy wszystko roztrwonił i kiedy nie może już korzystać z tego, co dał mu ojciec, spróbuje żyć inaczej. Sądzi, że będzie mógł żyć samodzielnie – pójdzie do pracy. Jednakże jego praca jest daremna i przymiera głodem. Wraca więc do jedynego człowieka, od którego kiedyś coś otrzymał. Wraca jednak z myślą o zostaniu najemnikiem i życiu z własnej pracy, z zasług. Ojciec uprzedza jego słowa i nie pozwala mu na taki afront. I oto zamiast wynagrodzenia, syn znowu otrzymuje obfitość darów, które nie są wynikiem jego pracy.
Podobnie jak młodszy syn, starszy też zachowuje się jak najemnik, a nie jak syn: "oto tyle lat ci służę" mówi. Ojciec nie jest dla niego kimś, komu zawdzięcza on codziennie wszystko, lecz kimś, kto winien mu jest zapłatę za jego pracę. Nie rozumiał, że na życie nie można zapracować, lecz że otrzymuje się je i że się je daje. Młodszy syn uświadamia sobie, że nikt poza ojcem nie dał mu jeść, a starszy wyrzuca ojcu, że nigdy nie dał mu koźlęcia do ucztowania. Czyni to akurat w chwili kiedy ojciec kazał zabić utuczone cielę – nie tylko dla młodszego syna, lecz również i dla niego!
Wszyscy są grzesznikami. Starszy syn nie jest wcale lepszy od młodszego. Robi dokładnie to samo, co zarzuca swojemu bratu: jego brat opuścił dom, on zaś nie chce do niego wejść, skazując się, tak jak tamten, na głód. On również domaga się majątku: młodszy syn zjadł swoją część, reszta ma należeć do niego. Obaj bracia uważają, że pożywienie, a więc i życie, jest owocem ich pracy. Ani jeden, ani drugi nie żyje jak prawdziwy syn. W chwili kiedy młodszy znowu zostaje usynowiony, okazuje się, że starszy przestaje być synem.
Jednak ani młodszy ani starszy syn marnotrawny nie są głównymi postaciami w tej przypowieści. Jest nią od początku do końca ojciec. Ukazany jako ten, który daje a żąda. I jako jedyny, który daje wszystko: dziedzictwo, ubranie, pokarm. Bardziej niż ubranie, to pokarm jest symbolem daru płynącego od Boga i wyraża sposób, w jaki winniśmy ten dar przyjmować. Dziedzictwo przekazywane jest tylko raz, a ubranie w kolejnych porach roku; pokarm natomiast dawany jest codziennie. Dar ten powinien być przyjmowany dzień po dniu jako doskonały znak Jego obfitości.
Każda z trzech przypowieści składa się jakby z dwóch części. W pierwszej występuje zaginiona owca i młodszy syn, w drugiej zgubiona drachma i starszy syn. Na końcu każdej części następuje radość z odnalezienia. Wszyscy są zaproszeni do radowania się i ucztowania z okazji powrotu nawróconego grzesznika. Zaproszony jest i starszy syn, przyjaciele, sąsiedzi, faryzeusze i uczeni w Piśmie. Jednak podobnie jak starszy syn, faryzeusze i uczeni w Piśmie wystrzegają się naruszania któregokolwiek z Bożych przykazań. Nie gubią się na pustyni, nie opuścili domu dla rozrzutnego i nieroztropnego życia. Zagubiona drachma nie opuściła domu, a mimo to została zupełnie utracona. Jedyny grzech faryzeuszów i uczonych w Piśmie polega na tym, że nie odczuwają potrzeby wyrażenia skruchy i że odmawiają swoim braciom miłosierdzia, a Ojcu i Jezusowi władzy przebaczania. Grzech ten jest tak poważny, że jeśli się do niego nie przyznają, sami także ulegną zagubieniu i śmierci.
Zaskoczony żalem swojego starszego syna, ojciec wyjaśnił, że radośnie przyjmując do domu syna marnotrawnego, nie karał w żadnej mierze starszego syna ani nie pozbawiał go tego, co mu się należało. "Wszystko moje do ciebie należy" – powiedział ojciec. To syna jednak nie uspokoiło. "Od tylu lat ci służyłem" – powiedział, ukazując mentalność niewolnika. Nie czuł, że jest dziedzicem wszystkiego, co ojciec posiadał, ponieważ po prostu nie było w tym żadnej jego zasługi, że był synem tego ojca. Tak jak zwykły niewolnik, myślał o zdobyciu wszystkiego dla siebie poprzez własną ciężką pracę. Hojność wobec zbankrutowanego, ale skruszonego młodszego brata nie była dla niego wyrazem niezasłużonego bogactwa jako spadkobiercy wszystkiego co ojciec posiadał, lecz trwonieniem zdobytych z trudem dochodów, których nie chciał rozdawać. Nie chciał dzielić radości uczty wyprawionej takim kosztem. W taki sposób i z podobnych powodów, wielu ludzi wyklucza umyślnie możliwości dzielenia z Bogiem radości odkupienia przez Zmartwychwstałego zarówno teraz, jak i w życiu przyszłym.
Ojciec w przypowieści to Ojciec pełen miłosierdzia. To także Jezus: przyjmuje grzeszników i jada z nimi. Przyjście Chrystusa na świat, to inaczej wysłanie listu gończego za nami. On nas poszukuje, ponieważ przez grzech zostaliśmy zgubieni. Jego śmierć na krzyżu to ojcowskie wyjście nam na przeciw, kiedy jesteśmy jeszcze daleko od domu, głodni i brudni. On wtedy nas mocno do siebie przytula i krzyczy: eureka!
Jeśli zatracimy naszą odpowiedzialność za siebie i innych, jeśli popsujemy nasze relacje z innymi ludźmi, a w końcu jeśli zgubimy się w grzechu, nie bądźmy jak ten starszy syn, ale poszukajmy naszych zgub, naprawmy to, co nas dzieli, co sprawia nam ból, wreszcie dajmy się odnaleźć Bogu. A potem wspólnie cieszmy się, jak ojciec: syn mój był umarły, a ożył, zginął, a odnalazł się. I zaczęli się weselić.
Nazwa „przypowieść o miłosierdziu” będzie słuszna, jeśli zrozumiemy, że nie chodzi tu tylko o miłosierdzie Boga i Jezusa, lecz także o miłosierdzie, które my powinniśmy okazać naszym grzesznym bliźnim. Zwykle zaś nadawany tytuł „Przypowieść o synu marnotrawnym” będzie bardziej uzasadniony, jeśli zrozumiemy go jako kierowane do starszego brata i do nas samych wezwanie, żebyśmy także i my byli uosobieniem Bożej obfitości objawionej nam w Jezusie. Byśmy byli kanałem Jego darów dla naszych bliskich, znajomych i nieznajomych. Amen.
Dopomóż nam, Panie, abyśmy byli nie tylko słuchaczami, lecz i wykonawcami Twojego Słowa. Otwórz nasze serca, aby przyniosło ono obfity owoc. I pomóż, byśmy mieli cały tydzień Twoje słowo w pamięci i przestrzegali Twoich napomnień. Amen.
"Ktokolwiek widział, ktokolwiek wie". Codziennie gazety drukują nowe zdjęcia poszukiwanych ludzi... Wyobrażam sobie ile zdjęć może mieć wydrukowanych Bóg w takiej swojej "gazecie"... Ile grzeszników zeszło z Jego ścieżki, ile zgubiło się w zakamarkach swojego życia, problemów czy nawet radości.
Wszystkie dzisiejsze przypowieści mówią o zgubach. Pierwsza o owcy, która może symbolizować coś, za co jesteśmy odpowiedzialni, druga mówi o drachmie, czyli m.in. o relacji z innymi ludźmi, trzecia mówi o zgubieniu samego siebie.
W każdym jednak przypadku zguby się poszukuje. Wysyła się zdjęcia zagubionej osoby do gazety, informuje znajomych, wywiesza plakaty na słupach, odwiedza Biuro Rzeczy Znalezionych. Czas poszukiwania jest pełen napięcia, niepewności i obaw. Ale cierpliwość i dokładność popłaca. Gdy się znajdzie zgubę krzyczy się eureka! (co po grecku oznacza: odnalazłam!). Znalezienie to przynosi olbrzymią radość. Każdy zna to ze swoich codziennych doświadczeń. Pojęcie radości jest w naszym ziemskim doświadczeniu podobne do radości odczuwanej przez aniołów przy nawróceniu się, jakiegoś grzesznika. Zrozumiałe jest więc, że ojciec w trzeciej przypowieści nie zgadzał się ze skargą swojego starszego syna i uważał, że wyprawienie uczty z muzyką i tańcami, aby uczcić powrót zaginionego syna, było całkowicie słuszne i uzasadnione, jak również całkowicie słuszne i uzasadnione było jego oczekiwanie, że starszy syn przyłączy się do tego.
Jak to się mówi: "punkt widzenia zależy od punktu siedzenia". Zatem o trzech przypowieściach z 15 rozdz. Ewangelii Łukasza można mówić w sposób wieloraki. Niektórzy będą widzieć w nich przypowieści o miłosierdziu, i tak zamiast tytułu „Syn marnotrawny” mowa byłaby o "Miłosiernym Ojcu". Utożsamiamy się wtedy z zaginioną owcą czy skruszonym synem marnotrawnym, wybieramy dla siebie lepszą rolę, przecież kończy się pozytywnie. Tak jak komedie romantyczne :) Jednak, jak czytamy w pierwszych wersetach tego rozdziału, wszystkie przypowieści skierowane są do tych sprawiedliwych, czyli uczonych w Piśmie i faryzeuszy (stronnictwo osób świeckich). To oni grają główną rolę. A w tę rolę już jakoś trudniej jest się nam wcielić. Przyjęty powszechnie tytuł przypowieści "Syn marnotrawny" stawia w uprzywilejowanej sytuacji młodszego syna, z którym chętnie się utożsamiamy, ponieważ wydaje się nam, że historia starszego jest tylko dodatkiem. Czy rzeczywiście nie jest tak, że z niechęcią utożsamiamy się z nim? Może jest tak dlatego, że zbyt jesteśmy do niego podobni? Role odwracają się: zaginiona owca i zgubiona drachma zostały odnalezione, celnicy i grzesznicy zbliżyli się – przebaczono im i nie są już grzesznikami, a faryzeusze i uczeni w Piśmie, nie okazują skruchy, odłączają się od Dobrego Pasterza. Oni stają się właściwie grzesznikami, ponieważ odrzucają zaproszenie do udziału w radości z odnalezienia. Nie zachowują się jak sąsiedzi wdowy czy przyjaciele Pasterza.
Faryzeusze i uczeni w Piśmie nie zrozumieli także, że radość z odnalezienia jest udziałem nie tylko zaginionej owcy i jej pana, lecz dotyczy wszystkich owiec. Winna ona zagościć u sąsiadów i przyjaciół. Zaproszeni są wszyscy: krąg poszerza się i obejmuje swoim zasięgiem niebo i aniołów Bożych. Odmowa radowania się z Jezusem i dzielenia radości spowodowanej udzielonym i otrzymanym przebaczeniem świadczy o pogardzie dla radości nieba, oznacza szemranie przeciwko Bogu.
Faryzeusze męczyli się aby przestrzegać Bożych przykazań. Tak jak starszy brat byli dumni ze swoich dokonań, ale nigdy nie przyniosło im to radości, poczucia wspólnoty z Bogiem ani pewności zbawienia. To co robili, nie robili z przekonania a z przymusu – społecznego, rodzinnego, narodowościowego... Ale tutaj byli niektórzy z tych celników i ludzi grzesznych, którzy złamali praktycznie wszystkie przykazania i żyli w grzechu a poprzez zwykłą skruchę i wiarę mogli cieszyć się przyjęciem przez Chrystusa i odczuć prawdziwą Jego akceptację w swoich sercach – to było tak, jak gdyby dla nich zaczęła się już wielka uczta. To rozzłościło faryzeuszy.
Trzecią przypowieść, o synu marnotrawnym, można podzielić na dwie części, z których pierwsza dotyczy młodszego syna a druga starszego, łączy je czasownik "dawać" (daj mi to, daj mi tamto). Nie ma przesady w słowach ojca, kiedy mówi on: "ten syn mój był umarły". Rezygnując z życia właściwego synowi, młodszy syn umarł dla swojego ojca. Umarł tym bardziej, że zniknęła przypadająca mu część spuścizny – ostatniej więzi łączącej go mimo woli z ojcem, sprawiającej, że nadal żył jak syn, chociaż nie był tego faktu świadomy. Teraz, kiedy wszystko roztrwonił i kiedy nie może już korzystać z tego, co dał mu ojciec, spróbuje żyć inaczej. Sądzi, że będzie mógł żyć samodzielnie – pójdzie do pracy. Jednakże jego praca jest daremna i przymiera głodem. Wraca więc do jedynego człowieka, od którego kiedyś coś otrzymał. Wraca jednak z myślą o zostaniu najemnikiem i życiu z własnej pracy, z zasług. Ojciec uprzedza jego słowa i nie pozwala mu na taki afront. I oto zamiast wynagrodzenia, syn znowu otrzymuje obfitość darów, które nie są wynikiem jego pracy.
Podobnie jak młodszy syn, starszy też zachowuje się jak najemnik, a nie jak syn: "oto tyle lat ci służę" mówi. Ojciec nie jest dla niego kimś, komu zawdzięcza on codziennie wszystko, lecz kimś, kto winien mu jest zapłatę za jego pracę. Nie rozumiał, że na życie nie można zapracować, lecz że otrzymuje się je i że się je daje. Młodszy syn uświadamia sobie, że nikt poza ojcem nie dał mu jeść, a starszy wyrzuca ojcu, że nigdy nie dał mu koźlęcia do ucztowania. Czyni to akurat w chwili kiedy ojciec kazał zabić utuczone cielę – nie tylko dla młodszego syna, lecz również i dla niego!
Wszyscy są grzesznikami. Starszy syn nie jest wcale lepszy od młodszego. Robi dokładnie to samo, co zarzuca swojemu bratu: jego brat opuścił dom, on zaś nie chce do niego wejść, skazując się, tak jak tamten, na głód. On również domaga się majątku: młodszy syn zjadł swoją część, reszta ma należeć do niego. Obaj bracia uważają, że pożywienie, a więc i życie, jest owocem ich pracy. Ani jeden, ani drugi nie żyje jak prawdziwy syn. W chwili kiedy młodszy znowu zostaje usynowiony, okazuje się, że starszy przestaje być synem.
Jednak ani młodszy ani starszy syn marnotrawny nie są głównymi postaciami w tej przypowieści. Jest nią od początku do końca ojciec. Ukazany jako ten, który daje a żąda. I jako jedyny, który daje wszystko: dziedzictwo, ubranie, pokarm. Bardziej niż ubranie, to pokarm jest symbolem daru płynącego od Boga i wyraża sposób, w jaki winniśmy ten dar przyjmować. Dziedzictwo przekazywane jest tylko raz, a ubranie w kolejnych porach roku; pokarm natomiast dawany jest codziennie. Dar ten powinien być przyjmowany dzień po dniu jako doskonały znak Jego obfitości.
Każda z trzech przypowieści składa się jakby z dwóch części. W pierwszej występuje zaginiona owca i młodszy syn, w drugiej zgubiona drachma i starszy syn. Na końcu każdej części następuje radość z odnalezienia. Wszyscy są zaproszeni do radowania się i ucztowania z okazji powrotu nawróconego grzesznika. Zaproszony jest i starszy syn, przyjaciele, sąsiedzi, faryzeusze i uczeni w Piśmie. Jednak podobnie jak starszy syn, faryzeusze i uczeni w Piśmie wystrzegają się naruszania któregokolwiek z Bożych przykazań. Nie gubią się na pustyni, nie opuścili domu dla rozrzutnego i nieroztropnego życia. Zagubiona drachma nie opuściła domu, a mimo to została zupełnie utracona. Jedyny grzech faryzeuszów i uczonych w Piśmie polega na tym, że nie odczuwają potrzeby wyrażenia skruchy i że odmawiają swoim braciom miłosierdzia, a Ojcu i Jezusowi władzy przebaczania. Grzech ten jest tak poważny, że jeśli się do niego nie przyznają, sami także ulegną zagubieniu i śmierci.
Zaskoczony żalem swojego starszego syna, ojciec wyjaśnił, że radośnie przyjmując do domu syna marnotrawnego, nie karał w żadnej mierze starszego syna ani nie pozbawiał go tego, co mu się należało. "Wszystko moje do ciebie należy" – powiedział ojciec. To syna jednak nie uspokoiło. "Od tylu lat ci służyłem" – powiedział, ukazując mentalność niewolnika. Nie czuł, że jest dziedzicem wszystkiego, co ojciec posiadał, ponieważ po prostu nie było w tym żadnej jego zasługi, że był synem tego ojca. Tak jak zwykły niewolnik, myślał o zdobyciu wszystkiego dla siebie poprzez własną ciężką pracę. Hojność wobec zbankrutowanego, ale skruszonego młodszego brata nie była dla niego wyrazem niezasłużonego bogactwa jako spadkobiercy wszystkiego co ojciec posiadał, lecz trwonieniem zdobytych z trudem dochodów, których nie chciał rozdawać. Nie chciał dzielić radości uczty wyprawionej takim kosztem. W taki sposób i z podobnych powodów, wielu ludzi wyklucza umyślnie możliwości dzielenia z Bogiem radości odkupienia przez Zmartwychwstałego zarówno teraz, jak i w życiu przyszłym.
Ojciec w przypowieści to Ojciec pełen miłosierdzia. To także Jezus: przyjmuje grzeszników i jada z nimi. Przyjście Chrystusa na świat, to inaczej wysłanie listu gończego za nami. On nas poszukuje, ponieważ przez grzech zostaliśmy zgubieni. Jego śmierć na krzyżu to ojcowskie wyjście nam na przeciw, kiedy jesteśmy jeszcze daleko od domu, głodni i brudni. On wtedy nas mocno do siebie przytula i krzyczy: eureka!
Jeśli zatracimy naszą odpowiedzialność za siebie i innych, jeśli popsujemy nasze relacje z innymi ludźmi, a w końcu jeśli zgubimy się w grzechu, nie bądźmy jak ten starszy syn, ale poszukajmy naszych zgub, naprawmy to, co nas dzieli, co sprawia nam ból, wreszcie dajmy się odnaleźć Bogu. A potem wspólnie cieszmy się, jak ojciec: syn mój był umarły, a ożył, zginął, a odnalazł się. I zaczęli się weselić.
Nazwa „przypowieść o miłosierdziu” będzie słuszna, jeśli zrozumiemy, że nie chodzi tu tylko o miłosierdzie Boga i Jezusa, lecz także o miłosierdzie, które my powinniśmy okazać naszym grzesznym bliźnim. Zwykle zaś nadawany tytuł „Przypowieść o synu marnotrawnym” będzie bardziej uzasadniony, jeśli zrozumiemy go jako kierowane do starszego brata i do nas samych wezwanie, żebyśmy także i my byli uosobieniem Bożej obfitości objawionej nam w Jezusie. Byśmy byli kanałem Jego darów dla naszych bliskich, znajomych i nieznajomych. Amen.
2009/05/10
Na scenie wielkiego teatru (1 Moj. 2,4b-9.15)
1 Moj. 2,4b-9.15
NA SCENIE WIELKIEGO TEATRU POJAWIA SIĘ CZŁOWIEK. KURTYNA STWORZENIA JUŻ DAWNO WZBIŁA SIĘ W GÓRĘ, ORKIESTRA ZACZĘŁA GRAĆ: SŁYCHAĆ PTASIE TRELE, RŻENIE KONI, POPISKIWANIE MAŁYCH MYSZEK. SCENOGRAFIA JEST SKROMNA: DRZEWA, DOM I POLE. NIC WIĘCEJ. DOPIERO NA ZNAK REŻYSERA CZŁOWIEK ROZPOCZYNA PRACĘ: MA UPRAWIAĆ OGRÓD I STRZEC GO. ZAKASAŁ JUŻ RĘKAWY, SIĘGNĄŁ PO ŁOPATĘ. CZAS PŁYNIE. NAWET WIDZ Z OSTATNIEGO RZĘDU DOJRZY, JAK ÓW CZŁOWIEK CIĘŻKO PRACUJE. JEDNAK TEN SZYBKO SIĘ MĘCZY, TRUDZI. PRZYSTANĄŁ NA CHWILĘ, OTARŁ POT Z CZOŁA.
PO JAKIMŚ CZASIE NAGLE CZŁOWIEK ROZGLĄDA SIĘ WOKÓŁ SIEBIE, JAKBY POTRZEBOWAŁ SUFLERA, NAWET WŚRÓD WIDZÓW SZUKA PODPOWIEDZI – CZYŻBY ZAPOMNIAŁ SWOJEJ KWESTII? ZDAJE SIĘ BYĆ ZUPEŁNIE ZAŁAMANY. WIDZOWIE SĄ ZDEGUSTOWANI. DZIWIĄ SIĘ, JAK ON W OGÓLE MÓGŁ DOSTAĆ TĘ PRACĘ?
ZBLIŻA SIĘ PRZERWA W PRZEDSTAWIENIU.
Czy wy, drogie siostry i bracia, nie znajdujecie w tym obrazie czegoś znajomego? Ja często zachowuję się jak ten człowiek.
Po nawróceniu dostałam angaż w filmie dokumentalnym pt. "Moje życie z Chrystusem", ale co jakiś czas zapominam swojej roli. Nie wiem co mam robić, jak się zabrać do danego zadania, gubię się. Mnóstwo różnorakich trosk i zmartwień powoduje we mnie ogromne zmęczenie. Zanim jeszcze zaczęłam porządnie pracować, już mam ochotę iść na emeryturę. Często chciałabym wziąć urlop, urlop od odpowiedzialności, od podejmowania decyzji, urlop od innych ludzi. Przeżywam trudności ze znalezieniem i określeniem swojego miejsca, myśli o przyszłości napawają mnie lękiem. Już pod koniec tego miesiąca rozpoczyna się moja ostatnia sesja egzaminacyjna, zbliża się termin obrony magisterskiej. Jednak największą moją troską jest jednak pytanie: Co dalej mam robić po studiach? Nowa praca.. ale jaka? Nowe miejsce zamieszkania, ale gdzie? Założenie rodziny, większa odpowiedzialność. Martwię się.
To są tylko moje troski. A wasze? Każdy z nas ma lub miał problem ze znalezieniem swojego miejsca, swojego powołania, sensu w życiu.
W wersecie 4 podstawy dzisiejszego kazania czytamy: Takie były dzieje nieba i ziemi podczas stworzenia. Niebo i ziemia. Popatrzcie - Bóg dokładnie zadbał o to, byśmy mogli twardo i bezpiecznie stąpać po ziemi i mieli dach nad głową. To są dwa punkty odniesienia, które określają przestrzeń, w której żyjemy. To jest nasze miejsce. A między tą ziemią a niebem jest duża przestrzeń, w której możemy się realizować, realizować nasze powołanie. To na początek. Czytajmy dalej.
W dniu, kiedy Pan Bóg uczynił ziemię i niebo, a jeszcze nie było żadnego krzewu polnego na ziemi ani nie wyrosło żadne ziele polne. bo Pan Bóg nie spuścił deszczu na ziemię i nie było człowieka, który by uprawiał rolę, a tylko mgła wydobywała się z ziemi i zwilżała całą powierzchnię gleby.
Jedną z innych ludzkich trosk jest niepokój przed samotnością, strach, że przy realizacji naszego powołania jesteśmy pozostawieni sami sobie. A już na pierwszych kartach Pisma Świętego Bóg stara się nas zapewnić, że On nam na bieżąco i nieustannie towarzyszy, wspiera nas zza kulis, podpowiada ze Swojej budki suflera.
Nam daje prawo i wspaniały przywilej pracy, uprawiania roli, jednak pamiętajmy, iż to On zsyła deszcz. Składając to ważne zadanie w nasze ręce, Bóg nie chciał nikomu z nas ubliżyć. To nie jest z Jego strony niegrzeczne. I, co więcej, nie chodzi o to, że mamy się zabrać za ten trud uprawiania roli, bo taki jest nasz obowiązek. On otwiera szeroko ramiona i mówi: "chodź, pokażę ci jak to zrobić", albo lepiej - "zrobimy to razem". Nasza codzienna praca i wszystkie te, zarówno regularne, jak i nagle pojawiające się zajęcia są po prostu kolejnym miejscem Bożego działania, miejscem, w którym deszcz błogosławieństw pada na potrzebującą tego glebę.
Odczytany opis aktu stworzenia jest napisany z innej perspektywy niż pierwszy, zawarty w poprzednim rozdziale, ale jest też jego rozwinięciem. Punkt ciężkości nie zasadza się tu na stworzeniu świata w ciągu siedmiu dni, na rozróżnianiu stwarzanych istot czy precyzyjnym opisie wydarzeń, jak to ma miejsce w pierwszym rozdziale Genesis. Tutaj, począwszy od 4. wiersza 2. rozdziału najważniejszy jest człowiek. Mowa jest o Bogu w stosunku do Jego ludu.
Ta niesamowita wiadomość o tym, że "Bóg wchodzi w relację z człowiekiem" puszczona w obieg wszechświata i czasu rozpoczyna się właśnie od aktu stworzenia człowieka. Ukształtował Pan Bóg człowieka z prochu ziemi i tchnął w nozdrza jego dech życia. To ładna gra słów. Adam, czyli po hebrajsku ziemianin, człowiek, został stworzony z Adamah – z ziemi. Nie tylko ciało, ale także imię zostało wzięte z ziemi.
Ziemia, rozumiana jako synonim naszego powołania czy pracy, jest tu ukazana w bardzo pozytywny sposób. W wersecie 15 czytamy, że Pan Bóg osadził człowieka w ogrodzie Eden, aby go uprawiał i strzegł. Mamy zajmować się swoimi zadaniami na tej ziemi także dlatego, że ta ziemia jest nasza. Ponieważ my jesteśmy z tej ziemi. Nawet nasze imię z niej pochodzi.
Gdy w pokorze przyjmiemy i zaakceptujemy Boże prowadzenie, wtedy odkryjemy, gdzie jest nasze miejsce. Zrozumiemy, że naszym powołaniem jest po prostu życie, jak czytamy w 7 wersecie: wtedy stał się człowiek istotą żywą. Nasi rodzice, dzieci, małżonkowie, pracodawca, przyjaciele, znajomi... ci wszyscy to jest właśnie nasze środowisko, nasz Eden, w którym Bóg nas osadza, ogród, który mamy pielęgnować i strzec. Bóg powierza nam tak wiele. Dzieli się z nami Swoim stworzeniem i udostępnia przestrzeń do życia. Więcej – dzieli się z nami Swoim Duchem, umożliwia poznanie Jego doskonałego planu miłości i sprawiedliwości, utrzymuje przy życiu, udostępnia swoją Opatrzność i pozostaje w bliskim kontakcie.
Ponadto - Bóg jest w stanie troszczyć się o nasze życie. On wie, co dla nas dobre i co jest złe. Jeśli chcemy dobrze funkcjonować w tym świecie, musimy naśladować instrukcje Twórcy, metodę, którą przeznaczył dla świata i metodę, którą nam wyznaczył. A posławszy Jezusa, otworzył drogę powrotu do Siebie, umożliwił i pokazał sposób, w jaki człowiek może do Niego wrócić. Ze starego, upadłego świata, który stworzył, wprowadza w życie nowe stworzenie (II Kor. 5,17). Nowe stworzenie to determinacja Boga, by nie porzucić starego stworzenia. Ponieważ Bóg jest Stwórcą, jest też w stanie być Zbawicielem.
Adam był Bożym pracownikiem. Miał rozsądnie zarządzać Bożymi zasobami. My także bądźmy tego świadomi. W końcu, mamy tylko to, co Bóg dał nam do zrobienia. Być może Bóg dał nam jakąś działalność, obojętnie czy w biurze w drapaczu chmur, czy na gospodarstwie na szerokiej równinie. Być może opiekujemy się domem, być może jeszcze się uczymy, albo jesteśmy na emeryturze czy rencie - wszędzie sytuacja jest taka sama. - Nadal pracujemy dla Boga. To On nas wynajął i nie zerwał z nami umowy.
I sprawił Pan Bóg, że wyrosło z ziemi wszelkie drzewo przyjemne do oglądania i dobre do jedzenia oraz drzewo życia w środku ogrodu i drzewo poznania dobra i zła. On będzie nam błogosławił, tak jak sprawił, że ogród Eden był piękny, a jego owoce dobre do jedzenia. Pośrodku ogrodu były dwa drzewa i tylko z jedno z nich Adam i Ewa mogli zrywać owoce. W naszym życiu jest podobnie. Drzewem, który stoi w samym centrum naszego życia, ma być krzyż Jezusa Chrystusa. Stwórca nie tylko wyposażył nasz Eden w zwierzęta i roślinność, ale i w to najważniejsze, w Zbawiciela, który jest także naszym suflerem, przewodnikiem w życiu.
PRZERWA W PRZEDSTAWIENIU ZARAZ SIĘ SKOŃCZY. WIDZOWIE UDADZĄ SIĘ POWOLI NA SWOJE MIEJSCA. WSZYSCY SĄ CIEKAWI, CZY AKTOR ZDĄŻYŁ ZAJRZEĆ DO SCENARIUSZA I DOUCZYŁ SIĘ SWOJEJ ROLI.
MY NIE MUSIMY ZAPOMINAĆ NASZEJ KWESTII, GUBIĆ SIĘ. ZIEMIA, POD NASZYMI STOPAMI, TO JEST NASZA ZIEMIA. A NIEBO NAD NAMI NALEŻY DO NASZEGO OJCA. NIE JESTEŚMY TU OBCY I NIE JESTEŚMY DLA NIEGO OBCY.
Amen.
Życie na poczekaniu, Wisława Szymborska
Życie na poczekaniu.
Przedstawienie bez próby.
Ciało bez przymiarki.
Głowa bez namysłu.
Nie znam roli, którą gram.
Wiem tylko, że jest moja, niewymienna.
O czym jest sztuka,
zgadywać muszę wprost na scenie.
Kiepsko przygotowana do zaszczytu życia,
narzucone mi tempo akcji znoszę z trudem.
Improwizuję, choć brzydzę się improwizacją.
Potykam się co krok o nieznajomość rzeczy.
Mój sposób bycia zatrąca zaściankiem.
Moje instynkty to amatorszczyzna.
Trema, tłumacząc mnie, tym bardziej upokarza.
Okoliczności łagodzące odczuwam jako okrutne.
Nie do cofnięcia słowa i odruchy,
nie doliczone gwiazdy,
charakter jak płaszcz w biegu dopinany -
oto żałosne skutki tej nagłości.
Gdyby choć jedną środę przećwiczyć zawczasu,
albo choć jeden czwartek raz jeszcze powtórzyć!
A tu już piątek nadchodzi z nie znanym mi scenariuszem.
Czy to w porządku - pytam
(z chrypką w głosie,
bo nawet mi nie dano odchrząknąć za kulisami).
Złudna jest myśl, że to tylko pobieżny egzamin
składany w prowizorycznym pomieszczeniu. Nie.
Stoję wśród dekoracji i widzę, jak są solidne.
Uderza mnie precyzja wszelkich rekwizytów.
Aparatura obrotowa działa od długiej już chwili.
Pozapalane zostały najdalsze nawet mgławice.
Och, nie mam wątpliwości, że to premiera.
I cokolwiek uczynię,
zamieni się na zawsze w to, co uczyniłam.
NA SCENIE WIELKIEGO TEATRU POJAWIA SIĘ CZŁOWIEK. KURTYNA STWORZENIA JUŻ DAWNO WZBIŁA SIĘ W GÓRĘ, ORKIESTRA ZACZĘŁA GRAĆ: SŁYCHAĆ PTASIE TRELE, RŻENIE KONI, POPISKIWANIE MAŁYCH MYSZEK. SCENOGRAFIA JEST SKROMNA: DRZEWA, DOM I POLE. NIC WIĘCEJ. DOPIERO NA ZNAK REŻYSERA CZŁOWIEK ROZPOCZYNA PRACĘ: MA UPRAWIAĆ OGRÓD I STRZEC GO. ZAKASAŁ JUŻ RĘKAWY, SIĘGNĄŁ PO ŁOPATĘ. CZAS PŁYNIE. NAWET WIDZ Z OSTATNIEGO RZĘDU DOJRZY, JAK ÓW CZŁOWIEK CIĘŻKO PRACUJE. JEDNAK TEN SZYBKO SIĘ MĘCZY, TRUDZI. PRZYSTANĄŁ NA CHWILĘ, OTARŁ POT Z CZOŁA.
PO JAKIMŚ CZASIE NAGLE CZŁOWIEK ROZGLĄDA SIĘ WOKÓŁ SIEBIE, JAKBY POTRZEBOWAŁ SUFLERA, NAWET WŚRÓD WIDZÓW SZUKA PODPOWIEDZI – CZYŻBY ZAPOMNIAŁ SWOJEJ KWESTII? ZDAJE SIĘ BYĆ ZUPEŁNIE ZAŁAMANY. WIDZOWIE SĄ ZDEGUSTOWANI. DZIWIĄ SIĘ, JAK ON W OGÓLE MÓGŁ DOSTAĆ TĘ PRACĘ?
ZBLIŻA SIĘ PRZERWA W PRZEDSTAWIENIU.
Czy wy, drogie siostry i bracia, nie znajdujecie w tym obrazie czegoś znajomego? Ja często zachowuję się jak ten człowiek.
Po nawróceniu dostałam angaż w filmie dokumentalnym pt. "Moje życie z Chrystusem", ale co jakiś czas zapominam swojej roli. Nie wiem co mam robić, jak się zabrać do danego zadania, gubię się. Mnóstwo różnorakich trosk i zmartwień powoduje we mnie ogromne zmęczenie. Zanim jeszcze zaczęłam porządnie pracować, już mam ochotę iść na emeryturę. Często chciałabym wziąć urlop, urlop od odpowiedzialności, od podejmowania decyzji, urlop od innych ludzi. Przeżywam trudności ze znalezieniem i określeniem swojego miejsca, myśli o przyszłości napawają mnie lękiem. Już pod koniec tego miesiąca rozpoczyna się moja ostatnia sesja egzaminacyjna, zbliża się termin obrony magisterskiej. Jednak największą moją troską jest jednak pytanie: Co dalej mam robić po studiach? Nowa praca.. ale jaka? Nowe miejsce zamieszkania, ale gdzie? Założenie rodziny, większa odpowiedzialność. Martwię się.
To są tylko moje troski. A wasze? Każdy z nas ma lub miał problem ze znalezieniem swojego miejsca, swojego powołania, sensu w życiu.
W wersecie 4 podstawy dzisiejszego kazania czytamy: Takie były dzieje nieba i ziemi podczas stworzenia. Niebo i ziemia. Popatrzcie - Bóg dokładnie zadbał o to, byśmy mogli twardo i bezpiecznie stąpać po ziemi i mieli dach nad głową. To są dwa punkty odniesienia, które określają przestrzeń, w której żyjemy. To jest nasze miejsce. A między tą ziemią a niebem jest duża przestrzeń, w której możemy się realizować, realizować nasze powołanie. To na początek. Czytajmy dalej.
W dniu, kiedy Pan Bóg uczynił ziemię i niebo, a jeszcze nie było żadnego krzewu polnego na ziemi ani nie wyrosło żadne ziele polne. bo Pan Bóg nie spuścił deszczu na ziemię i nie było człowieka, który by uprawiał rolę, a tylko mgła wydobywała się z ziemi i zwilżała całą powierzchnię gleby.
Jedną z innych ludzkich trosk jest niepokój przed samotnością, strach, że przy realizacji naszego powołania jesteśmy pozostawieni sami sobie. A już na pierwszych kartach Pisma Świętego Bóg stara się nas zapewnić, że On nam na bieżąco i nieustannie towarzyszy, wspiera nas zza kulis, podpowiada ze Swojej budki suflera.
Nam daje prawo i wspaniały przywilej pracy, uprawiania roli, jednak pamiętajmy, iż to On zsyła deszcz. Składając to ważne zadanie w nasze ręce, Bóg nie chciał nikomu z nas ubliżyć. To nie jest z Jego strony niegrzeczne. I, co więcej, nie chodzi o to, że mamy się zabrać za ten trud uprawiania roli, bo taki jest nasz obowiązek. On otwiera szeroko ramiona i mówi: "chodź, pokażę ci jak to zrobić", albo lepiej - "zrobimy to razem". Nasza codzienna praca i wszystkie te, zarówno regularne, jak i nagle pojawiające się zajęcia są po prostu kolejnym miejscem Bożego działania, miejscem, w którym deszcz błogosławieństw pada na potrzebującą tego glebę.
Odczytany opis aktu stworzenia jest napisany z innej perspektywy niż pierwszy, zawarty w poprzednim rozdziale, ale jest też jego rozwinięciem. Punkt ciężkości nie zasadza się tu na stworzeniu świata w ciągu siedmiu dni, na rozróżnianiu stwarzanych istot czy precyzyjnym opisie wydarzeń, jak to ma miejsce w pierwszym rozdziale Genesis. Tutaj, począwszy od 4. wiersza 2. rozdziału najważniejszy jest człowiek. Mowa jest o Bogu w stosunku do Jego ludu.
Ta niesamowita wiadomość o tym, że "Bóg wchodzi w relację z człowiekiem" puszczona w obieg wszechświata i czasu rozpoczyna się właśnie od aktu stworzenia człowieka. Ukształtował Pan Bóg człowieka z prochu ziemi i tchnął w nozdrza jego dech życia. To ładna gra słów. Adam, czyli po hebrajsku ziemianin, człowiek, został stworzony z Adamah – z ziemi. Nie tylko ciało, ale także imię zostało wzięte z ziemi.
Ziemia, rozumiana jako synonim naszego powołania czy pracy, jest tu ukazana w bardzo pozytywny sposób. W wersecie 15 czytamy, że Pan Bóg osadził człowieka w ogrodzie Eden, aby go uprawiał i strzegł. Mamy zajmować się swoimi zadaniami na tej ziemi także dlatego, że ta ziemia jest nasza. Ponieważ my jesteśmy z tej ziemi. Nawet nasze imię z niej pochodzi.
Gdy w pokorze przyjmiemy i zaakceptujemy Boże prowadzenie, wtedy odkryjemy, gdzie jest nasze miejsce. Zrozumiemy, że naszym powołaniem jest po prostu życie, jak czytamy w 7 wersecie: wtedy stał się człowiek istotą żywą. Nasi rodzice, dzieci, małżonkowie, pracodawca, przyjaciele, znajomi... ci wszyscy to jest właśnie nasze środowisko, nasz Eden, w którym Bóg nas osadza, ogród, który mamy pielęgnować i strzec. Bóg powierza nam tak wiele. Dzieli się z nami Swoim stworzeniem i udostępnia przestrzeń do życia. Więcej – dzieli się z nami Swoim Duchem, umożliwia poznanie Jego doskonałego planu miłości i sprawiedliwości, utrzymuje przy życiu, udostępnia swoją Opatrzność i pozostaje w bliskim kontakcie.
Ponadto - Bóg jest w stanie troszczyć się o nasze życie. On wie, co dla nas dobre i co jest złe. Jeśli chcemy dobrze funkcjonować w tym świecie, musimy naśladować instrukcje Twórcy, metodę, którą przeznaczył dla świata i metodę, którą nam wyznaczył. A posławszy Jezusa, otworzył drogę powrotu do Siebie, umożliwił i pokazał sposób, w jaki człowiek może do Niego wrócić. Ze starego, upadłego świata, który stworzył, wprowadza w życie nowe stworzenie (II Kor. 5,17). Nowe stworzenie to determinacja Boga, by nie porzucić starego stworzenia. Ponieważ Bóg jest Stwórcą, jest też w stanie być Zbawicielem.
Adam był Bożym pracownikiem. Miał rozsądnie zarządzać Bożymi zasobami. My także bądźmy tego świadomi. W końcu, mamy tylko to, co Bóg dał nam do zrobienia. Być może Bóg dał nam jakąś działalność, obojętnie czy w biurze w drapaczu chmur, czy na gospodarstwie na szerokiej równinie. Być może opiekujemy się domem, być może jeszcze się uczymy, albo jesteśmy na emeryturze czy rencie - wszędzie sytuacja jest taka sama. - Nadal pracujemy dla Boga. To On nas wynajął i nie zerwał z nami umowy.
I sprawił Pan Bóg, że wyrosło z ziemi wszelkie drzewo przyjemne do oglądania i dobre do jedzenia oraz drzewo życia w środku ogrodu i drzewo poznania dobra i zła. On będzie nam błogosławił, tak jak sprawił, że ogród Eden był piękny, a jego owoce dobre do jedzenia. Pośrodku ogrodu były dwa drzewa i tylko z jedno z nich Adam i Ewa mogli zrywać owoce. W naszym życiu jest podobnie. Drzewem, który stoi w samym centrum naszego życia, ma być krzyż Jezusa Chrystusa. Stwórca nie tylko wyposażył nasz Eden w zwierzęta i roślinność, ale i w to najważniejsze, w Zbawiciela, który jest także naszym suflerem, przewodnikiem w życiu.
PRZERWA W PRZEDSTAWIENIU ZARAZ SIĘ SKOŃCZY. WIDZOWIE UDADZĄ SIĘ POWOLI NA SWOJE MIEJSCA. WSZYSCY SĄ CIEKAWI, CZY AKTOR ZDĄŻYŁ ZAJRZEĆ DO SCENARIUSZA I DOUCZYŁ SIĘ SWOJEJ ROLI.
MY NIE MUSIMY ZAPOMINAĆ NASZEJ KWESTII, GUBIĆ SIĘ. ZIEMIA, POD NASZYMI STOPAMI, TO JEST NASZA ZIEMIA. A NIEBO NAD NAMI NALEŻY DO NASZEGO OJCA. NIE JESTEŚMY TU OBCY I NIE JESTEŚMY DLA NIEGO OBCY.
Amen.
Życie na poczekaniu, Wisława Szymborska
Życie na poczekaniu.
Przedstawienie bez próby.
Ciało bez przymiarki.
Głowa bez namysłu.
Nie znam roli, którą gram.
Wiem tylko, że jest moja, niewymienna.
O czym jest sztuka,
zgadywać muszę wprost na scenie.
Kiepsko przygotowana do zaszczytu życia,
narzucone mi tempo akcji znoszę z trudem.
Improwizuję, choć brzydzę się improwizacją.
Potykam się co krok o nieznajomość rzeczy.
Mój sposób bycia zatrąca zaściankiem.
Moje instynkty to amatorszczyzna.
Trema, tłumacząc mnie, tym bardziej upokarza.
Okoliczności łagodzące odczuwam jako okrutne.
Nie do cofnięcia słowa i odruchy,
nie doliczone gwiazdy,
charakter jak płaszcz w biegu dopinany -
oto żałosne skutki tej nagłości.
Gdyby choć jedną środę przećwiczyć zawczasu,
albo choć jeden czwartek raz jeszcze powtórzyć!
A tu już piątek nadchodzi z nie znanym mi scenariuszem.
Czy to w porządku - pytam
(z chrypką w głosie,
bo nawet mi nie dano odchrząknąć za kulisami).
Złudna jest myśl, że to tylko pobieżny egzamin
składany w prowizorycznym pomieszczeniu. Nie.
Stoję wśród dekoracji i widzę, jak są solidne.
Uderza mnie precyzja wszelkich rekwizytów.
Aparatura obrotowa działa od długiej już chwili.
Pozapalane zostały najdalsze nawet mgławice.
Och, nie mam wątpliwości, że to premiera.
I cokolwiek uczynię,
zamieni się na zawsze w to, co uczyniłam.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)